Narodila se v Iráku v roce 1950 do rodiny, jejíž hlavou byl otec – liberální politik. Vyrůstala v Bagdádu, v jednom z prvních domů inspirovaných Bauhausem, neměla ale tradiční muslimskou výchovu, část vzdělání získala ve Švýcarsku, kde chodila do dívčí církevní školy. S křesťanskými, židovskými a muslimskými studentkami.
Poté vystudovala v Bejrútu matematiku, od malička chtěla být ale architektkou. Přestěhovala se tedy do Londýna, kde pokračovala ve studiu na Architectural Association School. Tady se setkala s nizozemským architektem Remem Koolhaasem, který ji výrazně ovlivnil. Byl schopen vidět, stejně jako ona, věci v netradičních souvislostech a v příští dekádě se stal jednou z vůdčích osobností experimentální evropské architektury. Hadid u něj obhajovala diplomovou práci a hned po dokončení studií nastoupila do jeho ateliéru OMA.
Fatwa jako na Rushdieho
V roce 1979 ale zakládá v Londýně vlastní studio, Zaha Hadid Architects. Věnuje se designu i urbanismu, učí na škole, kterou vystudovala a později je hostující profesorkou na Harvardu, Columbii i v Yale. Prosazuje se také jako nadaná malířka. Portfolio jejích návrhů, z drtivé většiny nerealizovaných, se rychle rozrůstá. Tvoří ho krásné oblé a jakoby tekuté trojdimenzionální modely, přesné kresby i složité malby.
Vizionářka Hadid je také jedním z prvních architektů, kteří začali pracovat s možnostmi počítačového designu. Své nerealizované návrhy publikuje a kniha se stává hitem.
Je v ní třeba její vize operního domu v Cardiff Bay, na jehož realizaci vyhrála v roce 1994 dokonce tři veřejné soutěže. Design byl nakonec ale shledán příliš futuristickým pro konzervativní velšskou veřejnost. Objevily se protesty i kvůli tomu, že je Arabka a žena. Jeden z poradců vznesl obavu, aby na Cardiff vítězka soutěže nepřivolala „fatwu rushdieovského stylu“. Ale tyto přestřelky a avantgardní design zvyšovaly věhlas architektky, i když ani další z jejích návrhů nenalezly investora. Do roku 1999, za celých dvacet let fungování studia Zaha Hadid Architects, byly podle jejích návrhů postaveny pouhé tři budovy.
Nejznámější z nich, hasičská zbrojnice Vitra v německém Weilu (1993), sklidila obrovský úspěch. Na prvních skicách připomíná tato výjimečná stavba stébla trávy. A doWeilu začínají kvůli zbrojnici proudit zástupy obdivovatelů.
Výrazný úspěch zaznamenala architektka také po dokončení berlínského administrativního komplexu Spittelmarkt (1998). Zásadní zlom ale přinesla realizace její první budovy na území Spojených států, Rosenthalova centra současného umění v americkém Ohiu, dokončeného v roce 2003.
Od této chvíle zakázky jen pršely. A novináři i příslušníci její vlastní profese Zahu Hadid milovali. Pro její výjimečnost i pro to, jak explozivně a neotřele mezi architekty působila. Silná a charismatická osobnost jí pomohla k tomu, že její výrazné návrhy byly široce publikovány. Na druhou stranu, mnoho klientů se právě neotřelosti a pověstné nekompromisnosti Hadid zaleklo a nedokázali nahlížet na její velmi neobvyklé stavby odděleně od reputace, jakou Hadid za dlouhá léta získala.
Budova, která mění vizi budoucnosti
Jednou z prvních zakázek, pro kterou se studio Zaha Hadid Architects rozhodlo, byla centrální budova automobilového gigantu BMW v Lipsku. Následovalo vědecké centrum Phaeno ve Wolfsburgu (o kterém média psala, že to je budova, která naprosto mění naši vizi budoucnosti). A architektka uspěla i s návrhy, které se netýkaly budov. Přelomem byla třeba trojkolka Z-car nebo auto na vodní pohon, s nulovými emisemi, pro dva pasažéry.
Národní centrum současného umění MAXXI v Římě se stalo jednou z nejobdivovanějších budov irácké architektky, která se stala také britskou občankou, a v roce 2010 za ně získala Stirlingovu cenu. Neutuchající fantazie Zahy Hadid rozsela ty nejneuvěřitelnější stavby doslova po celé zeměkouli. Má dokonce vlastní aplikaci „dobytých území“ na iPadu. Postavila most v Abú Dhabí, lanovku ve Štrasburku, skokanský můstek v Innsbrucku, terminál trajektů v italském Salernu, rychlovlak pro Neapol. Svým vizionářským přístupem, pracovitostí, ale i neústupností, kdy ze svých vizí neslevila ani o píď, se nakonec prosadila mezi světovou špičku. Její práce vedla během posledních více než 30 let od počátečního úžasu nad sovětským konstruktivismem ke smyslovým, organicky zaobleným „krajinám“ budov. Kurátoři její návrhy vystavují, teoretici o nich píší knihy.
Dnes je Hadid jedním z nejvýznamnějších reprezentantů dekonstruktivismu, experimentuje s prostorem a tvary jejích budov otvírají stále nové možnosti a posouvají hranice architektury. Její stavby jsou jednoduše – nečekané.
Jako Kaplický
Její studio dnes zaměstnává stovky architektů, celkem má 360 zaměstnanců. Pracují na desítkách realizací po celém světě i v lokacích, kde by stavby Zahy Hadid čekal málokdo. Třeba v Ázerbájdžánu, kde loni dokončili ohromné kulturní centrum. I v Bratislavě má být ještě letos zahájena rozsáhlá výstavba ohromného projektu Čulenova, který pochází z dílny architektky. Tvoří ho pět multifunkčních komplexů, administrativních a obytných budov, které vyrostou v blízkosti centra slovenské metropole.
Praha je, zdá se, ve vnímání moderní architektury stále ještě pozadu. Jediné spojení Zahy Hadid s Českou republikou je více než symbolické. Její soukromý tryskáč mířil do Prahy, když zasedala v mezinárodní komisi, která vybírala stavbu Národní knihovny. Možná právě nerealizovaný blob Jana Kaplického, kterému dala Hadid svůj hlas, stejně jako její vlastní stavby, předběhl svou dobu a k jeho realizaci bude muset uzrát čas.
Vizualizace blobu na Letné
Je docela těžké věřit, že cesta irácké rodačky mezi světovou špičku trvala desítky let. Během prvních dvaceti let její praxe byly realizovány pouhé tři její návrhy. Zlom nastal až s rokem 2000, kdy byly během jediného roku zahájeny stavby sedmi projektů nadané architektky.
Dnes už si může vybírat. V současné době studio Zahy Hadid dokončuje celou řadu „nečekaných staveb“ po celém světě. Patří mezi ně určitě Softbridge Building, vklíněná do stávajících budov Harvardovy univerzity, nebo „vesmírná loď“, dům modelky Naomi Campbell, který platí její přítel miliardář Vladislav Doronin a jehož centrální část se vznáší 20 metrů nad zemí. V Dubaji staví umělecké centrum s pěti divadly a v Londýně bude její neobvyklý hranolovitý dům ozdobou Hoxtonova náměstí.
Zaha Hadid se stala první ženou, která dosud získala nejvyšší architektonické ocenění – Pritzkerovu cenu. Vedle toho byla oceněna třeba i Stirlingovou cenou nebo Cenou Evropské unie. Časopis Time ji zařadil mezi sto nejvlivnějších osobností roku v kategorii Myslitelé. Financial Times jí daly cenu Women at the Top, udělovanou ženám, které se prosadily v mužské konkurenci. Úspěšná a zkušená architektka i dnes, ve svých 62 letech, tvrdí, že „architektura je velmi těžká disciplína. Je to profese mužů.“ Avzpomíná na své začátky. „Bylo vlastně osvobozující, že neexistovaly žádné stereotypy. Nemusela jsem se podobat žádné jiné architektce, protože zkrátka žádná jiná nebyla.“