Letos v březnu jsem Jana Němečka a Michala Froňka potkala na předávání cen Czech Grand Design. Zvítězili v hlavní kategorii a stali se designéry roku. Na jeviště Stavovského divadla si s sebou vzali dřevěné sáňky, které z ohýbaného dřeva navrhli pro ToN. Ze sáněk se stal mediální trhák – bez nich se neobešel žádný článek, který se předávání cen Czech Grand Design týkal. „Ukázalo se to jako geniální marketingový tah, i když jsme to tak vůbec nezamýšleli,“ říká o několik měsíců později Jan Němeček, polovina designérského a architektonického studia.
Na pražský Libeňský ostrov, kde v přízemním ateliéru sídlí studio olgoj Chorchoj, přijíždí na své čezetě. Nakrmí tři kočky a připraví kávu. Do studia se pomalu scházejí mladí architekti – zakázky z architektury totiž dnes tvoří většinu práce olgoj Chorchoj.
* Studio Olgoj Chorchoj jste zakládali ještě jako studenti VŠUP v roce 1990. Jaké byly vaše začátky?
To byla dřevní doba. Byli jsme nesmírně naivní a nesmírně nadšení. Tehdy málokdo design vůbec vnímal, design byl zkrátka taková popelka. Na ateliér designu, kde jsme studovali, se ostatní dívali jako na podřadný ateliér s tím, že někde na něčem zaoblíme hrany a máme hotovo. Ani naše perspektiva nebyla nic moc – prostě budeme někde sedět v podniku a kreslit vysavače nebo něco podobného.
* Proč jste šel vlastně studovat design?
Šel jsem tam kvůli papíru. Byl jsem řemeslník – vyučený umělecký pasíř – a chtěl jsem mít možnost pracovat na volné noze. Teprve pak mě to chytlo. Navíc po revoluci přišel k nám do ateliéru Bořek Šípek. Ten byl v té době na vrcholu, jeho věci byly neokoukané. Je jedno, jestli ho člověk má nebo nemá rád, on je v podstatě génius, alespoň co se skla týká. otevřel nám svět a vyjeli jsme k němu do Holandska. Najednou jsme viděli, že design je za hranicemi vnímán jako velice prestižní věc, že se s designem obchoduje, že se tam o designérech mluví, že designér může být vlastně hvězda. Viděli jsme, že být designérem má smysl, že se dají dělat krásné, cenově dostupné věci. A že i ta sláva – i když o ni v první řadě nejde – je prostředkem ke svobodě a k zajištění existence.
* Olgoj Chorchoj jste prý založili na workshopu Vitry...
Ano, ale to nebylo tak, že bychom si sedli a řekli: Zakládáme Olgoj Chorchoj... Bořek Šípek v té době navrhoval něco v omezených sériích pro Vitru. Rolf Fehlbaum je geniální vizionář a kromě Eamesových a Citteria, na kterých Vitru postavil, se rozhodl dělat i zajímavé edice. Bořek pro ně navrhoval židle a měl možnost poslat do Vitry zadarmo dva studenty, což bylo úžasné. A jel jsem já s Michalem Froňkem. Sehnali jsme levnou naftu, bydleli u známého designéra a jídlo měli s sebou. Tam jsme zjistili, že to mezi námi dvěma funguje, že se sneseme, že se vzájemně doplňujeme, že se podpoříme...
Olgoj Chorchoj: Pivní sklo pro Lokál
* Od koho v té době přicházely zakázky?
Ze začátku to byly drobné zakázky pro nové reklamní agentury, které byly jedny z mála, koho tady něco zajímalo. Občas jsme dělali nějaký interiér, design jako takový se vůbec dělat nedal. Ve firmách byli ještě zapikolovaní designéři, kteří tam seděli celý život, navíc nikdo nepovažoval design za důležitou věc. Do interiérů jsme navrhovali i atypický nábytek, začali jsme také dělat vlastní věci, protože nás to bavilo – sklo, porcelán, kov, zkrátka věci, na které jsme dosáhli finančně a technologicky. Prostě to všechno šlo přirozenou cestou. I naše jméno vzniklo přirozeně – Michal si o Olgoj Chorchoj přečetl někde v časopise, já jako čtenář Ludvíka Součka jsem Olgoj Chorchoj znal. Tehdy nám všichni říkali, ať si dáme do názvu něco jednoduchého, nějakou zkratku, ale postupem času se naše jméno ukázalo jako dobrý marketingový tah, i když to tak vůbec nebylo míněno.
* Na co se dalo z historie českého designu před revolucí navazovat?
Byly tu samozřejmě kvalitní designy – stejně jako špatné designy. Design byl ale vnímán jen jako nadstavba, která nebyla nutná. Ale navazovat se dalo na hodně věcí – na leccos od Vincence Makovského, který byl jako sochař schopný dát strojům určitou formu, jeho frézky se například dodnes používají, až po Zdeňka Kováře. Jeho věci jsou často přeergonomizované, až jdou proti funkci. Například jeho nástroje pro chirurgii chirurgové vůbec necítili v ruce a zjistili, že lépe se jim pracuje s jednoduchým válcem, o kterém vědí. Nejúžasnější z hlediska designu byl přelom 50. a 60. let, Brusel. To byla optimistická doba a u nás ještě pořád tvořili lidi, kteří vyrůstali ve svobodnější společnosti. Ale rozhodně tu nebyla nějaká slavná osobnost, protože o designu se nepsalo a výrobky se nespojovaly s jejich tvůrci. Samozřejmě Brusel byl hodně formální styl, design není jen o formě, forma je poslední radostná činnost, ta třešnička na dortu, tam je místo pro emoci. Ale dobrý designér je schopen si místo pro emoci připravit. V designu je většinou 80 % racionálno, 20 % zbývá na emoce.
* Co bylo přelomovou událostí, kdy design začal být důležitý?
Nemyslím si, že by přišel přelom. Spíš šlo o dlouhodobý proces. Teprve loni jsem nabyl dojmu, že firmám konečně na designu záleží. Samozřejmě že některým na něm záleželo už v roce 1991 a některým na něm nebude záležet nikdy. Ale teprve loni začaly firmy s designéry komunikovat, začaly design marketingově využívat, stalo se zkrátka normálním s designem pracovat.
* Myslíte si, že je to ekonomickou krizí? Že design je důvod, proč si výrobek z desítek dalších koupit?
Určitě to hraje roli. Design je jedním z marketingových nástrojů. Kvůli krizi byla spousta firem nucená začít o věcech přemýšlet. Ono není takový problém věci vyrobit a vymyslet, ale prodat. Z mého pohledu měla krize velkou obrodnou funkci, protože spousta firem tady fungovala jen díky setrvačnosti. Třeba sklářský průmysl, který máme nejdůkladněji zmapovaný, se musel zhroutit. Situace na trhu se totiž v devadesátých letech změnila, ale sklářský průmysl zůstal většinou stejný. Nevím, kolik skláren skončilo úplně, ale část se obnovila a začala zase fungovat a vydělávat.
* Co vlastně je známé z českého skla v cizině? Mám pocit, že cizinci tady nakupují většinou broušené kýče v obchodech podél Královské cesty...
Myslím si, že ve světě vnímají tři polohy českého skla. První je to, co jste zmínila, takzvaný český křišťál, což jsou větrníky a káro. To nás prostě naučili Němci, ti pak byli odsunuti a přestali tento typ skla dělat. Ale pořád tady máme nejlepší brusiče na světě. Druhou úrovní je Moser, což je samostatný fenomén, který je také těsně spjatý s broušením. Využívá kvalitní sklovinu a jeho produkty jsou exkluzivní. Například jeden foukač fouká jeden set a z deseti skleniček vyberou dejme tomu šest nejkvalitnějších. Ty pak brousí zase jeden brusič, prostě si na tom dávají záležet. Třetím fenoménem je české umělecké sklo – František Vízner, Vladimír Kopecký, Stanislav Libenský. Samozřejmě že trochu toho odlesku spadne i na zbylé české užité sklo, modernímu sklu pomáhá tradice. A teď jde o to, aby i tady hrál roli design, to je jediná možnost, jak se prosadit na trhu. Protože kvalitní a levné výrobky se dělají v Polsku, Turecku i Portugalsku, v Číně – všechny tyto země vyrábějí věci, kterým se těžko v našich sklárnách, jež vznikly pomalu ještě za Marie Terezie, konkuruje. Proto musí přijít kvalitní design i moderní technologie. Není to lehká cesta, záleží na hodně faktorech včetně štěstí.
* S Michalem Froňkem vedete ateliér designu na VŠUP. V čem to mají dnešní studenti lehčí či těžší, než jste to měli před dvaceti lety vy?
Lehčí to mají v tom, že jsou zvyklí a schopní velice rychle a efektivně získávat informace, neexistují pro ně hranice. Řekl bych, že jejich kreativita, talent jsou pořád stejné, jen mají lepší možnosti. Ale za ty platí určitou cenu – protože do jisté míry omezené možnosti zvyšují kreativitu, musíte improvizovat, musíte hledat jiná řešení. Když jste porovnala studenty těsně po revoluci u nás a v cizině, tak my jsme dovedli rychle reagovat, poradit si. Dokonalé zázemí ve škole není rozhodně recept na úspěch, naopak to může někoho utlumit.
* Co musí mít dobrý designér?
Design je komplexní činnost, kde talent, kreativita je předpokladem, ale důležité jsou i další vlastnosti. Na rozdíl třeba od malby – dobrým malířem se rodí jeden člověk z milionu, ale když už má talent od Boha a třeba i píli a pracovitost, tak tvoří geniální věci. V malbě je na rozdíl od designu emoce nejdůležitější. Ale u designu stejně jako u architektury si jen s emocí a kreativitou nevystačíte. Dneska se designem živí až polovina našich studentů, což je úžasné číslo, bývala to desetina. Je to ale tvrdý chleba, vidíte sama, že nejsme žádní milionáři.
* Jak si vybíráte spolupracovníky do studia Olgoj Chorchoj? Máte opravdu široký záběr od produktového designu až po architekturu...
Širší už ani být nemůže. Zabýváme se i urbanismem. Většina lidí v našem ateliéru jsou architekti, protože to je gró naší práce, je obsahem i finančně nejdůležitější. Tuhle sekci vedou naši senior architekti Ondřej Kopečný a Juraj Smoleň ve spolupráci se Štěpánem Abtem, Kateřinou Hroncovou a Sanjou Keser, kterým pomáhá Honza Šrámek a Lukáš Ježek. S designem nám pomáhají i naši studenti, především Daniel Gonzales a Jakub Pollág. Občas máme nějaké zahraniční nebo tuzemské stážisty.
Olgoj Chorchoj: Dům v Černošicích
* Stejně mi přijde naprosto odlišné nakreslit dům a nakreslit dejme tomu sklenici.
Zase tak úplně odlišné to není. Nakreslit dům a skleničku je stejně odlišné jako nakreslit dva domy. Hlavní odlišnost je v tom, že přece jen u designu je vaše odpovědnost o něco menší, i když jen o trošku. Obecně jsou si ale oba obory blízké v uvažování, i když technologie výroby skleničky je omezenější než stavba domu. Design stejně jako návrh domu vychází z diskusí v rámci studia i hovorů s klientem. Stejně jako musíme v architektuře znát stavební technologie, materiály, normy, typologii a tak dál, v designu musíme už od začátku myslet stejným způsobem – z čeho a jak se předmět vyrobí, kdo ho bude používat, jak se bude prodávat, jak se zabalí, jaká se mu udělá reklama. Dříve jsme například vůbec nevyužívali studenty, ale oni zase na rozdíl od nás dokonale ovládají zobrazovací technologie, jsou schopni věc nakreslit rychle a s bravurou, což je velká výhoda. Pracují tu šikovní talentovaní lidé, kteří do naší práce vnášejí svoji invenci, přicházejí s vlastními nápady. Takže spolupráce tu funguje dobře, my ji jen řídíme a máme poslední slovo.
* Máte nějaký jednotný styl, který by se dal charakterizovat?
To asi ne. U designu by se možná daly vystopovat určité tvaroslovné prvky. Ale my se hodně inspirujeme technologií a materiálem. Ke každé zakázce se snažíme přistupovat s čistým stolem, jako bychom tu určitou věc dělali poprvé a jako by nikdy předtím neexistovala. Což ale neznamená, že nesledujeme, co se děje ve světě a jaké věci vznikají kolem nás.
* Kdy došlo k tomu posunu, že jste začali navrhovat i domy?
To trvalo docela dlouho, dodnes málokdo ví, že děláme i domy, že jsme schopni dům nakreslit a dovést stavbu ke konci. Myslím, že první dům jsme postavili před třemi lety. Nejdůležitější je začít, pak se věci začnou tak trochu samy nabalovat.
* Výhoda Olgoj Chorchoj je určitě v tom, že si můžete zakázky vybírat. Odmítáte? A z jakého důvodu?
Odmítáme. Důvodem může být cokoliv, nestává se to často, ale stane se to. Stává se nám, že za námi přijde investor, abychom dodělali něco, co už rozdělal někdo jiný. Právě předělávání tvoří velké procento našich zakázek. Ale někdy nejsme schopni se vyrovnat například s materiálem a musíme odmítnout. Nebo se stane, že si nesedneme s klientem. To je základní věc, v architektuře musí fungovat dialog. Samozřejmě si nemusíme ležet v náručí a jezdit spolu na hory, ale musíme se vzájemně respektovat, musíme si naslouchat, jen tak může vzniknout dobrá architektura. Pokud to tam není, nefunguje to. A pak se samozřejmě nemusíme mít zrovna volnou kapacitu.
* Na čem teď pracujete nejvíce?
Teď nás nejvíc zaměstnává interiér jedné soukromé vily. Je to velmi zajímavá práce. Je to novostavba těsně před dokončením, ale nestavěli jsme ji my. Těsně před doděláním interiéru se klient rozkmotřil s architektem a oslovil nás. Musíme dělat úpravy už hotového domu, což je vždy velmi bolestné. Jsou hotové rozvody, stěny jsou v broušené omítce, okna, dveře osazené, zbývá položit podlahovou krytinu a udělat koupelny – a najednou přijdeme my a řekneme, že se něco má změnit. A když zasáhnete do jedné věci, musíte zasáhnout i do druhé. Ten dům je materiálově i technologicky úžasný a my můžeme použít věci, ke kterým bychom se na jiných zakázkách nedostali, například onyxovou stěnu.
* Jak se staví onyxová stěna?
Hlavně musí mít smysl. Je to nádherný materiál, klientům se líbí a používá se pak třeba na oddělení ložnice a koupelny. To je ale podle nás degradace materiálu, samoúčelné použití beze smyslu. Jediné opravdu adekvátní použití onyxu je vila Tugendhat. My nakonec v té novostavbě objevili místo, kam se dá onyx dát. A to jsou pak takové malé radosti, kterých často nedosáhnete.
* Pracujete i na levnějších zakázkách?
Ano. Kluci třeba dělali typové domečky, to je také super, tam architektura beze zbytku naplňuje svůj smysl. Dělali jsme i master plan na novou část Odoleny Vody a soubor bytových vil. Kreslíme třeba vilu v Bubenči, rekonstrukce činžáků, různé kanceláře, výstavy... Je toho naštěstí dost.