Ukázal nám několik přírodních zajímavostí, stromky, které letos vlastnoručně vysadil nebo opatření proti přemnožené daňčí zvěři, která nám každou chvíli přeběhla přes cestu. ,,Tady jsem ulovil svého prvního divočáka,“ prohlásil Czernin hrdě u jedné houštiny. Myslivost má stejně jako jeho předkové v genech. Původně Czernin plánoval zůstat s manželkou nějaký čas ve Vídni, kde se živil jako projektant. Osud tomu však chtěl jinak a před pětadvaceti lety jej zavál zpět do vlasti. ,,Táta jednoho dne zavolal, že už mě v Dymokurech potřebuje, tak jsem v Rakousku spálil všechny mosty, naložil rodinu a teď už jinam nepatříme,“ říká Czernin.
LN: Jak podle vás vypadá krásný les?
Každý les je krásný. A v každém ročním období je krásný jinak. Třeba na jaře, když se pomalu začíná zelenat nebo v zimě, kdy v něm vládne naprosté ticho a klid. Je pro vás les hlavně pracoviště, nebo do něj chodíváte i relaxovat? Když jsem v lese, tak vnímám tu krásu kolem. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky a často i něco vyřeším nebo dostanu nějaký nápad. Přiznám se, že občas ale sedím na posedu a píšu e-maily.
LN: Na zámku v Dymokurech jste se usadil až ve svých třiceti letech. Musel jste si vztah ke kraji postupně budovat nebo jste k němu jako k rodišti svých předků cítil vazbu hned od začátku?
V mládí jsem hodně trpěl pod komunistickým režimem. Naše rodina byla rozdělená. Prarodiče žili v Rakousku, my jsme bydleli v Krušných horách. Dědečka jsem mohl navštěvovat až od patnácti let. Trápil jsem rodiče tím, že u něj zůstanu. Hodně jsem o emigraci přemýšlel. Když děda umřel, úplně se to obrátilo. Dědeček celý život něco ztrácel – majetek, svou vlast, nemohl být pohromadě se svou rodinou, žil v cizí zemi, duchem byl přitom pořád v Dymokurech. V roce 1984 jsme ho tu pochovali a mně došlo, že ty hroby jsou to jediné, co nám nesebrali, že do Dymokur patřím a dříve nebo později sem přijedu. Když se mě někdo zeptal, odkud jsem, odpovídal jsem, že žiju v Krušných horách, studuju v Praze a patřím do Dymokur. Jsem šťastný, že jsem se vrátil dřív než do rodinného hrobu. Je to pro mě satisfakce i za dědečka. Tento kraj mám velmi rád a doufám, že odtud už nikdy nebudu muset odejít.
LN: Jste vystudovaný stavař. Když jste přijel do Dymokur, připadla na vás kromě správy zámku i starost o lesy, pole a rybníky. Bylo pro vás těžké se tyto činnosti od píky naučit?
Považuju to za své poslání. Můj otec to měl taky tak. Nemohl vystudovat, tak jezdil v Krušných horách s náklaďákem a později se sanitkou, a když se majetek po roce 1989 navrátil v restitucích, všeho nechal a začal se o něj starat. Potom, co si mě z Vídně do Dymokur povolal, jsem postupoval úplně stejně. Bylo to naprosto přirozené. Ze všech činností jsem asi nejrychleji dohnal myslivost. Zřejmě to mám to v genech. Už dědeček byl velký lovec a myslivost člověka zkrátka strhne. Jak se změnila skladba zvěře v lesích? Dříve myslivci lovili hlavně zajíce a koroptve, a ty už dnes patří k ohroženým druhům.
Člověk dnes už ani neví, jak koroptev vypadá. V kanceláři mám tabulku z lovecké sezóny roku 1893/94 a v ní jsou zaznamenány tisíce drobné zvěře „užitkové i škodlivé“: kachny, kuny, lasičky, bažanti, zajíci, veverky, taky dost koček a psů. K tomu nějaká srnčí. Dneska je to úplně jinak. Kdybych dědečkovi řekl, kolik tady lovím divočáků a daňků, ťukal by si na čelo, že je to nesmysl. Asi by nevěřil, jak jsou dnes divočáci, daňci a srnci přemnožení. Dělají vám velké škody? Největší problémy máme s dančí zvěří. Její stavy narostly tak, že je to neúnosné a dělají velké škody na polích a lesních porostech. Došlo to tak daleko, že když jsme podél lesa vysadili na pole slunečnici, nic žlutého na něm nevyrostlo. Přestože mám zvěř rád, tohle jí nemůžu darovat.
Celý rozhovor s majitelem panství Dymokury Tomášem Czerninem o tom, jaké stromy sází pro budoucí generace, čím ho dokáží naštvat houbaři a jak podle něj vypadá krásný les, si přečtete v magazín Pátek LN, který vychází 7. července.
V magazínu dále najdete:
Zavařování pro začátečníky: čím sladit, jak je to s trikem se solí a jaké sklenice jsou ideální. Rozhovor s módní návrhářko Zuzanou Kubíčkovou o smyslu luxusu, výstředním Reykjavíku a o tom, jak se dělá extravagantní, ale ne ukřičená móda.
