Dnes se podíváme na jeho práce z 20. let, v nichž hledal cestu od svých nepříliš úspěšných kubistických experimentů až k avantgardní architektuře.
Již v průběhu první světové války si Janák do svých skicářů kreslil dynamické barevné kompozice, které ještě vycházejí z jehlancového stylu. Ten pak doznívá na jeho prvních poválečných studiích. Na prahu dvacátých let ale od futuristických návrhů ustoupil a – společně se svým generačním druhem Josefem Gočárem – se pokusil vytvořit nový úspěšný styl pro vznikající samostatnou Československou republiku.
Legiobanka
Průčelí svých domů začal pokrývat geometrickými ornamenty, které vycházejí ze zjednodušených folklórních prvků. Kupodivu měl úspěch – terče, oblouky i polygony v barvách trikolóry, pokrývající fasády i interiéry rodinných domků, škol, úředních budov a dalších typů staveb, veřejnost zaujaly. Byla to vlastně jen variace na mezinárodní art déco, jakási jeho domácí varianta. Gočár v tomto poněkud divokém stylu navrhl Legiobanku na pražském Poříčí a četné další stavby, Janák pak především svou slavnou perníkovou chaloupku: krematorium v Pardubicích (spíš by se slušelo říci chalupu, neboť jde o docela velký objekt).
A také poněkud pitoreskní československý pavilon na světovou výstavu v Riu de Janeiru v roce 1922, což byl dřevěný domek s terči v národních barvách. Na Janákově perspektivě se před pavilonem producírují Brazilci v širokých sombrerech. V podobném stylu jsou i dva rodinné domy – v Praze-Hodkovičkách a Jaroměřicích (ten je bohužel již přestavěn). Slovanský folklor naopak Janák potlačil u dalšího návrhu ve stylu art déco: paláce italské společnosti Riunione Adriatica di Sicurta v Praze (viz Orientace 28. ledna 2012).
Styl měl sice úspěch u veřejnosti, ale u mladých architektů a teoretiků totálně propadl a dokonce budil posměch. Historik umění Zdeněk Wirth o něm hovořil jako o útěku od principů moderní architektury. Nebyl ani příznivcem Janákova architektonického kubismu, ale tomu alespoň přiznával určitou odvahu pokusu o nové formy.
Východisko z rohlíčkovského stylu
Janák i Gočár působili také jako pedagogové: Janák vystřídal Jože Plečnika na postu vedoucího ateliéru na pražské Uměleckoprůmyslové škole po Slovincově definitivním odchodu z Prahy v roce 1921, Gočár pak o tři roky později nahradil zemřelého Jana Kotěru na AVU. Jejich žáci ovšem neměli pro „rohlíčkový styl“, jak mu posměšně říkali, moc pochopení. A Janák s Gočárem hledají východisko.
Našli ho ve dvou paralelních proudech. Byla to holandská architektura režného neomítaného zdiva a pak moderní klasicismus. Oba přátelé zajížděli do Nizozemí často a znali dobře tamní scénu, reprezentovanou jmény jako Berlage, Oud, Stam, Van´t Hof, Rietveld, ale také Michel de Klerk (1884-1923), což byl tvůrce podivuhodných sídlišť s domky z červených cihel, vyskládaných do nejrůznějších vazeb. Tahle architektura působila racionálně a přitom byla plná nápadů.
Výstavba na Ořechovce
Gočár začal stavět své slavné školy v Hradci Králové, Janák zase v letech 1923-4 skupinu čtyř rodinných domů s ateliéry pro své přátele – zejména kolegy z Uměleckoprůmyslové školy. Stojí pěkně vedle sebe na pražské Ořechovce – tehdy nově a velkoryse založeném zahradním městě v katastru Střešovic. Stavebníky byli známý sochař Bohumil Kafka, malíři Emil Filla a Vincenc Beneš a grafik Jaroslav Benda. Jde vlastně o jednoduché domy se sedlovou střechou, ornament se projevuje jen decentně ve variacích cihelných vazeb. Zajímavou kombinací holandského stylu a art déca je pak Janákova administrativní budova Sochorovy továrny ve Dvoře Králové.
Budova magistrátu v Jungmannově ulici.
Paralelně vznikají i projekty v důstojném klasicistním stylu s kamennými průčelími a vysokým sloupovým řádem, jak je reprezentují Gočárovy banky v Ostravě nebo Pardubicích a Janákův mohutný palác Škodových závodů v Praze (dnes Magistrát), navazující na o něco starší Adrii v Jungmannově ulici. Budova bohužel přišla o krásné logo na atice od Otto Gutfreunda: tvořilo ho jakési soukolí s motivem známého okřídleného šípu. Kdysi byla plastika sejmuta, aby ji mohli opravit, ale kdosi ji odvezl do sběrných surovin… Model i plány ovšem existují, kdyby snad Magistrát napadlo dílo obnovit. Další stavbou Pavla Janáka v tomto stylu je budova Čs. autoklubu z let 1925-8 v Opletalově ulici, opět v katastru pražského Nového Města.
Na hranici mezi neoklasicismem a funkcionalismem pak stojí Bartoňova vila v Náchodě z let 1927-8 s mohutným kamenným portikem. Ta již naznačuje, jakým směrem se – teď již slavný – projektant vydá dále: ano, bude to avantgardní funkcionalismus, styl prosazovaný generací jeho vlastních žáků. O tom, jak se s ním Janák vypořádal, a též o jeho rekonstrukcích pražských památek, jež ho přivedly až na post architekta Pražského hradu, zase příště.