Když jsem v zimě zaregistroval, že se začíná rekonstruovat zahrádka Letenského zámečku, docela jsem se vyděsil. Úpravy ve veřejném prostoru mě poslední roky naplňují mnohem spíš obavami než příjemným očekáváním. Ne že by nebylo co vylepšovat – lavičky už měly nejlepší roky za sebou, hlína, zvláště za deště, vytvářela podklad, kterému bylo dobré se vyhnout, a to nejen ve světlých botách.
Letenské zahrádky po úpravě Olgoj Chorchoj.
Naštěstí se však ukázalo, že o veřejný prostor v pravém slova smyslu nejde. Pozemky přiléhající k Letenskému zámečku spadají pod správu Prahy 7, stejně jako prostor kolem bývalého Stalinova pomníku (jinak má celé Letenské sady na starosti pražský magistrát). Má je ale pronajaté soukromá společnost, táž, která si pronajala i sám zámeček. Ta se rozhodla po delším čase přece jen o něco zvýšit standard venkovních prostor.
V posledních letech získalo tohle místo od svých návštěvníků – navzdory značné popularitě – přezdívku Bronx, což se provozovatelům nezdálo zrovna ideální. A jak dokazuje i tato rubrika, soukromí podnikatelé jsou v Česku ve vyhledání vhodných architektů mnohem úspěšnější než veřejný sektor. Partnery ředitele Jana Kroha se stalo renomované studio Olgoj Chorchoj.
Limitovaný rozpočet (kolem 1,5 milionu korun) věnovali především úpravě povrchu. Nově byl vytvořený písčitý mlat, který v místech budoucích mobilních barů a na okraji, v místě nejlepšího výhledu, doplňuje dlažba, a řeší tak jeden z největších dosavadních problémů. Povrch se bude lépe uklízet, lépe odolávat povětrnostním vlivům, a přitom vzhledově zůstane dosti podobný nedávnému stavu.
Písčitý mlat a dlažba.
Podle stejné logiky se změnilo i sezení. Vysloužilé a částečně se rozpadající lavice nahradily dva typy lavicových sestav. Pro osm lidí (čtyři a čtyři naproti sobě) a menší pro čtyři, případně pro dva. Ty jsou umístěny u kraje, v místě s nejlepším výhledem.
Všichni se stejným výhledem
Došlo také k reorganizaci celkové kompozice. Všechny lavice jsou natočené jedním směrem, slovy Michala Froňka jako vojáci. Došlo tak ke změně situace, kdy seděl někdo k výhledu čelem, jiný zády. Teď jsou na tom všichni stejně: sedí k němu bokem, a výhled tak tvoří pouze kulisu k rozhovoru, není v hlavní roli.
Samotné lavicové sestavy jsou pravoúhlé, maximálně jednoduché, s nosnou ocelovou konstrukcí a s dřevěným sezením a stolní deskou stejného členění, designu i materiálu. Cena jedné nepřesáhla 4000 korun, a tak logicky detaily nejsou pravděpodobně úplně přesně takové, jak by si autoři přáli, včetně nezapuštěných hlavic šroubů u stolních desek. Ničemu to ale nevadí.
Jednoduchým lavicím nedotažené detaily tolik nevadí.
Speciální kapitolu si zaslouží umělé osvětlení. Kulovitá světla jsou zavěšena na drátech mezi kaštany. Pouze dvě starší „obecní“ lampy bylo nutno nahradit novými, a to přesně v původním místě. Vypadají sice mnohem lépe než ty minulé, ale zahrádka by se zcela určitě bez nich obešla. Je to škoda, nicméně u realizací, které se dotýkají veřejného prostoru, musíte skoro vždy přistoupit na řadu kompromisů.
Koule lamp dodaných architekty visí v listoví stromů, takže přes den jsou v podstatě neviditelné. Rozzáří se až v podvečer, kdy naopak prakticky neuvidíte způsob jejich zavěšení. Působí poněkud exkluzivnějším a křehčím dojmem než ostatní části návrhu, ale to je u zdroje umělého osvětlení naprosto v pořádku. Za malý, ale podstatný detail považuji absenci reklamních poutačů, které jinak v Praze u podobných zařízení útočí na každém kroku. Jinde zcela běžné, reklamami potištěné slunečníky v tomto případě nahrazují vzrostlé kaštany.
Přes den světla téměř nejsou vidět.
K úplnému dokončení chybí ještě realizace dvou mobilních barů v předem vydlážděných místech. Ty by měly vyřešit dlouholetý problém letenské zahrádky, a sice nedostatečnou kapacitu výdeje nápojů. Ve špičce se tu totiž sejde přes tisíc návštěvníků a současné úpravy, které sezení prostorově zefektivnily, kapacitu místa navýšily o dalších 20 procent. Na řadu pak přijdou i objemnější odpadkové koše. K plné spokojenosti mi chybí už jen velkokapacitní stojany pro kola, ale na ty možná také časem dojde.
Téměř neviditelné změny jen podpořily původní kvality místa
Na Letné se autorům z ateliéru Olgoj Chorchoj podařila na české poměry opravdu nevídaná věc. Dokázali zvýšit standard kvality prostředí a přitom výborně navázali na vžité kvality, kterými místo disponovalo již před jejich zásahem. Že se nový, vyšší standard celého místa promítl i do mírného zdražení nápojů, považuji za naprosto správné – zvýšení kvality přece nemůže být zadarmo. Někteří z nepříliš častých zákazníků změny možná ani nezaregistrují. Možná vás to překvapí, ale právě tento fakt znamená největší možnou pochvalu, jak pro autory, tak pro investory.
FAKTA:Autoři: Michal Froněk, Jan Němeček / Olgoj Chorchoj, www.olgojchorchoj.cz Projekt: 2011 Realizace: 2012 Investor: NONETs.r.o., letenskyzamecek.cz |
Zároveň se částečně zmenšila „společenská propast“. Zahrádku v původním stavu totiž veřejná cesta pocitově rozdělovala na dvě velmi odlišné části – na udržovanou bohatší část přiléhající k budově zámečku a tu hůře udržovanou, i když s lepším výhledem. Nejen proto, že se při konzumaci prodávaného občerstvení musíte obsloužit sami, působí místo dojmem skutečného veřejného prostoru. To je vždy to nejlepší, čeho soukromý provozovatel může dosáhnout. Kdyby se řešením z Letné inspirovalo třeba i podobné zařízení v Riegrových sadech, měl bych velkou radost.
