Bratislavská výstava šperků Bety Majerníkové se jmenovala Pozemské zahrady a kvůli velikému zájmu dočkala dvojitého prodloužení. Bez nadsázky šlo o jednu z nejdůležitějších událostí zdejšího podzimu.
Bety Majerníková se 22. května vracela časně ráno domů za manželem a ještě ani ne ročním synem. V ostré zatáčce vyletěla ze silnice, narazila do stromu a namístě podlehla těžkým zraněním. Bylo jí 33 let. Nepřeháním, když napíšu, že Bratislava utrpěla šok, který přešel v srdceryvný smutek.
Bety byla textařkou a frontmankou skvělé elektropopové kapely Noisecut. Těsně před loňskými Vánoci vydala tahle kapela poslední (v každém smyslu toho slova) album Háj & Lov, druhé v produkci Escona Waldese. Bylo na něm víc kytar, o něco méně elektroniky a kapela se těšila na živá vystoupení na letních festivalech. V květnu už začali Noisecut intenzivně zkoušet. Bety – která jako zpěvačka používala pseudonym Bet-maj Sepja – chytila po měsících strávených doma s novorozenětem druhý dech a chuť zpívat.
Šperky na dně bazénu
Hudba ovšem byla pouze jejím koníčkem. Bety byla špičková šperkařka. Šperk vystudovala, vyučovala a hlavně navrhovala a vyráběla. Navzdory nízkému věku patřila ve svém oboru k autoritám a její díla se dočkala výstav i daleko za hranicemi Slovenska.
Nedlouho před smrtí se svěřila přátelům, že jejím snem je mít někdy výstavu v opuštěných a chátrajících bratislavských lázních Grössling. Je to totiž magické místo, jehož příběh je do značné míry také příběhem Bratislavy. Městské lázně vznikly u Dunaje v roce 1885 podle návrhu vídeňského architekta Alberta Svobody. Navzdory všem změnám hranic a režimů tam Bratislavané pořád chodili plavat i odpočívat. Spolu s nedalekým Korzem byl pak Grössling centrem společenského života místní mládeže. Provoz Grösslingu nenarušily ani dvě světové války, ani dva totalitní režimy. Dokázali to až postkomunističtí podvodníci, kteří si v 90. letech působivé a majestátní prostory pronajali, uzavřeli je veřejnosti a nakonec nechali totálně zchátrat.
No a právě v srdci těchto lázní – v krásné, ale jakoby životem unavené plovárně s mohutnými klenbami – probíhala ta výstava. Lidé – na vernisáži jich byly stovky – vstupovali do haly a měli pocit, že se spletli: prostor působil prázdně. Protože bylo ale návštěvníků hodně, kráčeli po okraji bazénu a potom do něj sestoupili. A tam to bylo: na dně byly vitríny a v nich Betčiny šperky. Když jste je chtěli vidět, museli jste se sehnout, případně si kleknout nebo sednout na dno bazénu.
Vzduch z jiných končin
Ty Šperky nebyly nikde míněné jako dekorace, v každém jednom případě jde o artefakt, který nese také názor. Od rozzlobené série (Bety vždy tvořila v sériích) WRAF, přes Bubbles a TVs zabývající se vyprázdněnou komunikaci, až po sérii HOME tvořenou starými rodinnými fotografiemi v nových kontextech. Úplně poslední série, jíž se Bety Majerníková věnovala, se jmenuje Pozemské zahrady. Tvoří ji stylizované květiny odkazující ke kráse, ale i krutosti a bizarnosti světa. Dnes se zdá, jako by Betka ve chvíli, kdy tyhle šperky tvořila, už dýchala svěží vzduch ze zahrad jiných než pozemských...
Na vernisáži výstavy, kterou připravili Betčini přátelé, byl bazén plný lidí. Na jeho hlubším konci hrálo ambientní set duo Longital a tóny prodloužené ozvěnou plnily prostor. Lidé chodili od vitríny k vitríně a postávali na dně bazénu i na jeho krajích. Betčina nejbližší rodina, přátelé a výtvarníci, členové kapely Nosiecut, kamarádi. Mrazivé pocity střídala pohnutá radost.
Bety Majerníková, Bet-maj Sepja, byla jedním z těch vzácných lidí, u nichž zevní krása dokonale ladí s vnitřní dobrotou. Byla vynikající výtvarnicí a mimořádně talentovanou zpěvačkou. Byla slunečný člověk, příjemná společnice, dobrá kamarádka. Zanechala po sobě šperky, hudbu a množství přátel, kteří – narozdíl od ní – zůstali v chátrajících, ale navzdory tomu impozantních (a někde vespod i krásných) pozemských zahradách.