Lidovky.cz: Subkultury se staly mainstreamem, zejména díky silné hipster vlně a jejich rychlé absorpci v populární hudbě, navíc jsou součástí stylingu módních značek i filmových celebrit. Nejsou už tedy přežité?
Jak se tak zdá, tak subkultury mladých se dost změnily. Máte pravdu, že dnešní věci přecházejí rychle do mainstreamu. Vypadá to, že se tak děje všude a ve stejný čas. Zajisté to musí být zapříčiněno vlivem internetu, smartphonů a sociálních sítí. Takže si myslím, že je velmi pravděpodobné, že doba vymezených subkultur už skončila. Podle mého vlastního názoru, internet a sociální sítě eliminují jistého druhu ad hoc setkání, která umožňují formování nových subkultur, které jsou tak vzdáleny od odsuzovačných pohledů veřejnosti. Během minuty je něčí práce rázem pomíjivá. Rychle sdílené fotky prosviští světem a už je pak jedno, jestli někdo říká, že někdo vypadá brilantně nebo naopak je oblečen příšerně. Takže příležitost pro opodstatněné vývojové období bylo zcela vyňato.
Internet tím pádem také odebírá pravděpodobně možnost, že nějaká subkultura bude spjata se speciální lokalitou, popřípadě s jedním klubem. Jako například Blitz Club pro New Romantics či Ace Cafe s londýnskými Ton-Up boys z padesátých let.
Na druhou stranu je rovněž možné, že malé skupinky stejně smýšlejících lidí se spojí právě na internetu bez toho, aby se potřebovali sejít na nějakém určitém místě.
Portréty mladých pankáčů v Londýně v osmdesátých letech, tak jak je zachytil fotograf Derek Ridgers.
Lidovky.cz: Když jste se rozhodoval při focení lidí z ulice či klubu, co pro Vás bylo rozhodující? Vzhled, kouzlo osobnosti nebo prostě to měl být někdo hodně freeky?
Nejdůležitější věc, kterou musí můj objekt mít, je ochota nechat se vyfotit a touha nechat se na sebe dívat. Zároveň musí mít chuť vyjádřit sám sebe v tom, co nosí. Pro mě to není jen otázka oblečení, ale osobnost daného jedince je tou nejdůležitější ingrediencí.
Nikdy jsem se nezajímal o lidi, co nosí jen to nejbizarnější oblečení. Prostě jen lidi, co se jen tak obléknou. Prostě to musí jít skrz každý pór jejich těla. Například Leigh Bowery, ten stál vždy mimo dav, ať už si vzal na sebe cokoliv. V jeho případě by šlo i říci to, co si na sebe nevzal.
O víkendu jsem seděl ve velké kavárně a všiml jsem si, že tam měli deset číšnic. Spočítal jsem je přesně. Všechny měly uniformu, jejíž součástí byla bílá košile. Jen ale pouze jedna z těch číšnic vyčnívala, protože měla perfektně upravenou košili, která díky tomu zdůrazňovala tvar jejích prsou celé horní části těla. Bez pochyb byla ze všech nejhubenější a nejatraktivnější. Ty ostatní měly košile vytahané a plandavé. Takže i když nosíte uniformu, bude patrné, když chcete stát mimo dav a většinu.
Skinheadi také mají svoji uniformu. Ve skupině dvaceti z nich je hodně pravděpodobné, že většina bude mít stejné věci, ale nikdy nebudou všichni vypadat zcela stejně. Zároveň někdo z nich i tak bude vyčnívat. Já vždycky hledám spíše lidi, co vyhledávají můj pohled.
Lidovky.cz: Když se ohlédnete zpět za vaší prací a teď se projdete po centru Londýna či klubech. Jak to vnímáte? Oslovujete vás to, tedy lidi kolem, jejich styl a podobně? Dnes už totiž fotí kdekdo a fotky jsou na milionech blozích po celém světě.
Už to není tak jednoduché, jak to bývalo. Je mi 63 a mám šedé vlasy. Nedaří se mi navázat takový kontakt s lidmi jako zamlada. Navíc Londýn je teď víc multikulturní město, než jaké bývalo v sedmdesátých a osmdesátých letech. Někteří lidé tak reagují velice zvláštně až nepřátelsky na slušnou žádost o fotku. Řekněme, že 35 % dotázaných mi nedovolí se nechat vyfotit. Někteří se dokonce už ani nezastaví, aby mi odpověděli. Souhlasím s tím, že pouliční focení v minulosti bylo mnohem povzbudivější, na druhou stranu teď je tu podobných projektů mnoho. Já byl vždycky inspirován prací Augusta Sandera, nebo Vivian Maier, která je podle mě nejlepší ze všech pouličních fotografů.
ČTĚTE TAKÉ: |
Lidovky.cz: Jaká jsou klišé v rámci subkultur, tedy například ve fetiš klubech, mezi pankáč či skinheady?
Nemyslím si, že by bylo dobré zastávat průměrný postoj, ale obvykle klišé je klišé, právě proto, že obsahuje aspekt pravdy. Skinheadi mohou být velice nestálí a náladoví, zejména když pijí, ale většina z nich je slušná a přátelská. Fetišisti jsou zcela normální lidé, když nejsou oblečeni do těch svých latexových obleků… no, ale většina z nich právě oblečená bývá.
Jendu věc jsem však pochopil velice brzy. Nejzajímavější věcí na většině lidí je to, jak vypadají a jak se oblékají.
Lidovky.cz: Když jste fotil celebrity, nebyla to spíše nuda proti pouličnímu dění? Prostě jen konformní focení známých tváří?
Nuda je tomu velice vzdálená. Ale je pravda, že nemám moc rád focení „jen slavných lidí a celebrit“, raději fotím lidi, co skutečně udělali něco zajímavého, jako třeba spisovatelé, hudebníci či režiséři. Tito lidé mají silnou rezonanci, která se může táhnout napříč generacemi i kulturami. Jako třeba když si lidé neustále vylepují plakáty Marilyn Monroe nebo Jamese Deana na zdi, i když už jsou po smrti více než padesát let.
Mimo to, obvyklé celebrity nejsou vůbec dokonalé, přičemž právě tyto nedokonalosti jsou jejich zvláštností a fascinujícím prvkem při focení. Bohužel dnes jsou všichni obklopeni malou armádou agentů, manažerů, asistentů a stylistů, v jejichž popisu práce zabránit všem těmto nedokonalostem.
Lidovky.cz: Fotil jste i fetiš kluby, toto téma bylo fascinující asi nejvíce před více jak deseti lety. Jak se říká, tabu 20. století byl sex, v současném je to spíše mrt a sex je všudypřítomný. Jsou dneska fetiš kluby ještě vůbec zajímavé?
Současné fetiš kluby se hodně změnily od té doby, co vynikly, jestli správně tuším bylo to někdy na přelomu let 1982/1983. Dříve bylo jen pár lidí, co se chtěli převléci do latexu a kůže a jít do tmy a jakési zlověstné atmosféry uvnitř klubu. Outsideři nebyli vůbec vítaní, zejména ne ti s foťákem. Několikrát jsem kvůli tomu byl i fyzicky napaden. V polovině 90. let byly v Londýně obrovské fetiš kluby a tehdy to byly ty nejlepší, nejvášnivější a nejživější kluby, ve kterých jsem kdy byl. Posléze se však staly mainstreamem, ale stále příležitostně mohou být fetiš kluby hodně divoké. Dnešní fetiš kluby jsou hodně podobné běžným klubům, jen v pozadí jsou místnosti, kam chodí sexuální personál. Mě osobně sexuální život těchto lidí nezajímá, já jen portrétuji.
Nejpopulárnějším fetiš klubem v současnosti je v Londýně Torture Garden. Zhruba polovina návštěvníků jsou přitom turisti, jak to tak vypadá. Myslím si, že je to dobře. Turisté vždycky přinesou nové nápady nebo jiný pohled na věc.
Portréty mladých pankáčů v Londýně v osmdesátých letech, tak jak je zachytil fotograf Derek Ridgers.
Lidovky.cz: Kdo je vlastně Derek Ridgers? Co je váš preferovaný styl nebo subkultura? Jste součástí nějaké z nich?
Já sám jsem nikdy nebyl úplně součástí subkultury. Moje fotografie jsou v základu jen pokus o oživení zajímavých lidí. Když se objevila subkultura MOD, bylo mi 14 a nebyl dostat starý na to, abych byl součástí. (příznivci MOD se vyznačovali mimo jiné jízdou na skútru, který mohli řídit lidé od 15 let, pozn. red.). Navíc jsem ani neměl peníze na to, abych si skútr mohl koupit. Měl jsem pár přátel, kteří byli součástí této skupiny, jednou jsem tak díky tomu skútr mohl řídit. Ale vůbec mi to nešlo, krátce na to jsem se vyboural a to bylo naposledy, kdy jsem na skútru jel.
V roce 1967 jsem byl krátce skinheadem. Ale neměl jsem dost peněz na takové to typické oblečení, ani jsem se nechtěl s nikým rvát.Takže jsme nebyl dobrý skinhead a ani jsme tam neměl žádné přátele. Když jsem šel na uměleckou školu v roce 1967, měl jsem stále rovnátka, krátké džíny, velké boty a krátké vlasy, které jsem si posléze nechal narůst. Stal se ze mě vlastně takový nezapadající amalgám mezi hipíky a skinheady.
No a krátce po svých 21. Narozeninách jsem se stal otcem, tedy v roce 1971. Takže si myslím, že jsem už byl příliš starý a vzdálený tomu, abych byl součástí nějaké subkultury.
