Konečně začínám psát a znovu se ubezpečuji, že vlak je za normálních okolností pro tuto činnost ideální. Většina mých posledních textů ostatně alespoň zčásti ve vlaku vznikla. Pátek ještě není, ale těší se na něj celá rodina. Každý z jiných důvodů. Syn je rád, když při páteční zastávce u místního řezníka vyžebrá syrový párek. Povede se mu to skoro vždy. Dokud tam se mnou chodily dcery, měly stejnou zálibu.
Konečně se oteplilo. Přes týden se pohybuji v centru Prahy, ale o víkendu mě tam dobrovolně nikdo nedostane! Expresionisté považovali dav lidí za nebezpečný, protože zbavuje člověka individuality a navozuje mu tísnivé pocity. S expresionisty jsem ve shodě a o individualitu bych přišel nerad. Namísto toho pumpuji bicykly: 2 x 5 kol a do každého alespoň 40 fouknutí. Můj zručný otec naštěstí kdysi v rámci dobového kutilství předělal starou lednici na kompresor; funguje dodnes.
Okolí jižního okraje Prahy je pěkné, má žena i děti ho mají rády. Snažím se vyhnout stezce podél Vltavy nesmyslně přeplněné lidmi, provozujícími snad všechny druhy sportů. Po několika ujetých kilometrech pustými poli narážíme na umění. U sklenice piva v Cholupicích se vracím o sto let zpátky: vzpomenu si na spisovatele Ladislava Klímu a jeho Cholupický den. V tomto strhujícím textu, respektive dopisu Klíma popsal zážitek z výletu, zakončeného v dnes již neexistující hospodě U Skřivanů. Stála na cholupické návsi u rybníčku a zpočátku na něj působila magicky: „Stavení jako po vymření, hluboké ticho, v hospodě tajemněji, čarodějněji působící než kde jinde...“ Po pěti hodinách se pro Klímu pobyt v lokále změnil v peklo. Tomu jsme se vyvarovali a vydali se na zpáteční cestu.
Tomáš Winter je ředitelem Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.
