Tříbarevné divadlo v Brně s výjimečnými venkovními prostorami

Proluka ve staré brněnské zástavbě vznikla při bombardování na konci druhé světové války. Po dvou domech zůstaly jen původní sklepy, které jsou nyní využity jako součást vinárny v podzemí. V konkurenci padesáti návrhů, které byly přihlášeny do architektonické soutěže v roce 2003, zvítězila trojice architektů Pavel Rada, Milan Rak a Alexandr Skalický.

Koncept jejich návrhu, jehož výsledkem měl být společný veřejně přístupný pracovní prostor pro divadelní a hudební fakultu JAMU, spočíval v zastavění parcely budovou složenou ze dvou značně odlišných částí. Na sousední domy a uliční čáru navazuje půdorysně i výškově odpovídající stavba obložená bílými panely, která obsahuje veřejně přístupnou část a především foyer divadla ve vyšších patrech. Výjimečnost foyer je podtržena dlouhým horizontálním oknem, které je propojuje s ulicí. To si vynutilo i dosti radikální konstrukční řešení: fasáda je vynesena pomocí masivního ocelového příhradového vazníku.

Červená, černá, žlutá

Druhá, výrazně vyšší část domu obsahuje hlavní sál s provazištěm a samostatnými zkušebnami a je oproti uliční frontě zasunuta více do hloubky. Vypadá proto nižší, než skutečně je. V soutěžním návrhu byla prezentována zcela obrostlá popínavými rostlinami – zatím je na fasádě z černě probarvených betonových panelů gigantických rozměrů (o délce až 7,5 metru) natažena síť z ocelových lanek, a tak na popínavky snad v budoucnu dojde.

Dispozičně je dům řešen příkladně jednoduše. V půdorysu obsahuje tři samostatné různě barevné části. Veřejně přístupná červená je situována do přední části objektu; černá, střední část obsahuje hlavní sál a vzadu se v okrově žluté nachází technické zázemí včetně šaten a vertikálních komunikací. Technické zázemí se záložními agregáty je v podzemí, mimo hlavní hmotu stavby.

Srdce stavby tvoří variabilní sál v černé barvě s barevnými sedačkami.

Hlavní sál s kapacitou 150 míst umožňuje nejrůznější druhy uspořádání a nabízí studentům možnost popasovat se s co nejširší škálou možností, což je pro studium nesmírně důležité. Téměř polovina nákladů padla na špičkové technické vybavení, které v Česku těžko hledá konkurenci. Chloubou školy je akusticky a technicky výborně vybavené nahrávací studio v podzemí, stavebně „dům v domě“, konstrukčně oddělený od ostatních částí budovy.

Racionalita dispozice je doplněna výjimečnými venkovními prostory, které výrazně zvyšují kvalitu celku. Terasa na střeše předsazené části domu je přístupná po širokém schodišti skrze počítačovou učebnu. Od ulice ji odděluje velmi široká, ale nízká atika zdi, která nahrazuje zábradlí a zároveň v sobě ukrývá podélný světlík, který napomáhá přirozeně přisvětlit pod ním se nacházející foyer. O krásný výhled jsou obohaceny i zkušebny ve vyšších patrech objektu.

Terasa na střeše předsazené části domu je přístupná po širokém schodišti skrze počítačovou učebnu.

Druhý venkovní prostor je ještě důležitější: jde o rozšíření úzké ulice Orlí do hloubky objektu. Má několik rolí. Může sloužit jako venkovní, ale před deštěm kryté foyer, pohodlné místo pro setkávání návštěvníků divadla před představením i po něm. Přes den může poskytovat dostatek prostoru pro rozšíření kavárny v přízemí a ve výjimečných situacích může sloužit i jako venkovní scéna divadla. Díky zavěšenému stropu se vzduchovou mezerou a prostorovému otevření do vnitrobloku sousedního minoritského kláštera jde totiž akusticky o druhý nejlepší sál celého komplexu. Navíc do budoucna otevírá možnost propojení s Jánskou ulicí. Pokud by se z dnes uzavřeného apendixu stala úvodní část pasáže, získalo by celé urbánní uspořádání v místě další přidanou hodnotu. Právě do tohoto krytého prostoru totiž vedou oba hlavní vstupy do objektu – pro veřejnost i pro studenty.

Velká budova na malé parcele

Dispozičně, prostorově a technicky je hudebně dramatická laboratoř JAMU stavba hodná pochvaly – je opravdu fascinující, jak rozsáhlou budovu se autorům podařilo vměstnat na ve skutečnosti velmi malou parcelu, aniž byste uvnitř měli pocit stísněnosti. Jediná kritika se týká určité vnější tvrdosti, chybějícímu detailu. Uliční fasádu se autoři pokusili zjemnit pomocí abstraktního vzoru připomínajícího klaviaturu, zasunutou část objektu zase oživili barevnými kovovými deskami, které naznačují vnitřní barevnost; nebylo to však nejšťastnější řešení.

Fakt, že na základě veřejné architektonické soutěže vznikla kvalitní stavba v úplném centru města, která podporuje spolupráci mezi studenty obou fakult, a navíc skýtá atraktivní program pro veřejnost, stojí za ocenění. Z tohoto hlediska jde jednoznačně o příklad hodný následování. Pro zájemce o architekturu představuje nesmírně milý detail drobná expozice u vstupu v přízemí, která ukazuje historii místa i následný stavební proces na fotografiích i výkresech. Kéž by podobná prezentace byla součástí všech veřejně financovaných staveb.