Divadlo Alfred ve dvoře: Když nekvalita odrazuje

Divadlo Alfred ve dvoře v pražských Holešovicích jsem navštívil poprvé v roce 1998, tedy krátce po dokončení, a můj dojem z něj byl výborný.

Záhadný plechový objekt, tvarově připomínající historické fotoaparáty, zakotvený v rozpadajícím se letenském vnitrobloku. Abyste mohli vstoupit, musíte do podzemí. Vstup je mimo hlavní tělo stavby, minimalizované vnitřní zázemí, nacházející se rovněž mimo, sídlí ve sklepích sousedních budov. Spartánské vnitřní provedení reflektovalo minimální rozpočet, ale i skutečné potřeby divadla. Není třeba se koncentrovat na fascinující architektonické detaily, ale na představení.

Vhodně zvolená, zmenšující se forma vytváří intimitu malého hlediště (kapacita 80-110 diváků v závislosti na jejich namačkání). Hlediště totiž netvoří klasická sedadla, ale pět řad lavic. Možná nemusí být nejpohodlnější na nich strávit celý večer, ale k interiéru a charakteru vnitřního prostoru se hodí velmi dobře. Forma funguje výborně i akusticky. Sympatické je materiálové pojetí, hrubé, neohoblované dřevo vazníků, neomítnuté tvárnice, podlahy hlediště z profilovaných plechů i masivní ocelová vrata.

Vnitřní 'drsné' materiálové pojetí se k divadlu dobře hodí

Problematické je jen jeviště. Jeho šířka je dostatečná (přes 12 metrů), ale hloubka byla limitována velikostí parcely dvora. Prostor je téměř ponořen ve tmě, hlediště je ale přece jen částečně přisvětleno pomocí krásného detailu, pruhů luxferů (skleněných bloků) z vrstveného skla, které tak světlo propouští, ale nejsou zcela transparentní. Ty jsou umístěny do svislých ploch, které vznikají napojením vždy menší části kvádru na větší. Vnější forma je složena z pěti takovýchto kubusů.

Původně to měla být jen dočasná stavba

Přesuňme se na začátek září roku 2011, tedy přesně čtrnáct a půl roku po dokončení. Objekt je právě po nutné rekonstrukci střechy. Kaskádovitá forma (navíc podpíraná dřevěnými příhradovými vazníky) a nejspíše i kvalita provedení spojů se jako nejvhodnější neukázala. Do objektu neustále zatékalo. Klasický příklad, kdy se řešení, které vypadá velmi jednoduše na papíře, ukáže v realitě (jejíž součástí je i proslule nízká řemeslná kvalita práce prováděné českými stavebními firmami) jako ne zcela vhodné.

Divadlo výborně funguje akusticky, na druhou stranu velmi komplikuje život technikům divadla.

Divadlo doopravdy působí dojmem, že se rozpadá. Až později se dozvídám, že stavba byla zkolaudována jako dočasná, původně na 10 let, tedy do roku 2007. Tehdy byl její provoz prodloužen do roku 2015. Co se bude dít dále, se nejspíš dozvíme až za čtyři roky. Pokud ovšem divadlo do té doby vydrží. Není zateplené, a tak problémy složitého kovového pláště budou nejspíše pokračovat se stupňující se intenzitou. Kdysi bylo vybudováno s magistrátní podporou, nyní by podobnou podporu zasloužil jeho provoz a rekonstrukce.

Nezapomněli architekti, že navrhují divadlo?

„Alfred ve dvoře byla experimentální scéna, která spadá do poloviny 90. let, podobně jako Divadlo Spirála (mimochodem od stejných autorů, držitel historicky první Grand Prix Obce architektů v roce 1993 - pozn. autora). Tyto scény bohužel nedokázaly předjímat masivní rozvoj divadelních technologií, především světla a zvuku, a svou dnešní výraznou formou situaci spíše komplikují než ulehčují,“ řekl mi Vladimír Burian, technik divadla, který mě při mé nedávné návštěvě divadlem prováděl.

Z toho, co jsem se od něj dozvěděl, mnohé nebylo pro architekty (a nejen autory divadla) zrovna lichotivé. Například hlavní zeď za scénou je materiálově a barevně rozdělena na dvě části. Dělící čára obkresluje horizont okolního terénu. Určitě zajímavý architektonický detail, který bohužel divadelníkům dost komplikuje život a ti ho tak musí složitým způsobem maskovat. Původně navržené otočné dřevěné panely pro scénu nakonec taky vzaly zasvé. Na manipulaci s nimi byli zapotřebí alespoň tři silní lidé a v malém divadle to býval problém.

Hlediště je tvořeno prostými lavicemi bez opěradel

Nepřežily ani mnou oceňované luxfery, které byly zalepeny černým igelitem. „To byla jedna z největších chyb. Do divadla, jehož princip je postavený právě na důsledném odtržení umělé reality od té pravé, přece nemůže dopadat přirozené světlo zvnějšku, byť filtrované,“ vysvětlil mi Burian.

Původní divadlo bylo navrhováno pro jiného uživatele a určitě se snažilo vyhovět jeho potřebám. Jenže současnému provozovateli tohle řešení přináší jedině problémy. A diváka musí nutně zklamat i nulová úprava vnějších prostor dvora. Určitě to má své majetko-právní důvody, neupravený dvůr ovšem smutně koresponduje s rychle stárnoucí budovou divadla.

Nekvalita odrazuje od architektury

Při odchodu z divadla jsem na ulici zcela náhodou potkal výborného architekta Johna Eislera. Pod čerstvými dojmy z návštěvy jsem si mu postěžoval na technickou kvalitu provedení Alfreda ve dvoře. Moc ho to nepřekvapilo. Říkal, že je z USA zvyklý na to, že když se během stavebního procesu udělá chyba, odchylka od projektu, všichni se ji snaží napravit, odstranit, a to i za cenu vysokých nákladů. U nás se ovšem všichni tváří, že se nedá nic dělat, že to „holt“ bude muset být jinak, než se původně myslelo.

Kaskádovitá forma divadla

Technická kvalita provedení staveb u nás opravdu není na příliš vysoké úrovni. A Alfred ve dvoře, přes celkově sympatický dojem, je toho bohužel jasným důkazem. Málo se připomíná, že nekvalitní provedení novostaveb je jedním z důvodů neoblíbenosti současné architektury u širšího publika. Tento stav lze napravit jedině tak, že i u nás zdomácní přístup běžný v USA.