Plecháč, aneb když si architekt staví pro sebe

Současná česká architektura a její témata Monografie Petra Kratochvíla z nakladatelství Paseka si klade za cíl zmapovat a představit čtenáři nejvýraznější stavby, rekonstrukce a jiné architektonické projekty realizované v prvním desetiletí 21. století.

Dům stojí mimo historické centrum města a v různorodé, dosti banální zástavbě působí jako výrazný orientační bod, radikálně se odlišující od okolí tvarem, materiálem i zbarvením. Červenohnědý kortenový plech, kterým je obalen a který mu zajistil označení "plecháč", můžeme chápat jako reminiscenci na estetiku brutalistní architektury 60. a 70. let minulého století, ale souzní i s aktuálními příklady třeba v dílech Herzoga a de Meurona. Výšková orientace domu je odpovědí na stísněné podmínky nárožní parcely, která byla považována za nezastavitelnou. Dům je vlastně věží s odsazeným posledním patrem, aby příliš nečněl nad sousedním domem; je usazen do čela úzké hluboké parcely, takže za sebou ponechává volné místo pro intimní zahradu, dokonce s menším bazénem.



Vertikální orientace je čitelná i v interiéru. Přes všechna čtyři podlaží prochází úzké přímé schodiště, zavěšené na ocelových lankách, které díky své celkové subtilnosti a průhlednosti schodišťových stupňů z dřevěných roštů vytváří vizuální spojitou osu vnitřního prostoru. Ale s výjimkou mírně zapuštěného přízemí, kde jsou dva oddělené dětské pokoje, jsou i ve směru horizontálním jednotlivé prostory vzájemně vymezeny jen částečně nebo náznakově.



Obytná místnost je vysoká přes dvě podlaží, v dolním na ni přímo navazuje laboratorně pojatá kuchyň, zatímco nahoře do jejího prostoru předstupuje ložnice, která se dovnitř obrací prosklenou příčkou. Poslední patro obsahuje pracovnu a terasu. Vnitřní prostorová organizace domu tak nabízí škálu horizontálních, vertikálních i šikmých průhledů z jedné místnosti do druhé či skrze celý dům k nebi a k vlastní zahradě. (Podobně jako ve slavné Loosově vile toto bydlení ovšem předpokládá být stále na cestě po schodech.)

Vila Jitky a Luďka Rýznerových Autoři: Luděk Rýzner, spolupráce Marcela Kostková (OK PLAN) Realizace: 2004-2005

Stejně jako plechový plášť prozrazuje i interiér Rýznerovu zálibu v materiálech a konstrukcích průmyslových staveb. Skelet je sešroubován ze zinkovaných ocelových nosníků, které uvnitř zůstávají částečně viditelné. Rovněž vnitřní stěny ze sádrokartonu jsou přetaženy šedou stěrkou, takže vypadají jako holá betonová zeď. Ale pocit syrovosti je vyvážen množstvím světla vpadajícího dovnitř z nepravidelně rozvržených okenních otvorů (jsou dostatečně rozměrné, a přesto chrání soukromí při pohledu zvenčí) i řadou zjemňujících detailů, barevných akcentů, jako je velká oranžová plocha čelní zdi v obývacím pokoji, a špičkovým designem nábytku.