Venku svítí odpolední slunko a Petr Kvíčala sedí na terase kavárny v pražském DOXu. Žije v Brně, na výstavy jezdí spíše do Vídně, ale dnes má v prestižní pražské galerii komentovanou prohlídku své výstavy, jejímž kurátorem je Tomáš Pospiszyl, mimochodem, redaktor kulturní rubriky Lidových novin. "Jsem šťastný, že mám výstavu právě v DOXu. V současné době si neumím představit lepší českou galerii, kde by mohly být moje práce vystaveny," říká charismatický výtvarník.
* Jak jste k nim přišel k vašim známým intervencím do architektury?
Už v 80. letech jsem vystavoval například v brněnské galerii Na bidýlku a tam jsem měl malířský projekt, který zahrnoval celou galerii. Začal jsem zkoumat vztah mezi malovaným obrazem a malovanou zdí. Architekt Ivan Koleček, který žije v Lausanne, mě pozval do svého nového bytu, zda bych mu tam něco nenamaloval. Strávil jsem tam nějaký čas, přemýšlel a najednou zjistil, že reaguji na topografii místa, na to, že celý dům se nachází ve svahu, že má výhled na Ženevské jezero. Stěna, kterou jsem maloval, navíc běží po vrstevnici a rozděluje nejen město, ale i byt na intimní a obytnou část. Nejde jen o to, něco namalovat na stěnu, ale udělat něco, co dům nebo byt pozvedne jinam, dá mu přidanou hodnotu, novou kvalitu. Jinak to nemá smysl.
* A ta přidaná hodnota je důvod, proč požádat vás a ne bytového architekta?
Ano, musí tam být průsečík s mou prací, prolnutí pohledu architekta, designéra a výtvarníka. Obraz je placka, kterou někam dáte, ale v tomto případě musíte reagovat na danosti, které tam už jsou. Musíte zjistit, co je podstatné a co ne. Nemůžete se nechat strhnout malířským egem a přepálit to. Naopak, někdy stačí drobnost, nenápadná intervence, třeba jen potah na židli.
* Vaše uvažování je blízké architektům...
Určitě, ale je tam rozdíl. I architekt je schopen říct, zda ta stěna má být červená, nebo žlutá. Ale já do některých věcí vnáším řád, který ani nevychází z architektury, vnáším tam jiné čtení času, vrstevnatost. Musíte také zvážit, jestli to nebude působit okázale. Když malujete obraz, máte více svobody.
* Na jakou realizaci vzpomínáte?
V Česku je to určitě brněnská Reduta, kterou jsem dělal s architekty z ateliéru DRNH. Oslovili mě, zda bych jim tam nepomohl se slavnostním sálem. Snad se mi to podařilo. Musím se přiznat, že když tam přijdu a je rozsvícené světlo, jsem na sebe trošku pyšnej. Určitě to pak byla spolupráce se španělským architektem Josepem Lluisem Mateem na Deutsche Bundesbank v Chemnitzu. Drobné věci jsem dělal i s Gustavem Křivinkou, třeba rekonstrukci vinného sklepa, kde jsem udělal zdobená, jakoby lidová žudra. Vím, že ve sklepech se žudra nikdy nezdobila, ale zde chtěl investor bydlet.
* Jaké je jednání s investory?
U nás na škole máme už třetím rokem projekt 2B2A, Brno Barcelona Art Architecture. Jde o konference a workshopy o vztahu umění a architektury. Velmi rád bych do něj zapojil i investory, protože bez nich to nejde. Například investoři z Německa byli velmi nároční, musel jsem udělat pečlivou přípravu. V jeden okamžik ale řekli: Fajn, máte naši důvěru. Tady to funguje jinak, ale já v tom problém nevidím. Umělci i architekti by neměli být příliš pyšní, protože bez peněz investora by pracovat nemohli. A mnohdy ta umírněnější řešení, pro která jsou investoři, bývají ku prospěchu věci.