Lidovky.cz: V loňském roce jste na sebe poprvé výrazně upozornili formou interaktivní výstavy Na film! v Museu Montanelli v Praze. Jaké byly na výstavu ohlasy?
Výstava v Museu Montanelli byla naší vůbec první zkušeností s výstavnictvím. Umožnila nám představit projekt filmového muzea NaFilM a poprvé si ověřit, jak obstojí v praxi. Muzeum věnované filmu u nás žádné není. Navíc naše představa o tom, jaké by mohlo být, je jiná, než jsou obvyklá očekávání. Nevystavujeme technické vynálezy ve vitrínách ani kostýmy, ale seznamujeme návštěvníky s filmem interaktivně - nabízíme jim zážitek, který je k filmu přiblíží více než pozorování exponátů a čtení popisků. O to větší jsme měli radost z množství skvělých ohlasů - jak z médií, tak od návštěvníků. Právě ty více než cokoliv jiného dokázaly, že projekt filmového muzea má smysl a umožnily mu další pokračování v nových prostorech.
  |
Lidovky.cz: Po roční pauze se nyní vracíte s výstavou „Na film do muzea!“. V čem bude jiná a na co se mohou návštěvníci těšit?
Na loňskou výstavu navazujeme a rozšiřujeme ji. Znovu jsme vybrali tři témata z dějin českého filmu a jejich prostřednictvím ukazujeme, jak by mohlo vypadat filmové muzeum. Připravujeme dvě úplně nové části. Jedna se bude věnovat počátkům filmu, nebo spíše tomu, co předcházelo jeho samotnému vzniku, od různých optických klamů a hraček až k iluzi rozpohybovaného obrazu. Druhá se zaměří na principy animovaného filmu, pomocí kterých chceme návštěvníky nevšedním způsobem seznámit s jedinečným přínosem československých animátorů. Tento rok před námi byla nová výzva - proměnit prázdné prostory, které byly původně zamýšlené jako kancelářské, ve výstavní. Letošní výstava pro nás tedy znamená mnohem víc práce, ale zároveň i svobody. Aby ale bylo vůbec možné vytvořit nový prostor pro film úplně od nuly, spustili jsme veřejnou sbírku na Hithitu a doufáme, že nás věřejnost podpoří a postaví se spolu s námi za český film v muzeu i letos. Navíc pokud uspějeme na Hithitu, grantový program Vpohybu vybranou částku zdvojnásobí.
Lidovky.cz: Proč jste se rozhodli zrovna pro funkcionalistický prostor palác Chicago?
Naším cílem v loňském roce bylo umožnit pokračování projektu, nechtěli jsme skončit u jedné výstavy - hledali jsme větší prostory, kde bychom mohli pomalu začít vytvářet filmové muzeum. I když je v Praze zatím stále dost budov, které jsou prázdné, ukázalo se, že cesta k nim není vůbec jednoduchá. Pochopili jsme, že než se nám podaří získat prostory, které by byly dostatečně velké, budeme muset postupně budovat základ muzejních expozic pomocí výstav. Měli jsme znovu obrovské štěstí - majitelé Paláce Chicago si projektu NaFilM všimli a nabídli nám spolupráci.
Lidovky.cz: Vaším dlouhodobým cílem je prostřednictvím atraktivních výstav dosáhnout toho, aby v České republice vzniklo první muzeum filmu. Proč myslíte, že zde zatím žádné nemáme?
Protože to je běh na dlouhou trať. Vždyť kolik velkých nových muzeí u nás v posledních letech vyrostlo “na zelené louce”? Pro ambiciózní muzejní projekty tu chybí příznivé klima, které vládne například v Polsku, kde se státní podporou vyrůstají obrovská a kurátorsky inovativní muzea. My sami na projektu pracujeme už pět let, stojí to nejen nesmírné úsilí, odvahu a trpělivost, ale také je velmi obtížné projekt zafinancovat. Zjistili jsme, že pár soukromých iniciativ už před námi bylo, ale bohužel většinou skončily u nápadu. V zahraniční je ale filmových muzeí spoustu a mají své návštěvníky. I proto spolupracujeme s partnery ze zemí, kde filmová muzea už fungují, abychom se mohli inspirovat zkušenostmi z praxe. Zároveň nás v příštím roce čeká spolupráce s filmovým muzeem v Berlíně, s jehož vedením konzultujeme možnosti provozu muzea a jeho financování.
Lidovky.cz: Kde by se mělo stálé muzeum filmu nacházet a jaké požadavky by mělo splňovat?
Zatím si pořád myslíme, že by takové muzeum mělo být v Praze - protože si tu k němu najde cestu největší počet návštěvníků, jak českých, tak cizinců. Chceme zde otevřít centrum filmu, které České republice chybí a kde by návštěvník mohl strávit celý den a měl chuť se sem vracet. Měla by to být proto taková budova, která vedle stálých a dočasných výstavních částí obsáhne například také kinosál, místnosti pro filmové dílny, studovnu s mediatékou nebo zázemí pro zaměstnance a návštěvníky.
Lidovky.cz: Pro koho bude určeno?
Naším záměrem je, aby instalace byly hravé, ale zároveň pro všechny - aby se bavili děti i dospělí, a to se z hlediska výstavnictví zdá jako risk. Ale podařilo se to - na výstavu chodili zahraniční návštěvníci, filmoví fanoušcci i odborníci, stejně jako rodiny s dětmi, senioři i školní skupiny. Úspěch měly také speciální programy pro školy - ke konci výstavy se nám jich hlásilo tolik, že jsme je museli z kapacitních důvodů odmítat.
Lidovky.cz: Součástí nově vzniklého muzea by byly stálé sbírky či i speciální výstavy a další doprovodný program?
Ano, přijde nám smyslupné, aby se z muzea stalo živé centrum, které návštěvníkům nabídne rozmanitý program. Vlastně neděláme výstavu v tradičním slova smyslu, ale spíš filmové muzeum v malém. Letos stejně jako loni je součástí výstavního prostoru kino, místo pro filmové dílny, ale také kavárna. Představujeme tak, jak by filmové muzeum mohlo vypadat a co by mohlo nabízet nejenom na papíře, ale hlavně naživo. To nám umožňuje konfrontovat naši vizi v praxi přímo s návštěvníky, kteří nám ji pomáhají posouvat. Zároveň pro nás právě výstavy slouží jako důkaz toho, že filmové muzeum může fungovat i ve velkém.
Lidovky.cz: Kde získáte dobové filmové exponáty, které budou také součástí muzea?
Je pro nás důležité experimentovat s různými formami interakce, díky kterým se návštěvník nejenom baví, ale také se něco dozví a to netradičním způsobem. Proto se nasnažíme vystavovat pouze exponáty z depozitářů ani je shromažďovat, od toho jsou tady jiná muzea. My si naopak všechno vyrábíme podle dobových nákresů, které aktualizujeme tak, aby byly exponáty a instalace funkční. Snažíme se aby si u nás návštěvník ani neuvědomil, že se učí. To podle nás splňuje hravá interakce, která není samoúčelná nebo postavená převážně na tabletech, monitorech nebo exponátech za sklem. Komunikace s návštěvníkem u nás naopak stojí na zkušenostech a atmosféře.
Lidovky.cz: Co momentálně nejvíce brání otevření muzea filmu?
Prostor. A toho je pro muzeum filmu potřeba opravdu hodně. Máme výhodu, že náš projekt není vázaný na žádnou státní instituci, ve kterých jde podle našich zkušeností vše velmi pomalu - přes schvalování, uvolňování financí přes sympatie, které jsou napojené na kulturní politiku. Na druhou stranu musíme hledat peníze z různých zdrojů, což sice nezajišťuje stabilní finanční situaci, ale zase přináší svobodu a my věříme že pro projekt filmového muzea je tvůrčí svoboda zásadní.
Lidovky.cz: Kdy by bylo reálné otevřít první filmové muzeum?
Věříme, že v Paláci Chicago budeme moc zůstat delší dobu a expozici zde postupně rozšiřovat. Muzeum filmu totiž nemusí být otevřené najednou v jedné budově, i když by to bylo ideální. Lze ho budovat i postupně - a touto cestou na sebe navazujících výstav jsme se rozhodli prozatím vydat. Takže otázka není, kdy otevřeme muzeum, ale kdy najdeme ten správný prostor nastálo, do kterého to, co máme, přesuneme a rozšíříme.
Lidovky.cz: Když trochu odbočíme: co říkáte na inciativy, které nyní vznikají a snaží se zpřístupnit a otevírat pro veřejnost již dávno zapomenutá kina? Jako je například Kino u pilotů?
Strašně tomu fandíme. Stará kina jsou pro nás alchymií, které nejde odolat. Dokonce máme sami pár vyhlídnutých, které mají skvělé prostory a mohly by být zároveň i ideálním muzeem filmu. Zmíněné Kino Pilotů oživilo městskou část, kde doteď nebylo možné zajít na film. Baví nás ale také proto, že se tu realizátoři snaží o invenční přístup k dramaturgii.
Lidovky.cz: Jaký český film je váš nejoblíbenější a jaký (i zahraniční) film vás za uplynulý rok nejvíce nadchnul?
Je nemožné z tolika filmů nejrůznějších forem a žánrů vybrat jeden nejoblíbenější - i sto by bylo málo. V prváku na filmových studiích se z vás stane taková houba a vy jen nasáváte to nejrozmanitější, co se kdy natočilo a nacházíte další a další filmy, které ve vás rezonují. Kánony podle velkých jmen a známých filmů pro mě nejsou zásadní a ani se jimi neřídím, stejně tak se jim snažíme předejít v rámci našich výstav. Zajímá nás spíš to, co jednotlivé filmy říkaly v době svého vzniku, jaké byly okolnosti jejich vzniku a jak se na ně díváme dnes. Co se týče zahraniční tvorby za poslední rok mě toho nadchlo hodně. Pravidelně cestuji na mezinárodní festivaly, ať je to Berlinale nebo Cannes, kde na mě útočí neskutečné množství filmů. Ke konci roku ve mě ale stále rezonují tři filmy, které mohu doporučit - dokument italského režiséra Gianfranca Rosiho Fuocoammare: Požár na moři, Noční můra od AKIZ a německý snímek Tony Erdman od režisérky Maren Ade.
