Walter Pfeiffer se usadí do křesla a nedá si ani kávu. Prý mu nedělá dobře na nervy. Ukazuje mi svoje knihy plné zcela otevřených mužských aktů – jako jeden z prvních zachytil estetiku mladých homosexuálů a queer témata. Teď prý už dlouho žije asketickým životem. Nekouří. Nepije. Nemá vztah ani sex.
Každý den plave a každý víkend chodí na túry po švýcarských horách. Jeho fotografické soubory, které jsou k vidění ve slavných muzeích a galeriích světa, ale i v mnoha světových časopisech, si přitom stále uchovávají svou poeticky přisprostlou, syrovou, erotickou krásu. Je v nich svoboda i přívětivost, pocit domova i velký dramatický konflikt. Jako by stále, jako tenkrát, na začátku sedmdesátek, fotil „svoje lidi“.
Moje hvězdy
„Svými lidmi“, o kterých často mluví jako o „základním stavebním kamenu kariéry“, myslí muže-kamarády a ženy-múzy z ulic Curychu, muže, ženy i transvestity z tehdejší – dodnes tak romantizované – subkultury zlobivé městské mládeže, která chtěla žít jinak. Walter Pfeiffer tehdy studoval malířství a fotografovat nechtěl, tedy rozhodně ne profesionálně. Své fotky používal ze začátku jen jako pomocnou techniku ke školním kresbám, při každém stisku kamery se mu ostatně ruka klepala tak, že jediné použitelné snímky byly ty s bleskem.
Záda fotografa Waltrera Pfeiffera, který navštívil Prahu letos na jaře kvůli...
Jeho curyšskou „Factory“, jak se podle Warholova vzoru začalo říkat jeho ateliéru, prý prošly stovky lidí. Většinu z nich vyfotil, aby na ně měl památku. „Měl jsem v životě velké štěstí,“ říká mi dnes. „Pak přišla osmdesátá léta a několik z mých přátel, bohužel, už dnes mezi námi není. Zemřeli na AIDS.“ Přelom v poklidné kariéře Waltera Pfeiffera znamenalo dlouhé retrospektivní interview pro časopis i-D, který s ním otiskli v roce 2007 i s fotografickým doprovodem.
Tak se švýcarský tvůrce dostal dost nečekaně na mezinárodní „módní mapu“. Dnes se mezi „jeho lidi“ počítá třeba i česká topmodelka Eva Herzigová, kterou fotil pro francouzský Vogue v bohémském hotelu Meurice (soubor Urbane Bohemia, květen 2009). Na první focení s ní dodnes vzpomíná: „Byla to jednoznačně jedna z největších topmodelek 80. let. Myslím, že ji potěšilo, že jsem nezměnil svůj pracovní přístup. Fotil jsem ji, jako bych fotil své přátele. Jen najednou tam bylo drahé oblečení, rekvizity a musel jsem řešit kompozici.“
K Pfeifferovým stabilním modelům patří také Tom Ford, slavný americký módní návrhář a režisér, nominovaný na Oscara za film The Single Man (jeho zásadní portréty otiskl mimo jiné časopis i-D v prosinci 2008). Právě Tom Ford si Pfeifferovy práce cení tak, že jej považuje téměř za svého dvorního portrétistu. Přitom sám Walter Pfeiffer portrétování Toma Forda několikrát odmítl, s odůvodněním, že přece nikdy nefotil celebrity. Pak si prý ale řekl, proč ne – a nabídku přijal.
„Potkal jsem Toma v jeho bentley se šoférem, seděl vzadu. Pak jeho manažer navrhl, ať fotíme v Hyde Parku, sešli jsme se totiž v Londýně. Tom Ford však řekl:,Nepůjdeme ke mně?‘ A pak jsme zjistili, že máme společného kamaráda. Od té doby už to šlo jako po másle. Bylo to tak jednoduché, jako bych fotografoval svoje lidi.“
Dodnes si curyšský bohém z agentur vybírá nejradši začínající modely a modelky, neokoukané a vlastně nezkušené tváře, které ještě netuší, co je při práci s ním čeká. „Ustoupím do pozadí a snažím se, aby zapomněli, že tam jsem. Snažím se je svést, aby jim vůbec nepřipadalo, že mi pózují. Třeba jim vyprávím historku, pár vtípků nebo tak něco. Nic zásadního, nějaké povrchní řečičky o mně samotném. Třeba o tom, jak jsem vždycky vzhlížel k Warholově budově na Union Square v New Yorku a chtěl žít jeho život. Ale byl jsem moc mladý a neodvažoval jsem se tam vstoupit.“
Věčný amatér
Vliv Andyho Warhola považuje Walter Pfeiffer za naprosto zásadní a přirovnává jej k uměleckému vlivu Michelangela; v roce 1980, když díky uměleckému stipendiu žil rok v New Yorku, se s Warholem několikrát setkal. Chodil totiž za ním do Studia 54, a dokonce mu jednou předal své fotografie. „Byl bych si přál, abych měl v ruce jednu z těch knih, které o mně vycházejí dnes, ale neměl jsem v ruce nic než pár svých oxeroxovaných kousků,“ vzpomíná s úsměvem.
Muž, který začínal s levňoučkým fotoaparátem, nikdy nepracoval s make-upem ani s vizážisty, si v posledních pár letech může vybírat ty nejlepší profesionály z branže. Když potřebuje, má k dispozici i asistenta, respektive dává přednost dívkám-asistentkám, protože jinak je podle svých slov „příliš nervózní“. Odborníci se shodují, že síla jeho reportážních, erotických i módních fotografií není v otevřenosti, ale v nepředvídatelnosti a svobodomyslnosti.
Fotografie Waltera Pfeiffera Untitled, 1980. „Otevřenost mojí homosexuality se...
Sám Pfeiffer má v tomto ohledu jasno: „Jsem v tomhle směru vlastně staromódní. Už dobrou dekádu procházíme obrovskou inflací erotických vjemů, stačí jeden klik myší a vidíte i to, co vůbec nechcete. Já jsem však svým modelům nikdy neříkal, tak se svlíkni, jdeme na to! – to by mě uráželo a taky unudilo k smrti,“ charakterizuje svou strategii. Neustále vám taky bude opakovat, že se necítí jako profesionál. Že je napůl amatér. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu dělat tak skvělou práci. V mládí jsem o tom snil, ale všichni se mi smáli. Prohlížel jsem si v knihovně tajně staré Harper’s Bazaary a doufal, že někdy budu dělat taky tak krásné fotky. Je neuvěřitelné, že se mi ten sen splnil.“
Od nuly ke hvězdám
Rozhodně patří k lidem, ke kterým sláva přichází ve vlnách; jeho kariéra se pohybuje od „neštěkl po něm pes“ (jak říká on) až po „kultovní fotograf“ (jak jej nazval časopis Interview v roce 2008). „Buďte ráda, že jste nebyla na mé první vernisáži v roce 1974,“ vypráví mi o své první výstavě, kde představil portréty svého kamaráda Carla, v podobě muže i ženy.
„Nikomu se to nelíbilo. Neprodal jsem ani jednu fotku. Uložil jsem je ve sklepě, některé jsem zničil. Ta galerie patřila jedné dívce, která se po mé vernisáži zabila! To snad mluví za vše,“ vypráví, obložen krásnými knihami, z nichž ta zatím poslední, Deníky 1969–1985, je doplněna dopisy a výstřižky z novin. Ne náhodou získala cenu za nejkrásnější knihu vydanou ve Švýcarsku roku 2012. Váží necelá tři kila, má téměř pět set stránek a je plná Pfeifferových výstřižků, postřehů i fotek.
Krásně díky ní poznáte ducha doby; komentáře v ní jsou v angličtině. Svou první knihu s prostým názvem Walter Pfeiffer, 1970–1980 však fotograf vydal zcela beze slov, jen s fotografiemi. Nikdo si jí prý ani nevšiml. „Nikdo o ní nenapsal ani slovo,“ stěžuje si. „Bylo zřejmě příliš brzy, otevřenost mojí homosexuality se zdála příliš nápadná. Nikdo tomu nerozuměl, byl jsem pro lidi příliš vulgární. Ale já byl šťastný,“ vzpomíná na klidná osmdesátá a devadesátá léta, která strávil v relativním zapomnění.
Zlom přišel na začátku nultých let, kdy se otevřená, provokativní krása dostala do hlavního proudu módní fotografie. Vydal retrospektivní knihu Welcome Aboard (2001), pak přišlo již zmíněné profilové interview pro i-D a pak najednou... „Nabídky se začaly jen hrnout,“ usmívá se muž, který by mohl být důchodcem, ale místo toho jej objímají modelky na prezentacích, vernisážích a křtech. Posledních pár let znovu létá po světě, na objednávky mnoha národních mutací magazínu Vogue či i-D fotí velké projekty, stabilně se objevuje v časopisech AnOther, The Gentlewoman, T Magazine; pravidelně taky vystavuje (za všechny Fotomuseum Winterthur).
„Lidem, kterým se dnes líbí moje fotky, je maximálně třicet. Dívají se na věci jinak. Moje generace mi vždycky říkala: Co to proboha fotíš, proč je to tak syrové? Musím říct, že teď mi pozornost mladých lidí dělá dobře. Jsem rád, že jsem byl přijat do hlavního proudu.“
Nečekejte na potlesk
Walter Pfeiffer dnes často přednáší na akademické půdě, profesionální dílnu vedl koneckonců i během pobytu v Praze, přímo v Rudolfinu. Svým studentům prý často opakuje: „Musíte pořád pracovat. Nemůžete čekat, až vám lidé začnou tleskat a říkat, že jste nejlepší. Není to o tom, že vás teď někdo objeví a procpe až na samotný vrchol, protože pak už budete jen klesat. Je důležité se zase vrátit do práce, zažít třeba i několik comebacků na výsluní slávy, ale tentokrát už sám, bez pomoci ostatních. Není ostuda se odmlčet, je ostuda vzdát to a začít pracovat v bance. Přijde nová generace, noví lidé a ti vás budou uznávat,“ říká dnes muž, jenž pochází z velmi konzervativního švýcarského prostředí – doma neměli moc peněz a on si tajně oblepoval pokoj portréty německých filmových hvězd – a který v mládí nesnášel tělocvik, hlavně lezení po laně. Říkali mu totiž šnek. Walter Pfeiffer je klasickým příkladem toho, kam až šnek může dojít.
