Svá studia zahájil Adolf Benš na pražské technice, odkud pokračoval na pražskou výtvarnou akademii. Od roku 1921 byl žákem Jana Kotěry, po jeho smrti pak studoval u Otakara Novotného a Josefa Gočára. Absolvoval v roce 1924. Byl rovněž členem proslulého spolku Devětsil, v němž se setkali umělci různého zaměření: spisovatelé, básníci, výtvarníci i architekti.
V roce 1925 odjel Benš do Paříže na Světovou výstavu dekorativních umění a referoval odtud o zajímavých stavbách expozice, na níž vyvolaly senzaci především pavilon L’Esprit Nouveau švýcarského průkopníka funkcionalismu Le Corbusiera a sovětský konstruktivistický objekt od Melnikova. Úspěšný byl ale i Gočárův československý pavilon, ovlivněný tehdejší holandskou tvorbou.
O rok později se už podle Benšova návrhu staví v Sudoměřské ulici 35 na pražském Žižkově malobytový nárožní dům, který ještě prozrazuje Kotěrův vliv – na průčelí se střídají pásy režného zdiva a omítané partie.
Chodilo se sem i tančit
V té době se však již rodí jeden z Benšových životních návrhů: mladý architekt vyhrává spolu s Josefem Křížem soutěž na dvě budovy Elektrických podniků hl. m. Prahy (EP; později Dopravní podniky, 1927–1934) v katastru Holešovic-Buben. Při Bubenské ulici se nakonec z finančních důvodů postaví jen jedna, ale i tak jde o vynikající příklad raného funkcionalismu, ovlivněného tvorbou Le Corbusiera.
Dvě kolmá křídla paláce obklopují nízké hmoty s dlouhými okenními pásy, průčelí je kryto bílou keramikou. Uvnitř je umístěna rozlehlá schodišťová hala s ochozy, jež se stává jedním z nejpůsobivějších funkcionalistických interiérů. Dům měl na tehdejší dobu špičkové vybavení, včetně americké klimatizace. Zařízení jedné z prvních závodních jídelen fascinovalo i známého malíře Františka Grosse, autora obrazu Strojky v Elektrických podnicích.
Interiér budovy Elektrických závodů v Pražských Holešovicích.
Palác EP byl rovněž významným kulturním centrem – ještě donedávna se v něm pořádaly koncerty, plesy nebo přednášky. Nechyběly ani obchody, kavárny, lékařské ordinace a dvorana s přepážkami na prodej časových kuponů, kterou ovšem pamatuji ze 70. let jako poněkud přízračný temný prostor, neboť stropní sklobetonovou konstrukci překryly vrstvy asfaltové lepenky.
Nyní je bohužel tato skvělá stavba téměř prázdná a pomalu chátrá, což je velká škoda (současným majitelem je firma ORCO). Budově EP samozřejmě neprospěla ani sousedící estakáda severojižní magistrály. A ještě jedna zajímavost: celý proces výstavby, která se mimochodem kvůli problémům se zakládáním v písčitém terénu poblíž Vltavy protáhla až do roku 1934, byl dokumentován filmaři. Vznikl tak jeden z prvních časosběrných filmů, sledující průběh stavby od bourání starých továren na pozemku až po zařizování budovy.
Dalším významným dílem Adolfa Benše je terminál tehdy nového ruzyňského letiště (1931–1937). I v tomto případě se jednalo o soutěž a porota doporučila, aby jednotlivé stavby areálu projektovali i další ocenění architekti, jako byli Kamil Roškot, Vojtěch Kerhart, Bohumil Sláma, Eduard Hnilička a Ferdinand Hruška. Nejvýraznější je ale Benšova odbavovací hala s železobetonovou konstrukcí, sklobetonovými klenbami a efektní prosklenou věží dispečinku.
Stavba získala řadu ocenění v zahraničí, patřila tehdy k nejmodernějším svého druhu v Evropě. Po výstavbě nového terminálu na konci 60. let (Karel Filsak a kol.) sloužilo tzv. Staré letiště jako zázemí pro vládní letku, dnes odbavuje lety malých soukromých letadel (tzv. Terminál 3).
Odbavovací hala původního terminálu ruzyňského letiště (Adolf Benš, 1931–37) s...
Pedagog, který si nezadal s politikou
Z dalších realizací je třeba zmínit Československý pavilon na strojírenském veletrhu v belgickém Lutychu z roku 1930, samozřejmě opět ve funkcionalistickém stylu. Benš navrhl také několik elegantních vil – dům ing. Novotného v Bratislavě, Divišovu vilu v Praze-Troji (Trojská 134) nebo vlastní dům v ulici Nad Paťankou 42 nedaleko známé kolonie na dejvické Babě.
Pro všechny je typické, že se stavělo na prudkém svahu. Spolu s Františkem Jechem se zúčastnil i soutěže na typizovaný dvojdomek pro zaměstnance Baťových továren ve Zlíně, jehož prototyp byl pak postaven. Benš se věnoval rovněž architektuře školních reálů. V roce 1926 tak byla postavena na tehdejší dobu moderní Hospodyňská škola v Mladé Boleslavi, na konci 30. let pak gymnázium v Ružomberku na Slovensku. To je pojato konzervativněji – má valbovou střechu a výraznou korunní římsu, nicméně i tam najde návštěvník řadu krásných detailů – například velkoryse řešené schodiště.
Mnohé další Benšovy návrhy skončily jen na papíře. Šlo o urbanistické studie, projekty pražských mostů, sanatoria ve slovenském Smokovci nebo pomníku jeho učitele Kotěry. Benš působil rovněž jako pedagog. Když po druhé světové válce zřídila Vysoká škola uměleckoprůmyslová třetí atelier architektury, stal se jeho vedoucím. Působil tam dvacet let a v letech 1947–1948 byl také rektorem.
Na rozdíl od mnoha kolegů, kteří začali budovat politickou kariéru a projektovali ve stylu „Stalinova baroka“, však zůstal skromným umělcem s prvorepublikovou noblesou a plně se věnoval pedagogické práci. Profesor Adolf Benš zemřel v roce 1982 v Praze.
