Z jatek kulturní centrum? 5 NEJ architektonických konverzí

MATADERO MADRID

Živoucí a stále se měnící prostor ve službě tvůrčích procesů, uměleckého hledání a dialogu mezi umělci navzájem i jejich diváky – to je madridské Matadero. Za cíl si vytklo podporovat nejen kreativitu v jednotlivých uměleckých oborech, ale i překračovat a bourat hranice mezi filmem, hudbou, divadlem, tancem, designem i městskou a krajinnou architekturou v širším kontextu. Tento cíl se daří plnit díky široké spolupráci soukromých firem, uměleckých tvůrčích asociací a veřejných institucí, která Mataderu vtiskla charakteristické rysy.

Stará jatka a dobytčí trh, kde se madridské Matadero nachází, byly postaveny na základě zadání madridské městské rady v letech architektem Luisem Bellidem. Objekt o rozloze 16,5 hektarů je obklopen zdí o délce 2,5 kilometru a představuje komplex budov a prostor pro nejrůznější účely: správní budovy, dobytčí trh, sanitární část, sklady, prodejní stánky, garáže i železniční vlečku.

V roce 2003 se madridští zastupitelé rozhodli místo využít pro kulturní a společenské účely. Záhy byly původní záměry pozměněny a v roce 2005 byl přijat plán, který umožnil konverzi provést citlivě k původní architektuře. Současným cílem Matadera je podpora umělců i zájemců o kulturu, propagace a šíření místní kultury na národní i mezinárodní úrovni. Což se velmi zdárně daří.

ROTE FABRIK - CURYCH

Původně přádelna bavlny s typickou červenou cihlovou architekturou (odtud její název) na břehu Curyšského jezera funguje od roku 1980 jako místo, kde mají prostor nejrůznější kulturní a sociální aktivity.

Město převzalo budovu od posledního majitele a původně ji chtělo strhnout. Odborníci i široká veřejnost se ale vzepřeli a v referendu v roce 1977 zvítězil nejen názor tovární komplex zachovat, ale rovněž jej proměnit v kulturní a komunitní centrum. Je na Švýcarsko nečekané, že curyšskou radnici přiměly tuto vizi naplňovat až demonstrace a nepokojen v ulicích…

Proměna začala v roce 1980 a od roku 1987 funguje Rote Fabrik stabilně v současné podobě. Zájmové sdružení IG Rote Fabrik, které ji spravuje ve Švýcarsku obvyklým způsobem založeným na přímé demokracii, je zhruba 300 členný sbor a jeho valná hromada je rozhodujícím orgánem pro celou instituci. Výkonný management potom tvoří 16 profesionálů.

Na tucet dalších subjektů a kolem 100 kulturně činných osobností spoluvytváří program. Ten ve třech prostorách (Aktionshalle s kapacitou 1200 osob, Clubraum pro 600 diváků a Fabriktheater o kapacitě 120 návštěvníků) a také v přilehlých venkovních prostorách obsáhne přes 300 akcí různého charakteru ročně. V objektu je také řada ateliérů a zkušeben, které město pronajímá tvůrčím umělcům a hudebníkům.

Jedno z největších kulturních center v Evropě pracuje s ročním rozpočtem kolem 3,7 milionu švýcarských franků. 2,4 milionů činí příspěvek města Curychu, další příjmy jsou generovány z členských příspěvků, výnosů akcí, vstupného a z pronájmů.

Rote Fabrik, Zurich

KASERNE BASEL

Kaserne Basel je největším centrem současného alternativního divadelního a tanečního umění, performance a inovativní hudby v severozápadním Švýcarsku. Poblíž kláštera byla v roce 1863 postavena kasárna, které armáda využívala až do roku 1966, kdy prostor převzalo město Basilej. V roce 1972 byl přijat projekt využití objektu pro kulturní a společenské centrum a v roce 1980 byla založena veřejně prospěšná instituce Kulturwerkstatt Kaserne, která začala s kulturní činností a postupně rozšiřovala záběr aktivit.

V roce 2000 započala kompletní rekonstrukce a reorganizace, nyní je Kulturwerkstatt Kaserne samostatnou právnickou osobou s kulturně charitativním posláním, politicky i nábožensky zcela nezávislou.

Prostory Kaserne nabízí krytou arénu a dvě jízdárny, které mohou poskytnout velmi flexibilní prostor až pro 1700 diváků, přidružený KaBar v objektu je velmi oblíbeným místem setkávání různých basilejských komunit. Koncertními a divadelními prostorami pak ročně při 270 koncertech, divadelních a tanečních představeních, performancích a dalších akcích projde na 60 000 návštěvníků.

Dramaturgie sahá od vyhraněné alternativy až po originální a kvalitní představitele pop kultury. Kupříkladu v roce 2003 Kaserne Basel produkoval mezinárodně úspěšnou inscenaci Beckettových Happy Days v režii Petera Brooka. V historii i nyní jsou Kaserne spolehlivým partnerem řady přehlídek a festivalů, pracují v inovativní laboratoři systematicky s mladými hudebníky, divadelníky, tanečníky a dalšími umělci na rozvoji interdisciplinárních uměleckých projektů, spojujících múzické umění s popkulturou. Podporují aktivně vznik netradičních formátů performance v městském prostředí.

Basel Kasserne

LOKREMISE – ST. GALLEN

Přímo v centru St. Gallen najdeme unikátní místo, žijící uměním: Bývalé lokomotivní depo je dnes víceoborovým kulturním centrem, v němž se snoubí hudba, divadlo, film, tanec, výtvarné umění a najdeme zde i inspirativní restaurant. Přes sto let starý objekt bývalého depa pro parní lokomotivy se stal koncem 80. let minulého století opuštěným šrotištěm. Avšak v letech 1999 až 2004 prostory v letních měsících využívala renomovaná curyšská galerie Hauser & Wirth pro výstavy moderního výtvarného umění. Tím se místo dostalo do širšího povědomí a tak v roce 2005 společně instituce Concert and Theater St. Gallen a kanton St.Gallen využily možnosti rozšířit toto místo na originální víceúčelovou kulturní platformu celonárodního významu.

Nějaký čas zde byly ještě sklady, ale městské referendum schválilo v listopadu 2008 půjčku 22,6 milionů švýcarských franků na rekonstrukci, která proběhla v letech 2009 a 2010. Zajistila také, že originální stará budova, unikátní technická památka, zůstane zachována.

Na principu domů uvnitř domu rozdělují nyní tři kostky původní rotundovou stavbu na čtyři prostory: Dvě pro divadelní prostory, jednu pro výtvarné umění a performance a vstupní zónu s restaurantem. Vestavěné části zahrnují divadlo, kino, kuchyň restaurantu a šatnu.

Lokremise, St.Gallen

LEIPZIGER BAUMWOLLSPINNEREI

Lipská přádelna bavlny, Leipziger Baumwollspinnerei, byla registrována jako akciová společnost v roce 1884 a během 25 let se rozrostla na největší podnik tohoto typu na kontinentě. Ještě v roce 1989 zde pracovalo 1 650 lidí, po pádu zdi a sjednocení Německa ještě nějaký čas výroba běžela, ale postupně ustala.

V roce 1993 objekt koupil investor ze západní části Německa a vyráběl tu ocelové kordy do pneumatik. Od roku 1990 se zde zároveň díky otevřenosti tehdejší správkyně objektu Reginy Lenk usadili první nájemci z řad umělců, proběhla první letní škola, postupně se objevily další výstavy, workshopy, ateliéry architektů.

Současní majitelé, kteří vlastní prostory od roku 2001, se spojili s nadací Federkiel Foundation, aby z největší haly č. 14 vytvořili stálý rezidenční nekomerční prostor pro místní i přespolní umělce a v roce 2005 se zde skutečně podařilo otevřít nové galerijní prostory. Díky rekonstrukci haly 18 v letech 2007 – 2008 a pronájmu některých zdejších prostor tiskárně, call centru a skladu s výtvarným zbožím se získalo pro mladé umělce a divadelníky dalších cca 50 000 m2. Byl také rekonstruován 50 metrů vysoký komín, ikonický zdaleka viditelný symbol místa.

Leipziger Baumwollspinnerei je financována z veřejných zdrojů, na její provoz přispívá město Lipsko, svobodná země Sasko i spolková vláda Německa.

Speinnerei v Lipsku