Architekt Karel Pařík (1857–1942), rodák z Veliše u Jičína, stojí za více než 150 realizovanými stavbami v Bosně a Hercegovině. Projektoval paláce, muzea, školy, divadla, vily, katolické i evangelické chrámy, ale i synagogy nebo mešity. Sarajevo je jeho pracemi doslova poseté.
Nebyl přitom jediným Čechem, který v této mnohonárodnostní jihoslovanské zemi působil. Zejména poté, co byla osmanská říše v roce 1878 donucena území Bosny a Hercegoviny svěřit do správy RakouskaUherska (v roce 1908 se pak země stala součástí monarchie), odcházely na Balkán stovky Čechů nejrůznějších profesí.
Vedle inspirace středověkem nebo neorenesancí najdeme i budovy s motivy maurské architektury, jako je Šerijatská škola
Z umělců tam pobýval například malíř Jaroslav Čermák, malíř a etnograf Ludvík Kuba, spisovatel Josef Holeček, fotografové František Topič a Rudolf Bruner-Dvořák a také architekti. Vedle Paříka též František Blažek, Karel Pánek, Josef Pospíšil a svou stopu tam zanechal i zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra, jehož modernistická budova banky Slavie stojí v Sarajevu dodnes.
Čech rodem, Sarajevan osudem
Karel Pařík se během vídeňských studií seznámil s mladším kolegou Josipem Vancašem a oba začínající architekti pak odcházejí pracovat do Bosny. Získali totiž významnou zakázku v Sarajevu – projekt katedrály Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, kterou v neogotickém stylu dokončili v roce 1887. Úspěch této realizace pak logicky oběma mladíkům otevřel cestu k prestižním zakázkám. Český architekt se v Sarajevu usadil a oženil. Jeho první samostatnou zakázkou byla stavba komplexu budov Penzijního fondu. Samozřejmě ve stylu tehdy dominující neorenesance, zjevně inspirovaném pracemi jeho vídeňského učitele Hansena. Vliv tohoto architekta je patrný i na následujících dílech, jako byla Šerijatská škola a sarajevská radnice, obě s tehdy rovněž oblíbenými maurskými motivy na průčelí. Stavba Společenského domu zase svým pojetím připomíná Zítkovu a Schulzovu budovu pražského Rudolfina.
Pařík na sklonku 19. století také cestoval. Navštívil španělskou Alhambru, Itálii, Řecko i Egypt, kde studoval své oblíbené arabské motivy. Zkušenosti ze svých cest pak uplatnil u řady dalších staveb, např. evangelického komplexu na břehu řeky Miljacky (dnes bosenská Akademie výtvarných umění). V roce 1899 získal od císaře Františka Josefa I. za své dílo rytířský řád.
Český architekt na známce – v tomto případě Bosny a Hercegoviny.
Na prahu 20. století následuje řada dalších monumentálních staveb bosenské metropole. Synagoga v oblíbeném pseudomaurském stylu byla třetí největší svého druhu v Evropě. Na budově kasáren se objevuje v jeho tvorbě nezvyklý náznak secese ve stylu vídeňského Otto Wagnera. Další dominantou města se stal komplex budov Národního muzea, kde autor opět těží z tradic neorenesanční hansenovské architektury. V letech 1909–1912 Pařík přestavuje Císařskou mešitu a v pozdním věku navrhuje neorománský kostel sv. Josefa.
Pravděpodobně žádný český architekt neměl nikde ve světě takové příležitosti jako Pařík. Dnes má kromě své poštovní známky v Sarajevu své náměstí, byl obnoven také architektův hrob, který nese epitaf: Karel Pařík – Čech rodem, Sarajevan osudem.
Vyčerpávající publikace
Jeho architektonickému dílu se věnovala badatelka Branka Dimitrijevićová a také český historik a diplomat Jiří Kuděla, který se pokusil z kusých informací sestavit jeho životní pouť. Společně s dokumentaristou Janem Boňkem vytvořili důstojnou životopisnou publikaci Karel Pařík, architekt evropského Sarajeva, jež je doplněna i o stať Zdeňka Uherka věnovanou českým krajanům v Bosně nebo text historika fotografie Pavla Scheuflera, jenž zaměřil svou pozornost na fotografy Topiče a Brunera-Dvořáka.
Finální kapitolu napsal architekt David Vávra, jenž Paříkovo dílo poznal během natáčení dokumentu České televize z cyklu Šumné stopy režiséra Radovana Lipuse. Nechybí desítky barevných i černobílých dobových a současných fotografií, reprodukcí plánů, map a dokumentů ani soupis staveb.
