MLADÍ A NEKLIDNÍ: Cesta do Rumunska aneb Příhody z bezprostředního neskutečna

Google ukazuje 17 hodin jízdy. „Prej je nás pět řidičů, to bychom měli zvládnout. Já jezdím na skútru, takhle velký auto jsem ještě nikdy neřídil, kdo jsou teda ti další čtyři?“

Z pěti řidičů se vyklube jeden vybodovanej, co dostane papíry v srpnu a dva schopný kolegové frajeři, z nichž jeden je zdrženlivej a očima se pomalu začíná shánět po pivu, a druhej, co jede z Ostravy a nastoupí až Brně. Kolega Kajetán, který jak se záhy ukazuje, řídí dodávku jako by to byl právě skútr, se ujímá řízení první, a my se už na Francouzské nemůžem ubránit dojmu, že zemřeme ukrutnou a bolestivou smrtí. V polívkách, které jsme si s kolegou Tomášem chytře vzali do auta na svačinku, zuří lokální bouře, víkend začíná a my se do něj pokusíme vměstnat dva pomyslné další. Yes!!

Kolega Vojtěch Bárta s námi pod hlavičkou svého spolku Chemické divadlo nazkoušel před dvěma lety představení, kterému teda my sami úplně nerozumíme, trvá přibližně 30 minut a pojednává o životě a díle rumunského autora Maxe Blechera. Blecherovi byla v jeho raném mládí diagnostikovaná tuberkulóza kostních obratlů a tak strávil zbytek svého krátkého života v sádrovém krunýři. S Kajetánem za volantem na Maxův krunýř hodně myslím. Jeho rodné město se jmenuje Roman, zítra mu tam začíná festival a my jsme na cestě tam pravděpodobně proto, že někdo u moldavských hranic zadal do vyhledávače slova Blecher a divadlo a jediný co mu vyjelo, byla tahle dodávka.

„V Brně se stavíme u táty v pivovaru,“ podotýká kolegyně Jana a vskutku: za pár chvil pijem studené pivo z velkých nádob, které vidím poprvé v životě, chroupem k tomu pražený slad, pouštíme si na obrubníku songy z bezdrátového repráčku a propadáme kouzlu životního stylu jménem #slavicsquat . Vybodovanej kolega Martin od světel se zatím zoufale pokouší spojit přes telefon s kýmkoli, kdo by tenhle výlet vzal za něj, protože má rodinu a děti a chtěl by je vidět vyrůstat. Parní pivovar Hauskrecht, doporučuji vaší přízni.

Když k nám později do auta přisedne kolega Šimon, do minuty vystřízliví z podmanivého světa temných ostravských večerů a ujímá se řízení. A ono to všechno začíná vypadat reálně. Yes!!

Z avizovaných 17ti hodin se nakonec vyklube nádherných pětadvacet. No, co k tomu dodat, kupovat si rumunskou „dálniční“ známku je doopravdy skvělej absurdní humor. Lituju každého „už tam budem“, které jsem kdy vykřikla na rodiče ze zadního sedadla auta cestou do Chorvatska.

Místo tohohle festivalu je hotel a restaurace. Vypadá to jako replika malýho paláce, nechybí ani červený koberec a nádvoří s bílou kašnou. Ta sestává z andělíčků, kteří si osedlali rozzuřené delfíny. Nekecám, vidím poprvé v životě skupinku takhle zlejch delfínů. Jednomu andělíčkovi chybí ruka od zápěstí. Nad štítem je velkej červenej svítící nápis Casa Romanesca. Hotelový pokoje fajn, útulný, rozlehlý, čistý. Až na to, že zrovna v tom našem muselo podle pachu před týdnem umřít zvíře. V klidu, po pár minutách člověk uvykne. Ostatně jako všemu, ne?

Večer je skvělej, výherci literární soutěže čtou své prózy inspirované Maxem, nerozumíme písmenu, o to víc pijem Merlot a jíme kaviár. (?!) Pak se začne zpívat, tančit, až to celý skončí v pokoji číslo deset dvanácti lidma kouřícíma z okna koupelny.

V neděli dopoledne všechny vzbudí kostelní zvony. Z repráčků pravoslavných kostelů zní do okolí nedělní mše a my s kolegou Šimonem si v jednom z nich kupujeme vykuřovadla a myrtový olej. Je čas řešit představení. „Můžem dostat ještě Merlot?“

Sál je vlastně taková mezera mezi restaurací a hotelem zakrytá igelitovou střechou, nikdo neví proč, ale majitel si nepřeje jakoukoli snahu o zatemnění sálu. Možná zná její nosnost. Nicméně, jestli nebude vidět na projekci, rozuměj titulky, vyhodil festival čtvrtinu rozpočtu za něco, čemu nikdo ani při nejlepší snaze nebude rozumět. „Mohli bychom dostat ještě Merlot?“

Kolegyně Eliška, o které zatím vůbec nebyla řeč, je tu s náma na záskok a její první zkouška v prostoru bude už zároveň to představení. „Co ten Merlot. Není? Vypili? Kdo?“

„Já to teda navrhoval už před dvěma hodinama, ale nikdo mě neposlouchal, co kdybychom strhli ten igelit, na kterej to promítáme, je za ním snížená střecha, dělá to stín a všechno jde vidět.“

- „Ne, ne, ne, to nepůjde, je to důležitá součást představení.“

- „Vojto!! Jsi šílený!“

- „No, ale jak to teda skončí, když normálně to končí tak, že spadne ten igelit.?“

- „Dá si někdo bílé víno?“

- „Nechcete si to se mnou ještě někdo před začátkem zkusit?“

- „Začínáme za pět minut, to už asi nestihneme. Pojďme vyřešit, jak lidi poznají, že to představení skončilo.“

- „A Šimone, neuměl bys v těch táčkách odvézt sám sebe? Jsi studoval alternu, ne?“

- „Strhneme teda ten igelit?“

- „Ne, ne, ne, je to důležitá součást...dobře, dobře, dobře, hlavně mě nebijte, ano?“

- „Tak pouštíme diváky.“

- „Okej, sedneme si tady na tyhle točící židličky a zapneme tohle světlo, to by mohlo vypadat jako nějakej záměr.“

- „Skvělý, tak jdeme na to, ne? Kdo tady nabízel to víno?“

- „Zlom vaz, Eliško.“

- „Probuď se, Rumune.“

V představení se nakonec doopravdy uděje něco jako chemická reakce, takže i přes štěkot psů venku a látkovou střechu, do které praží odpolední slunce, má náš kus opravdu nějakou atmosféru. Koukáme do rumunského publika, ti zase koukají na titulky. Zoufalý Šimon si svůj text sem tam prošperkuje českou nadávkou, aby nakonec zasmečoval větou: „Tohle se mi nezdá. Tenhle výlet je skutečnost. Skutečnost, kterou budu žít až do svého příštího snu.“

Potlesk je bouřlivý. Rumunští organizátoři nás nechtějí přestat objímat. Se mnou se fotí třináctiletí kluci. Všichni se shodují na tom, že je to to nejlepší představení, jaké kdy viděli. Fotíme se, objímáme, objímáme, jedenáctiletej kluk mluví s Vojtou o tom, že ta rumunská hymna by měla být až na konci. „Probuď se, rumune,“ jako message to romanian people today. Pochopil z tohohle kousku víc, než my za celé dva roky. Nemůžu uvěřit té vlně dobra, co se na nás vřítila. Nejsem schopna ani malého cynického podotknutí. A to normálně zvládám trojdotek. Kolega Tomáš je v obležení rumunských malých slečen, nebezpečně moc zaklánějí hlavy, aby mu dohlédli do tváře. Později si vybodovanej kolega Martin od světel spokojeně pomlaskává nad talířem plným špaget, kaviáru a husích paštiček: „Jsem se domluvil s organizátorama. Stěhuju se sem na stáří. Irina mi to domluví.“

Irina. Irina je neskutečná. Ta to tu celý spískala. Později se dovídáme, že divadelní festival organizovala i kupříkladu v Zimbabwe.

Aby to Kolega Tomáš nemusel celé odřídit sám, sežene Irina řidiče, co tuhle sebranku odveze k maďarským hranicím. Když se posléze zjistí, že vzal roha, sežene do pěti minut dalšího, který je řidič profesionálně.

Nikdy jsem si nemyslela, že použiju tuhle větu, ale je přenádherné vidět místo, kde má divadlo takovou cenu. 25hodin se k němu jelo. Až je nám s kolegou Šimonem líto, že nazpět letíme letadlem. Nechce se nám odsud. Nechce se nám opouštět ani rumunskou ani chemickou bandičku. Je jasné, že jestli cesta sem byla hodnota, cesta nazpět bude oslava života a děti si jí náramně užijou.

No nic, tak čauko.

Noc, auto, kolem břicha takovej ten „nechce se mi z Tábora, kam jsem původně nechtěl“ efekt.

Pitomej pragocentrizmus, pitomí my, když si myslíme, že nestihnem svoje pondělní závazky, protože nás na letiště poveze koňský povoz.

„Look at the moon Tereza,“ nabádá mě kolega Šimon.

Hezkej. Je ho jenom kousíček. Vypadá jak z turecký vlajky, je mu to celý srdečně jedno a to mě uklidňuje.