Když jsme v první polovině devadesátých let připravovali v areálu Pražského hradu velkou výstavu slovinského architekta Jožeho (Josipa, Josefa) Plečnika (1872–1957), mohl jsem s kolegy navštívit také jeho rané vídeňské a o něco mladší slovinské realizace. Jednak jsme vyhledávali potřebné dokumentační materiály (i řada plánů k adaptacím areálu Pražského hradu a Lán je uložena ve slovinských archivech), jednak jsme vybírali ukázky architektových děl, které měly nějaký vztah k pražským realizacím. Rovněž se připravovala práce na hodinovém filmovém dokumentu Pavla Kouteckého a fotograf Pavel Štecha zase hledal náměty pro fotografie do rozsáhlého katalogu (oba výše zmínění pánové už bohužel nejsou mezi námi). Spoluautor výstavy a člen přípravného týmu, slovinský badatel Damjan Prelovšek, nás proto postupně provedl řadou míst spojených s Plečnikovým jménem.
Bylo to krásné putování po Slovinsku. Protože Plečnik byl velmi plodný umělec a pracoval až do pozdního stáří, najdeme jeho stopy doslova po celé zemi (pár realizací má také v Chorvatsku, Bosně a Srbsku). Zabýval se návrhy snad všech typů staveb – od rodinných domů, škol, knihoven, sociálních objektů nebo zdymadel a mostů přes urbanismus, drobnou městskou architekturu a parky až po rekonstrukce památek, pomníky, hřbitovy, hrobky a interiéry. Mezi jeho pracemi najdeme ale i takové detaily, jako jsou dřevěné hračky, vánoční ozdoby nebo kovové držáky na vinné zátky.
Stavět kostel je pocta
Zásadní kapitolou byly ale pro tvorbu slovinského umělce a hluboce věřícího křesťana sakrální stavby: kostely, kaple, kláštery a semináře. Navrhl a postavil jich celou řadu a každá z nich je unikátem. Pracoval hlavně svým srdcem, zakázky bral jako velkou poctu, honoráře ho nezajímaly (ostatně chudé řády neměly peněz nazbyt). Některé objekty se nedochovaly – byly zničeny buď během války, nebo v období Titovy diktatury. Každý byl vytvořen s velkou péčí přímo pro určitou lokalitu, využíval místní materiály a snažil se co nejlépe plnit svůj účel.
Plečnikovy sakrální stavby: interiér kostela sv. Ducha ve Vídni (1910–1913).
I ve svých kostelích dotahuje architekt společně s vybranými výtvarníky každý detail a navrhuje veškeré vnitřní vybavení od lavic, oltářů, osvětlení až po liturgické předměty: kalichy, monstrance, ciboria, svícny (některé jsme přivezli na pražskou výstavu, pro niž je Tomáš Valena působivě nainstaloval v románské síni Starého královského paláce). Kromě velkých zakázek se ale Plečnik zabývá i adaptacemi drobných venkovských kostelů a kaplí, pro některé navrhuje nové zvonice, pro jiné oltáře, nebo alespoň věčné světlo, menzu nebo kalich. U těchto drobných prací najdeme často inspiraci českými korunovačními klenoty, které Plečnik obdivoval.
Pojďme se podívat alespoň stručně na jeho nejvýznamnější sakrální stavby. Tou úplně první realizací byl prostý železobetonový kostel sv. Ducha ve vídeňské dělnické čtvrti Ottakring, který pochází z jeho raného tvůrčího období v rakouské metropoli po dokončení studií u prof. Otto Wagnera na umělecké akademii. Nejpůsobivějším prostorem kostela je krypta, v níž nás zaujmou nejen uměleckořemeslné předměty, ale i výrazně kubisticky tvarované hlavice sloupů. Pocházejí z roku 1910 – jsou tedy o rok starší než první Janákovy kubistické projekty. Český zakladatel svérázného architektonického stylu je však musel znát a možná byly jednou z jeho inspirací.
Plečnikovy sakrální stavby: kostel sv. Františka z Assisi v Lublani (1925–1931).
V rodné Lublani je největší realizací chrám sv. Františka z Assisi ve čtvrti Šiška z konce 20. let. Stavěl se paralelně s jeho pražským kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně, na rozdíl od něj však vnitřní prostor člení mohutné sloupy a loď je v půdorysu čtvercová. Krásným nápadem jsou věčná světla různých tvarů a barev, která navrhl architekt pro rodiny donátorů, ti si pak před bohoslužbou to své sami zapálili. Vystoupáteli na věž, otevře se před vámi krásná vyhlídka na slovinskou metropoli.
Věčné světlo z kávové soupravy
Mým nejoblíbenějším kostelem je však prostá stavba sv. Michala na blatech asi pět kilometrů od metropole. Kdysi jsem ji v anketě časopisu Revolver revue vybral mezi sedm staveb světa, které mne nejvíc oslovily. Stavělo se na bažinaté půdě, proto je kampanila plochá a krovy dřevěné stavby podpírají cementové kanalizační trubky.
Plečnikovy sakrální stavby: kostel sv. Michala u Lublaně (1936–1940).
Přesto je kostel noblesním dílem. Má příčnou loď, aby všichni účastníci dobře viděli na oltář. To byl oblíbený architektův motiv, který ve dvacátých a třicátých letech inspiroval řadu evropských projektantů. Uvnitř najdeme řadu vtipných detailů – např. věčné světlo vyrobené z mosazné turecké kávové soupravy. Střední část před svatostánkem je vyvýšená a určená dětem.
Do výčtu nejvýznamnějších kostelů patří velký chrám sv. Antonína Paduánského v srbském Bělehradě, kde si Plečnik zase vyzkoušel válcovou loď, dále krypta nepostaveného kostela v Záhřebu a samozřejmě jeho pražský chrám na Vinohradech, jemuž se budu věnovat podrobněji příště.
Pokud se vypravíte do Slovinska, věnujte prosím ale také pozornost jeho přestavbě kostelíka Nanebevstoupení Páně v Bogojině, jehož bílá válcová věž září v ploché krajině u maďarských hranic jako maják. A také drobným stavbám, jako jsou dva kontemplační pavilonky Brezjanka a Jožamurka v Begunje pro řádové sestry, mistrovsky zasazené do svažitého terénu.
Plečnikovy sakrální stavby: kostel Nanebevzetí Páně v Bogojině (1924–1927).
Více se o všech těchto stavbách dozvíte na výstavě, kterou připravil Damjan Prelovšek a již můžete do 12. října navštívit ve výstavní síni Atrium v kapli při Čajkovského ulici na pražském Žižkově.
