Konec jedné éry: Fidel Castro 1926 - 2016

Když Lina Ruzová svolávala svou početnou rodinu k obědu, jedinému teplému jídlu dne, vyšla na verandu a vystřelila z revolveru. Nebrala si servítky. Skoro nikdy a v ničem. A snad i proto začátkem 20. let minulého století - ve svých patnácti letech - okouzlila Angela Castra, zbohatlého farmáře z chudé kubánské provincie Holquín.

Jedním ze strávníků, kteří se pravidelně hnali ke stolu byl i jejich syn Fidel, ročník 1926. Většinou v plátěných kalhotech a odrbané haleně, k nerozeznání od dětí otcových dělníků. Pozdější vůdce kubánské revoluce si na upravený zevnějšek nikdy moc nepotrpěl, což měl ostatně společné s Ernestem „Che“ Guevarou, druhým mužem kubánské revoluce.

Fidel Castro na archivním snímku spolu s revolucionářem Che Guevarou a kubánským prezidentem Osvaldem.

Ti dva si vůbec byli v řadě věcí podobní, v mnohém se však lišili. Che Guevara zemřel takřka před půl stoletím a svým brzkých skonem v roce 1967 dosáhl bezmála mučednického kultu. Castro svého druha v boji následoval na „druhý břeh“ v pátek, v 90 letech. A stejně jako poslední léta churavěl El Jefe, skomírá i komunistický režim, jenž byl na ostrově svobody nastolen v roce 1959.

Na Kubě se přepisuje historie. Dorazil prezident Obama

Od chvíle, kdy v roce 2008 po nemocném Fidelovi převzal na Kubě vedení jeho mladší bratr Raúl, musel na ostrově zdecimovaném socialistickým hospodařením přijmout řadu ekonomických „kapitalistických“ reforem. Kubánci kromě toho už nějaký čas mohou cestovat (když na to mají, což není zas tak jednoduché), prodávat a kupovat domy i auta a drobně podnikat.

Předloni v prosinci navíc nastal historický zlom. Americký prezident Barack Obama a jeho kubánský protějšek Raúl Castro shodně oznámili, že nastal čas ukončit přes půl století trvající zaryté nepřátelství mezi oběma zeměmi. Vlády obou zemí zahájily rozhovory o upravení vztahů a Američané po letech začali hledat svého nového velvyslance v Havaně. Ten poslední – Philip Bonsal – musel Kubu opustit v roce 1960.

Mimochodem převratné události z nedávné doby znovu vzbudily otázky ohledně Castrova zdraví, pro nějž jakékoli paktování s „gringy“ nepřicházelo desítky let v úvahu. Castro totiž na snahu o nápravu rozklížených „sousedských“ vztahů téměř nereagoval. Událost „komentoval“ jen písemně, byť v únoru režim – snad aby uťal možné spekulace - zveřejnil několik jeho fotografií z návštěvy studentského rádia na havanské univerzitě. Školy, kterou sám vystudoval.

Castrova léta učednická

„Tohle vězení je zatracené dobrá škola. Mohu si tady tříbit názor na svět a ujasnit smysl života,“ citoval americký historik Robert E. Quirk, autor obsáhlé biografie kubánského vůdce, z dopisu, jenž Castro napsal v roce 1953 ve vězení na ostrově Pinos (dnes Isla de la Juventud, Ostrov mládeže).

Odpůrce tehdejšího kubánského prezidenta Fulgencia Batisty, který se k moci dostal pučem, si ve vězení odpykával trest za útok na kasárna Moncada dne 26. července 1953, dne, od nějž se datuje počátek kubánské revoluce. Žalář mu byl to skutečně školou, třebaže Castro už v té době měl diplom z právnické fakulty v Havaně.

A to přesto, že Castro chtěl původně na Kubě nastolit reformní demokratický režim, kdežto argentinský lékař socialismus. Hlavní cíl - „osvobození“ Kuby však měli společný. Rok po seznámení se vylodili - či spíše ztroskotali, jak později popisoval sám Che - na Kubě a další dva roky v horách Sierra Maestra rekrutovali další revoluční bojovníky, s nimiž na konci roku 1958 ostrov ovládli a nastolili komunistický režim. Ale kdo by ten příběh neznal...

Až ve vězení se ale seznámil s tezemi Karla Marxe, Hewletta Johnsona nebo Nikolaje Ostrovského. Přesto ani tehdy nebyl nijak zvlášť silným stoupencem komunistických myšlenek, byl spíš pragmatik. I v tom se lišil od Che Guevary, kterého na rozdíl od něj hnala čirá ideologie. I tak si ale tito dva muži, kteří se poznali jedné noci v pětapadesátém roce v Mexiku, kam Castro odešel po propouštění z vězení, porozuměli.

Mučedníci vs. hořká realita

Po více než půl století Kuby zůstává jednou z posledních bašt komunismu. A příjmení Castro se stalo jejím symbolem. Odráží se v omítce rozpadajících se domech staré Havany i chromovaných náraznících starých amerických veteránů na dekády let neopravovaných silnicích. Táhne se v frontách na nedostatkové zboží i mezi poníženými vysokoškolsky vzdělanými Kubánci s minimálními platy, kteří žebrají pod omšelými budovatelskými plakáty.

A zatímco Che Guevara či Camilo Cienfuegos - třetí muž revoluce, který zemřel při leteckém neštěstí v roce 1959 - patří k oslavovaným hrdinům mezi místními, Fidela si mnozí Kubánci spojují se zmarem, který je roky provází. Cienfuegos a Che Guevara měli podle řady Kubánců „štěstí“, že zemřeli v heroických dobách. A léta spekulují, že je nechal odstranit sám Fidel, který chtěl moc jen pro sebe.

Historici se dlouhé roky přou, kdy a proč se Castro stal komunistou. A mnozí se shodují, že se přiklonil k Sovětskému svazu vlastně nerad, a to kvůli americké blokádě, která začala v roce 1960. Moskva si však svého „tropického“ soudruha pár kilometrů od Floridy hýčkala, což Kubánci poznali na vlastní kůži až v devadesátých letech po pádu SSSR. Tehdy ustaly štědré dotace, které východní blok na Kubu desítky let posílal.

Castro na archivních snímku z roku 1957.

Kubánský vůdce pak musel vyhlásit „zvláštní období“, období škrtů a mnohahodinových výpadků proudu. Prázdná státní kasa, byť řadu let dotovaná Venezuelou, dohnala současného lídra ostrova ke schválení zmíněných ekonomických nebo s ekonomikou spojených úprav. A ke kývnutí na sblížení, jak s Washingtonem, tak s Evropskou unií. I když vztahy s osmadvacítkou – jedním z největších obchodních partnerů Kuby – rozhodně nebyly nikdy tak chladné jako mezi ostrovem a USA.

Dalším milníkem sblížení bylo jistě léto 2015, kdy Kuba i USA po více než padesáti letech znovu otevřely ambasády ve Washingtonu a v Havaně. Obé bez účasti vůdce revoluce. Ostatně Fidel Castro chyběl i u přelomové návštěvy amerického prezidenta na ostrově. Obama přicestoval na Kubu v březnu 2016 coby první prezident USA po 88 letech. Ani americká administrativa nestála o setkání šéfa Bílého domu s El Comandantem. Přece jen řada amerických požadavků Američanů – hlavně v oblasti lidských práv – zůstala nevyslyšena. Castro nicméně gringovu cestu sledoval bedlivě, záhy po Obamově odjezdu sepsal velmi kritický text do hlásné trouby kubánského komunismu, deníku Granma.

Jen pár měsíců před smrtí Castro vystoupil na kongresu kubánské komunistické strany. Tehdy sám zmínil to, o čem se vzhledem k jeho zdravotnímu stavu hovořilo přes deset let. Brzy na tom budu jako ti ostatní. Na každého jednou přijde řada,“ přiznal vůbec poprvé. „Komunistické ideje však přetrvají,“ dodal ještě a partaj jakoby mu – alespoň tehdy – dala za pravdu. Do vedení znovu zvolila ty samé „staré kádry“.

Ostrov se přesto pozvolna otevírá, objevuje se internet i možnost podnikání. Stárnoucí garnitura, „hrdinové revoluce“, otěže jen tak pustit nehodlají. Budoucí dny ukážou, jestli platí, co se roky říká, že bez Castra se režim definitivně rozpadne.