O díle Jana Kotěry i jeho nejvýznamnější stavbě – muzeu v Hradci Králové, jsem v této rubrice psal několikrát. Zbývá tedy připomenout tvorbu alespoň několika jeho nejvýznamnějších žáků, aby bylo patrné, jak významný byl Kotěrův přínos pedagogický.
Kotěra od svých 27 let vedl třináct let ateliér na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, který už v roce 1904 důkladně představil v knížečce Práce mé a mých žáků (o jeho příslovečné skromnosti svědčí fakt, že v ní dominují návrhy studentů). K jeho absolventům patřili například Otakar Novotný, Josef Gočár, tvůrce Ořechovky Jaroslav Vondrák, František Kavalír, asi nejplodnější architekt té doby Adolf Foehr, František Janda, bratři Mayerové, Jaroslav Rössler, Antonín Pfeiffer, Čeněk Vořech, František Vahala či Vilém Kvasnička. Ti všichni se prosadili jako významní reprezentanti secese, moderny a někteří i meziválečných architektonických směrů.
Kotěra: Mozarteum
Ještě impozantnější z hlediska vývoje avantgardní architektury je však přehlídka Kotěrových žáků ze speciálky, kterou pro něj v roce 1910 zřídila akademie výtvarných umění (na Kotěrovu žádost byl pak na jeho místo na umprum povolán z Vídně Jože Plečnik – jeho o rok mladší kolega z vídeňských studií u prof. Otta Wagnera). Téměř každé jméno ze seznamu absolventů je dnes pojmem (před Vánoci jsem připomněl třeba Vojtěcha Vanického), dnes bych chtěl upozornit alespoň na pětici těch nejvýznamnějších.
Nejnadanější žáci
Jaromír Krejcar (1895 –1949) bývá označován za Kotěrova nejnadanějšího žáka. Už jeho školní studie předznamenaly vývoj naší avantgardní scény. K vrcholným dílům patří palác Olympic z poloviny dvacátých let. Moderní multifunkční konstruktivistická budova dokazuje, že jí i přes racionální pojetí nechybí mašinistická poetika.
Krejcarův pařížský pavilon ČSR na světové výstavě v Paříži 1937 je pak jakýsi signál do budoucna – ne nadarmo se představitelé současného stylu hi-tec odvolávají na tuto budovu ze skla a oceli jako na archetyp své tvorby.
Bohuslav Fuchs (1895–1972) zase bývá označován za brněnského Le Corbusiera. I to sedí: zejména v moravské metropoli vytvořil řadu funkcionalistických staveb evropské úrovně. Jeho hotel Avion s proslulou kavárnou patří mezi ně.
K příkladům organické architektury patří zase Fuchsovo koupaliště Zelená žába v Trenčianských Teplicích (obě stavby jsou bohužel v bídném stavu a na kvalitní rekonstrukci již léta čekají). Škoda, že se nepodařilo dotáhnout do cíle Fuchsův nadčasový vítězný návrh na dostavbu Národního divadla v Praze.
Ryzím funkcionalistou byl i Adolf Benš (1894–1982), autor dvou moderních dominant Prahy: budovy Elektrických (později Dopravních) podniků v Holešovicích-Bubnech, navrženou podle Le Corbusierových zásad, i kdysi nejmodernějšího letištního terminálu v Ruzyni. Budova Elektrických podniků s keramickým pláštěm je skvostnou architekturou, která bohužel zeje už pár let prázdnotou, přitom jsou tu místa pro obchody, kavárny, výstavní sály, nechybí kulturní centrum. Letiště – dnes už takzvané staré – naštěstí stále slouží svému původnímu účelu.
Kamil Roškot (1886–1945) byl osobitým zjevem na naší scéně: mistr monumentálních kompozic. Dokazují to nejen jeho výstavní pavilony v Brně, Miláně, Chicagu nebo New Yorku (dnes už bohužel vesměs zničené), ale i jeho komornější práce – divadlo v Ústí nad Orlicí nebo hrobka českých králů v katedrále sv. Víta.
Konečně pražský židovský architekt Ernst Mühlstein (1893–1968) byl autorem funkcionalistických vil, činžáků i obchodních paláců nejvyšší úrovně, jak o tom svědčí jeho rodinné domy v Praze-Troji, Náchodě nebo Cortině d’Ampezzo či obchodní dům Te-Ta v centru metropole. Po válce působil v Austrálii, kde se podílel na návrhu monumentálního památníku obětem druhé světové války v Melbourne.
Kotěra se ovšem úspěchu svých posluchačů z AVU už nedožil. Nebýt jeho laskavosti a tolerance, na niž jeho žáci často vzpomínali, byla by však jejich cesta podstatně složitější. Kotěrovu tvorbu připomíná až do 19. ledna komorní výstava v jednom z jeho raných děl – Trmalově vile v Praze-Strašnicích.
