V tomto směru jsou v jeho stínu nedaleké Pardubice, leč poněkud neoprávněně, protože i tam najdeme řadu pokladů, jen se o nich tolik nepíše. Stojí tedy za to alespoň několik z nich připomenout, tím spíš, že se většinou dočkaly zdařilých a kvalitních oprav.
Rehabilitace rohlíčků
Ze secesní éry je samozřejmě třeba zmínit pardubické Městské divadlo na náměstí Republiky od známého pražského architekta a pedagoga Antonína Balšánka z roku 1904–1909, které jsme měli možnost navštívit v doprovodu pardubického architekta Miroslava Řepy, jenž budovu rekonstruoval a jemuž se podařilo vrátit jí původní lesk, o který přišla po požáru a dalších nešťastných úpravách. Obnoveno bylo mnoho detailů, včetně lamp, štukových dekorací nebo vitráží. A restaurování se dočkala také opona Františka Urbana.
Poblíž – na třídě Míru, která se teď chvályhodně proměňuje v pěší zónu, stojí za pozornost domy s keramickými prvky na průčelí od Jaroslava Kohoutka z let 1907–1909 nebo nedaleký podivuhodný modernistický činžák Antonína Kratochvíla z roku 1913, na jehož průčelí si až po chvíli všimnete řady keramických hlav – konzol, podpírajících korunní římsu.
Jedna z vil architekta Karla Řepy
Při vší úctě k těmto stavbám jsou však v Pardubicích dvě daleko výraznější dominanty. Shodou okolností je vytvořili dva nejvýznamnější architekti dvacátých a třicátých let, někdejší kolegové z Kotěrova ateliéru, přátelé i sokové: Josef Gočár a Pavel Janák.
K městu měl jistě blíže první z nich, který se narodil v nedalekém Semíně, studoval pardubickou reálku a později se oženil s dcerou zdejšího sládka a místostarosty Antonína Chlada.
Podle Gočárova návrhu se v Pardubicích postavila budova Anglobanky ve stylu moderního klasicismu a konstruktivistická budova hotelu Grand (obě na náměstí Republiky), ale jeho nejvýznamnějším dílem jsou nepochybně Winternitzovy mlýny, vybudované ve čtyřech stavebních etapách na břehu Chrudimky nedaleko zámku (viz též Orientace, 27. dubna 2013) mezi lety 1909 a 1926.
Stavba ve stylu moderny působí monumentálně a připomíná spíše hrad nebo pevnost. Tento dojem posilují robustní budovy propojené prampouchem i detaily–motivy z režného zdiva nebo pardubickou renesanci připomínající „vlaštovčí ocasy“ na atikách. Tato nádherná budova je dnes prázdná a doufejme, že pro ni město najde vhodné využití.
A Pavel Janák? Ten vyhrál v roce 1919 soutěž na stavbu místního krematoria a na tehdejším pardubickém předměstí v areálu městského hřbitova vystavěl podivuhodný dům, připomínající svým vzhledem jakousi obří perníkovou chalupu. Vzorem byly raně křesťanské chrámy, ale pestrá červenobílá geometrická dekorace ve stylu takzvaného národního slohu dodává stavbě podivuhodný, spíše veselý ráz (tak působí po nedávné opravě, v době, kdy tam natáčel Juraj Herz svou verzi Fuksova románu Spalovač mrtvol, byla budova dosti omšelá).
Koneckonců asi neplatí, že krematoře musejí být nutně ponuré. Pestrý je i interiér, zdobený malbami Františka Kysely, sochy světlonošů u paty monumentálního schodiště vytvořil Karel Lenhart.
Dílo, dokončené v roce 1923, bylo přijato s rozpaky, po další dekády bylo teoretiky většinou zatracováno jako úlet, podobně jako jiná Janákovo stavba – palác Adria na rohu Jungmannova náměstí v Praze. Autor sám art deco poměrně záhy opustil a nakonec přešel – stejně jako jeho věčný souputník Gočár – k avantgardním stylům.
Janákovo podivuhodné krematorium patří k cenným ukázkám české moderní...
Dnes nám ovšem tahle architektura nepřipadá tak ošklivá jako našim předchůdcům a k „rohlíčkovému stylu“, jak byl posměšně nazýván, se stavíme mnohem shovívavěji. Krom zmiňovaných staveb nabízejí Pardubice ještě několik významných děl architekta Ladislava Machoně – jeho školy, úřady i slavná a nedávno obnovená pasáž v paláci na třídě Míru (viz Orientace, 13. dubna 2013) nesou stopy art deco i poučení moderní holandskou architekturou režného zdiva.
Červená sedmdesátá
Osobité dílo tu zanechal i Oldřich Liska, autor řady družstevních domů, z nichž některé mají postkubistické detaily. Ale především je tu pozoruhodná tvorba oblíbeného Plečnikova žáka Karla Řepy (byl otcem výše zmíněného Miroslava Řepy). Ten pracoval ve městě i jeho okolí jako urbanista a autor řady staveb. K těm patří například vily při Bulharské ulici, které ještě nesou „Plečnikovské“ stopy (podobně jako budova bývalého Průmyslového muzea na náměstí Republiky). Za povšimnutí stojí i již funkcionalistické činžáky a samozřejmě nádraží, postavené těsně po válce. Škoda jen poničeného Řepova sportovního stadionu.
A pohrdání si nezaslouží ani jedna budova ze sedmdesátých let. Je jí červená kostka bývalého Prioru od architektky Růženy Žertové, což byl na tehdejší šedivou normalizační dobu docela odvaz. Dnes je stavba bohužel utopena vedle naddimenzovaného nákupního centra.
