Nás může těšit, že obě osobnosti působily také v Čechách a na Moravě. Loos projektoval řadu interiérů zejména v Plzni, ale také Karlových Varech nebo Brně, přestavěl Brummelův dům v Plzni a navrhl Bauerovu vilu v Hrušovanech u Brna. V Praze pak v závěru své tvorby postavil dva významné rodinné domy, na nichž si princip prostorového plánu znovu vyzkoušel: Müllerovua Winternitzovu vilu (obě ve spolupráci s Karlem Lhotou). Kromě toho ovlivnil řadu architektů v Československu, mnozí byli účastníky jeho vídeňských kurzů (Rudolf Wels, Jacques Groag, Paul Engelmann, Heinrich Kulka ad.). V Brně Loos v polovině dvacátých let řídil revue Bytová kultura. Jinak ovšem pracoval také ve Vídni, Paříži nebo USA.
Le Corbusier v Praze a Brně několikrát přednášel, byl v kontaktu s teoretikem Karlem Teigem a českými spolupracovníky, kteří prošli jeho slavným pařížským studiem (patřil k nim např. Vladimír Karfík a Karel Stráník). Spolupracoval také s Janem A. Baťou na několika projektech pro jeho zlínskou továrnu, želbohu nerealizovaných (návrh typového domku, pavilon na světové výstavě v Paříži, urbanistické studie ad.). Tvorba obou osobností byla u nás trvale sledována, jejich teoretické práce i realizované stavby hojně publikovány.
Oba architekti se vzájemně respektovali, ale – jak mi kdysi vyprávěl Vladimír Karfík, jenž je dobře znal ze svého pobytu v Paříži – neodpustili si občas vzájemné invektivy. |
Proti nefunkčnímu dekoru
Není to nic překvapivého. Po první světové válce hledala nastupující generace československých projektantů cesty ke skutečně moderní architektuře, zbavené nadbytečného dekoru, využívající možností nových materiálů, zejména oceli a železobetonu. Nové stavby měly být pohodlné, účelné, dobře větrané a osvětlené. Proto je zaujala Loosova metoda vytváření vnitřních prostor domu dle jejich hierarchie. Raumplan umožnil jejich koncipování tak, že tvořily nedílný celek, v němž dominuje obývací pokoj, který má větší světlou výšku než navazující další obytné místnosti. Vzniká tak velmi komplikovaný systém vzájemně propojených prostorů v různých úrovních, jež jsou ovšem "zabaleny" do jednoduchého a zvenku záměrně nenápadného kubusu. Ostatně stačí si projít vídeňskou Steinerovu vilu nebo také Müllerovu vilu v pražských Střešovicích (po dokončení náročné rekonstrukce v roce 2000 je tato národní kulturní památka otevřena veřejnosti) a princip je každému hned jasný. Své domy Loos zařizoval tak, aby se v nich jejich uživatel cítil co nejlépe, byly pohodlné, ač nábytek pocházel z různých epoch. Loos sice vystupoval proti zbytečnému a nefunkčnímu dekoru, ale nebránil se užití ušlechtilých materiálů – např. drahých mramorů nebo mahagonového dřeva.
Le Corbusier byl autorem principů funkcionalistické architektury. K nim patřil skeletový systém domu, jenž umožňoval zbavit se těžkých nosných zdí a vytvořit tak jeho lehký plášť s elegantními okenními pásy. Systém pilotů rovněž dovolil vysunout stavbu nad terén, takže pod ní mohla probíhat zahrada. Střecha byla plochá a na ní se nacházely sluneční terasy a střešní zahrady. Skeletová konstrukce rovněž uvolnila půdorys domu – bylo možno vytvořit skutečně svobodný systém přestavitelných lehkých vnitřních příček (to je onen plan libre). Interiér byl vybaven vzdušným moderním nábytkem z ohýbaných ocelových trubek a – na rozdíl od Loose – byl velmi střídmý, uvnitř domu se však objevuje výrazná barevnost. Le Corbusierova bílá průčelí jsou navrhována v proporcích zlatého řezu, působí tedy esteticky dokonale. Stavby, na nichž tyto principy ve dvacátých letech předvedl, mohli lidé obdivovat přímo v Paříži (výstavní pavilon L’Esprit Nouveau na Světové výstavě dekorativních umění v roce 1925 nebo vila La Roche-Jeanneret) či třeba v Poissy u Paříže (vila Savoye) nebo ve výstavní kolonii rodinných a řadových domků v německém Stuttgartu (1927).
Oba architekti se sice vzájemně respektovali, ale – jak mi kdysi vyprávěl Vladimír Karfík, jenž znal oba protagonisty ze svého pařížského pobytu velmi dobře – neodpustili si občas vzájemné invektivy. Loos zemřel v roce 1933 a principům své tvorby zůstal věrný celý svůj život. Le Corbusier ve třicátých letech některé své teze korigoval a další vývoj vedl k romantičtějším formám a nakonec od padesátých let až ke stylu tzv. brutalismu (kaple v Ronchamp, areál v indickém Chandigaru, knihovna Kolumbijské univerzity ad.).
Srovnání východisek
Holandský badatel Max Risselada z univerzity v Delftu již před lety připravil výstavu Raumplan versus Plan Libre (v roce 2003 jsme ji měli možnost vidět i u nás), kde tvorbu a teoretická východiska obou osobností srovnává na plánech a mnoha modelech. Činí tak na základě podrobného průzkumu všech staveb (sám jsem měl kdysi možnost navštívit s ním, teoretikem Vladimírem Šlapetou a fotografem Pavlem Štechou pozůstatky Loosových interiérů v Plzni a byl to mimořádný zážitek). Nyní u nás péčí zlínského vydavatelství ARCHA vychází stejnojmenná publikace v českém překladu Petry Ocelkové, doplněná o dobové statě obou architektů a teoretiků i další odborné texty současných badatelů. Knihu s mnoha ilustracemi vřele doporučuji všem milovníkům moderní světové architektury.
Publikace Raumplan versus Plan LibreMax Risselada: Raumplan versus Plan Libre. Adolf Loos – Le Corbusier. V překladu Petry Ocelkové vydalo nakladatelství Archa, Zlín 2012. 200 stran |