Zejména v období šedesátých až osmdesátých let minulého století vznikly tisíce nenápadných plastik. Ponejvíce se objevovaly na nových sídlištích, u škol, nemocnic, v parcích a na hříštích. Některé sochy měly čistě estetický nebo orientační charakter, jiné plnily i praktický úkol. Sem patřily různé kašny, výtvarně zpracované architektonické prvky – třeba i výdechy z metra či třeba prolézačky pro děti.
Každá nová stavba s takovými výtvarnými prvky počítala, dokonce na ně bylo povinně vyhrazeno určité procento rozpočtu. Ovšem někdy nešlo o povedená díla, často se jen splnil předpis, mnohdy se pracovalo s nekvalitními materiály: taková keramická plastika těžko mohla v prostředí anonymního sídliště přežít. Na druhé straně vznikaly i velmi zajímavé věci.
Vladimír Kýn: bronzový prameník na ďáblickém sídlišti v Praze: po peripetiích osazen, ale nakonec zničen v 90. letech.
Na návrzích se podíleli vedle neznámých a dávno zapomenutých autorů i špičkoví výtvarníci. Někdy i takoví, kterým byl v době tzv. normalizace z politických důvodů zapovězen přístup do oficiálních galerií a výtvarných síní, jako byli Janoušek, Kolíbal, Kronych, Sýkora, Novák, Jetelová, Klimeš, Palcr, Pacík, Nepraš, Chlupáč, Janoušková, Kmentová, Fibichová, Preclík nebo Zoubek.
Vybral si je osvícený a odvážný architekt a pak zbývalo jen doufat, že si toho nevšimne bdělé oko ideových komisí a zejména známého kulturtrégra plukovníka Vladimíra Šolty (tento obávaný výtvarník a manžel Jiřiny Švorcové osobně nechal v Praze zlikvidovat řadu uměleckých děl ve veřejném prostoru od „nevhodných“ umělců; zdůvodňovalo se to tím, že díla nesplňují kritéria tzv. socialistického realismu a působí nevhodně na pracující). Vím dobře, o čem píšu. Můj táta byl sochař. Studoval ve zlínské Baťově výtvarné škole u Vincence Makovského a po válce na Akademii výtvarných umění u Karla Pokorného. Celý život vytvářel výtvarná díla do architektury.
Příběh se špatným koncem
Byl to tvrdý život na „volné noze“. Například kašnu, kterou navrhl někam na sídliště, před školu nebo do parku, posuzovala už ve fázi projektu tzv. ideová komise. Pokud měla dobré složení, nebyl problém. Pokud byl jejím členem nějaký zakomplexovaný soudruh, nastaly ovšem komplikace.
Jednou navrhl trojici stylizovaných truchlících postav před smuteční síň v Bílovci. Figury měly skloněné hlavy, ale kdosi z komise nařídil, že alespoň jedna se musí dívat vpřed ke světlým zítřkům. Celá kompozice tím byla porušena. Jindy táta navrhl bronzový prameník pro sídliště na pražském Proseku, ale sochu výše zmíněný Šolta odmítl povolit osadit. Zůstala pak ležet na skládce a pomalu zarůstala křovím. Po letech ji objevili nějací lidé ze sousedního ďáblického sídliště. Navštívili tátu s nabídkou, že si ji v rámci kultivace parteru sami osadí a zapojí na přívod vody. To se nakonec podařilo. Příběh nemá dobrý konec: kašna v podobě bronzového vajíčka s vnitřní strukturou, z níž prýštila voda, byla v průběhu devadesátých let postupně rozebrána a rozkradena, dnes z ní zbyly jen přívodní trubky. Na druhou stranu tak měl každý sochař možnost vyzkoušet si nejrůznější materiály a postupy.
Když jsem chodil jako kluk za tátou do ateliéru, viděl jsem, jak modeluje sochy z hlíny a pak je odlévá do sádry, aby definitivní plastika byla posléze odlita do bronzu. Jindy sekal z opuky, pískovce nebo mušlového vápence. Vytvářel i betonové tvárnice, z nichž sestavoval zdi, odléval z cínu, tesal do dřeva nebo jsme mu pomáhali sestavovat mozaiku z keramických či skleněných prvků.
Bez péče a ve sběru
Prolézačky zase vyráběl z probarvené laminátové pryskyřice. Vymyslel i originální metodu, když navrhoval dělící betonovou stěnu do školy v Kralupech nad Vltavou: Do polystyrenu vypálil rozžhavenou železnou tyčí různé motivy a pak ho zabednil a zalil betonem. Po odstranění bednění letlampou polystyrén odtavil a v hladkém betonu vznikly podivuhodné struktury.
Dnes řada takových děl z veřejného prostoru mizí – nedávno třeba známá prolézačka Sputnik sochaře Zdeňka Němečka ze Stromovky (článek si můžete přečíst zde). Ty kovové končí ve sběru, o ty další nikdo nepečuje. Na téma nyní záslužně upozorňuje výstava Vetřelci a volavky v pražském DOX, kterou připravil Pavel Karous s přáteli. Příště se k ní ještě vrátím.
