Šedé domky, které čekají na zabydlení

Pozemky jednotlivých domů jsou relativně malé, a samotné domy jsou tak proto, aby vyhověli stavebnímu zákonu (který požaduje určité minimální odstupové vzdálenosti od hranic pozemku), umístěny po hříchu do jejich středů. Netvoří tak dohromady celek, který by mohl vykazovat nějaké prostorové kvality, jež se následně promítají do sociálních vztahů.

A jako je kritizována forma těchto novodobých sídlišť, je kritizován i způsob jejich výstavby. Tedy to tzv. developerské stavění – všimněme si, že slovo developer má dnes v Česku snad ještě horší konotace než politik, a to už je co říct – jako způsob stavění pro neznámého budoucího uživatele.

Často slýchám klišé, že pouze když stavíte dům sami pro sebe (nebo si jej necháváte navrhnout a postavit), snažíte se jej udělat kvalitní a přizpůsobit svým individuálním potřebám, jen tehdy můžete dosáhnout výborného výsledku.

A naopak: když stavíte za účelem zisku, pro potřeby někoho jiného (což je přesně to, co dělá developer), nic kvalitního vzniknout nemůže.

Vesničko má, účelná

V malé obci Běstvina na Pardubicku však vznikl drobný soubor několika staveb, který toto klišé spolehlivě vyvrací.

Právě na okraji satelitu a právě developerským způsobem navrhli architekti Petr Pinkas a Jan Žalský sestavu celkem šesti domů, z toho čtyř rodinných a dalších dvou víceúčelových, které v sobě sdružují čtyři garáže a skladovací zázemí pro obyvatele rodinných domů.

Tahle sestava obydlí se chová úplně jinak než typická developerská výstavba rodinných domů. Na její celkové koncepci je totiž na první pohled vidět, že se na ní podílel architekt.

Už ambice vyjádřená autory plánu vypadá jinak než ta, která stojí za rozparcelováním většiny pozemků na bydlení v Česku: "Při umístění domů na parcely jsme hledali logický způsob polohy domů vzhledem k velikosti pozemků, orientaci ke světovým stranám a vedení přilehlé komunikace. Veškeré odstupové vzdálenosti domů mezi sebou jsou na hraně obecných vyhlášek o výstavbě," tvrdí autoři.

Vnitřní dispozice domů je vynikající (snad jediné, co se dá vytknout, je přílišná vzdálenost koupelny od ložnice). Je prosvětlena velkými francouzskými okny z obou podélných stran, tedy z východu i západu.

Tři největší místnosti procházejí napříč celou hloubkou domu: na jeho koncích je ložnice rodičů a obývací pokoj a střední vstupní místnost díky tomuto faktu získává zcela jiný význam než běžné zádveří. Ze všech místností je možné vystoupit přímo ven (buď dveřmi nebo okny s velmi nízkým parapetem).

Takto navržená dispozice se pak promítá do originálně pojaté vnější fasády. Někomu může připadat banální (je opravdu velmi jednoduchá), já ji ale považuji za skvělou.

Za příkladnou považuji práci s třetím rozměrem domu, tedy výškou. Architekti se v tomto případě vždy potýkají s protichůdnými požadavky. Vysoké, světlé místnosti vyvolávají silnější pocit vzdušnosti a velkorysosti a mají rovněž příznivý dopad na lidskou psychiku.

Na druhou stranu s sebou nesou vyšší provozní náklady, především na vytápění. Kvůli častému požadavku stavebních úřadů na sedlovou střechu velkého sklonu (nezřídka 35 stupňů) pak často vzniká spousta nedostupných, uzavřených prostorů.

Ty jsou důsledkem disproporce mezi požadovanou vnější formou a utilitárním pravoúhlým tvarováním vnitřních prostorů.

V Běstvině tomu tak není. Krov nad půdorysem je využitý v každém místě příčného řezu. V hlavní obytné místnosti a v ložnici rodičů je krov otevřený až k hřebeni a nad malými půdorysy vytváří převýšení. Nad užitkovými místnostmi uprostřed (kde je hygienické, provozní a komunikační zázemí) je úložný prostor, přístupný pomocí sklápěcího žebříku.

Ve dvou dětských pokojích, které jsou také ve střední části domu, je v krovu vytvořeno malé "patro" či "kout" na spaní, rovněž přístupné po žebříku.

Přes všechny tyto klady není možné z komerčního hlediska označit projekt za úspěšný. Více než dva roky po dokončení souboru zůstávají dva domy bez majitele. Přestože Běstvina určitě nepředstavuje nejatraktivnější lokalitu, problém je nejspíš někde jinde.

Jsem přesvědčen, že jím je důsledné použití šedé barvy: najdeme ji ve vnějších omítkách, částečně i ve střešní eternitové krytině, oplechování a venkovní dlažbě. Šedou totiž většina veřejnosti zkrátka nenávidí – asociuje beton, panel, totalitu, ale i neutralitu a nevýraznost.

Architekti si přitom dokážou bez problémů představit, jak výraznost šedé barvy v čase poklesne, až na sebe pozornost strhne vrstva vytvořená obyvateli – zeleň, automobily, vnitřní vybavení, nepořádek na zahradě atd.

Bohužel stejnou představivost nemůžeme očekávat od budoucích uživatelů... Proto si myslím, že by s šedou barvou, zvláště u komerčních projektů, mělo být přece jen zacházeno opatrněji.

Malý urbanismus je dnes důležitější než ten velký

Za nesmírně důležitý pro české prostředí považuji způsob, jakým je šest domů v Běstvině organizováno do celku. Jsou umístěny tak, aby jasně vynikla hierarchizace vnějšího prostředí – zepředu je společný předprostor, jakýsi ekvivalent návsi, v této části pozemky nejsou oplocené, domy se dají příčně prohlédnout.

Za domy naopak najdeme oplocené zahrady, místo, které je zřetelně soukromé.

Projekt Petra Pinkase a Jana Žalského navazuje na dlouhodobé tradice výstavby na venkově, avšak bez zbytečného archaismu. Takto formované domy plně odpovídají požadavkům na bydlení v současnosti.

V posledních letech je v českých městech pozorovatelný výrazný přesun pozornosti od jednotlivých domů ke společně utvářenému městskému prostředí. Snad čeká podobný vývoj i obce a vesnice.