V roce 1979 si cenu pro nejlepší architekty vymyslel podnikatel, filantrop a zakladatel hotelové skupiny Hyatt Jay Pritzker se svou ženou Cindy. Nominace je otevřena kterémukoliv žijícímu architektovi, takže porota vždy vybírá ze stovek jmen. V porotě kromě architektů zasedají také historikové, teoretici a podnikatelé, kteří konečného vítěze určují v tajném hlasování.
Eduardo Souto de Moura se narodil v roce 1952 a po studiích na Akademii výtvarných umění v Portu nastoupil do kanceláře Álvara Sizy (držitele Pritzkerovy ceny za rok 1992). V roce 1980 založil vlastní kancelář a dnes má na svém kontě více než 60 realizací. Kromě tvůrčí práce působil též jako pedagog na Akademii výtvarných umění i na Fakultě architektury univerzity v Portu. Externě vyučuje také na Harvardu a na univerzitě v Lausanne. Jeho manželka i nejstarší ze tří dcer jsou rovněž architektky.
Pro tvorbu Eduarda Souto de Moura jsou typické především ortogonální kompozice ve stylu Miese van der Roha a citlivé zapojení staveb do okolního prostředí. Kromě výrazných veřejných staveb navrhl řadu kvalitních bytových domů a rezidencí. V 80. letech například bělostný přízemní dům poblíž golfového hřiště zvaný Quinta do Lago v portugalském Algarve. V polovině 90. let exkluzívní bytový dům s ocelovým skeletem v Rua do Teatro, jenž leží pár metrů od Oceánu za středověkými hradbami města Porto.
Mezi nejvýraznější realizace tohoto architekta patří stadion v portugalském městě Braga, na kterém proběhlo mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2004, a administrativní budova s dvacetipatrovou věží zvaná Burgo Tower z roku 2007. Porota na této stavbě oceňuje vzájemný dialog mezi horizontální a vertikální částí budovy i citlivé zapojení do krajiny města Porto.
Jeho stavby však najdeme i mimo rodné Portugalsko (Španělsko, Itálie, Německo, Švýcarsko). V roce 2005 navrhl společně s Álvarem Sizou letní pavilón pro Serpentine Gallery v Londýně.
Tato galerie zaměřená na prezentaci současného umění sídlí uprostřed královských Kensingtonských zahrad v neoklasicistním čajovém altánu. Během rekonstrukce v roce 1996 se zrodil nápad na provizorní letní stavbu. Od té doby galerie každý rok osloví významného architekta, který pro ni navrhne letní pavilón.
"Chtěli jsme, aby náš pavilon vypadal jako zvíře s končetinami pevně spočívajícími na zemi, s tělem vypjatým hlady, vypnutou kůží a svěšenou hlavou. Jako nahrbené zvíře připravené ke skoku. Téměř jakoby se chystalo zaútočit na protější budovu Serpentine Gallery... Nechtěli jsme postavit izolovanou anonymní stavbu. Pavilon má prezentovat totálně odlišný typ architektury, než je ta, kterou představuje protější neoklasicistní budova Serpentine Gallery, ale zároveň by s ní měl vést dialog," popsal celkovou koncepci Siza. Pavilon byl postaven z dřevěných trámů s polykarbonátovými výplněmi.
Jednou z posledních realizací architekta Eduardo Souto de Moura je muzeum malíře Paula Rêgo v Portugalském pobřežním městě Cascais asi třicet kilometrů od Lisabonu. V návaznosti na charakter stromů v bezprostřední blízkosti stavby navrhl architekt objemnou budovu o několika úrovních, z nichž některé jsou zapuštěny v terénu. Vytvořil hru mezi umělými a přírodními elementy prostředí umocněnou fasádou z červeného betonu, jež kontrastuje se zelení okolního lesa. Při vchodu stojí dvě tupé pyramidy, jejichž seříznutými špičkami proudí světlo do muzejních sálů. Muzeum bylo dokončeno v roce 2008 a pyramidy se za tu dobu staly symbolem regionu.
Fumihiko Maki na Pražském hradě
Místo předání Pritzkerovy ceny se každý rok mění, čímž je zdůrazňován její mezinárodní charakter. Obyvkle jde o historické objekty, kde tradiční architektura kontrastuje s nejnovějšími technologickými možnostmi a trendy v práci nominovaných tvůrců. (Například Japonský architekt Fumihiko Maki si v roce 1993 cenu převzal na Pražském hradě.)
Výjimkou byl rok 2005, kdy byla cena předávána v právě dokončeném hudebním pavilonu v chicagském Millenium Parku. Pozoruhodná stavba z ocelových prutů, jejíž vznik Pritzkerova rodina významně podpořila, byla totiž pojmenována po Jay Pritzkerovi. Jejím autorem je architekt Frank Gehry, který se podílel na pražském Tančícím domě a je rovněž držitelem nejvyššího architektonického ocenění. Portugalský architekt cenu převzal v jedné z nejkrásnějších staveb ve městě Washington Andrew W. Mellon Auditorium postavené v letech 1932 - 34.
"Je naprosto přirozené, že jako rodáci z Chicaga jsme architekturu vždy velmi citlivě vnímali. Chicago je rodiště mrakodrapů, město plné budov od legend jako Louis Sullivan, Frank Lloyd Wright, Mies van der Rohe a mnoho dalších,” říká syn zakladatele ceny a současný ředitel společnosti Hyatt Thomas J. Pritzker.
Forma sleduje funkci
Laureát kromě prestiže získává bronzovou medaily a finanční odměnu ve výši 100 000 dolarů. Na medaily stojí tři legendární výrazy římského architekta Vitruvia, kterými charakterizoval základní vlastnosti kvalitní architektury – firmitas, utilitas, venustas. Podle Vitruvia stavba musí být trvanlivá, užitečná a krásná. Druhá strana medaile je inspirována tvorbou architekta Louise Sullivana, který se podílel na nové výstavbě Chicaga po ničivém požáru v roce 1871. Sullivan se nebál nových stavebních technologií a dokázal se oprostit od vládnoucího historismu. Navrhoval stavby s ocelovou konstrukcí a střízlivým elegantním dekorem.
Jako autor výroku "forma sleduje funkci" významně poznamenal vývoj moderní architektury. Důraz na praktičnost před estetickým dojmem se od té doby stal hlavním krédem, kterého se architekti drží dodnes. Sullivanův přístup byl nejen převratný, ale také obchodně velmi úspěšný. Přistupoval k práci zodpovědně a osobně své zakázky hluboce prožíval.
V době ekonomické krize v roce 1893 se Sullivanova kancelář dostala do velkých potíží. Architekt neměl práci ani peníze a propadl alkoholu. V necelých sedmdesáti letech zemřel chudý a opuštěný v hotelovém pokoji. Pohřeb mu zaplatil jeho nejvěrnější žák architekt Frank Lloyd Wright. Teprve posmrtně se Sullivanova hvězda opět rozzářila a jeho budovy dnes patří k největším pokladům moderny. Smutný příběh tohoto velikána byl snad jedním z důvodů, proč se Pritzkerovi rozhodli zajistit nejšikovnějším architektům dostatek uznání.
Důvodů však bylo více. V roce 1967 společnost Hyatt v Atlantě zakoupila budovu od architekta Johna Portmana. Tato třiadvacetipatrová stavba je fascinující ústřední halou, jež probíhá celou výškou hotelu. "Velkolepé atrium získalo ohromný ohlas a stalo se jedním ze znaků našich hotelů po celém světě. Uvědomili jsme si, že kvalitní architektura má zásadní vliv na náladu našich hostů i chování zaměstnanců. "Jestliže jsme si díky městu Chicago uvědomili význam umění architektury, stavba hotelů nás přivedla k poznání, že architektura může mít zásadní vliv na lidské chování," popisuje Thomas J. Pritzker pohnutky, které jeho otce vedli k založené ceny pro architekty. "Přáním rodičů bylo jak zvýšit zájem veřejnosti o budovy tak povzbudit architekty k větší kreativitě," vysvětluje.
Philip Johnson
Jako první získal Pritzkerovu cenu americký architekt Philip Johnson – ostatně američanů je mezi nejlepšími architekty nejvíce. Z evropských zemí jsou v soutěži nejúspěšnější architekti z Německa, Švýcarska a Itálie. Zatím jedinou ženskou laureátkou se stala v roce 2004 Zaha Hadid původem z Iráku. Minulý rok připadla ženě alespoň polovina medaile – 54letá Kazuyo Sejima tvoří s o deset let mladším Ryue Nishizawa.
Laureáti vlastními slovy
Nakladatelství Black Dog & Leventhall Publishers, Inc. z New Yorku letos vydalo knihu The Work of the Pritzker Prize Laureates in Their Own Words autorek Ruth Peltason a Grace Ong-Yan, která představuje jednotlivé laureáty až do roku 2010, tedy od Philipa Johnsona až po kancelář SANAA.