Rok 2015 by se mohl zapsat do módní historie jako zásadní milník. Zdá se, že to bude rok, který odstartuje změnu zažitých standardů posledních let. A to kvůli odchodům výjimečných návrhářů od velkých značek jako Dior nebo Lanvin.
Móda totiž v posledních letech působí jako specifický živočišný druh, kterému jakási vyšší moc změnila od základu biorytmy. Ze dvou pro módu základních ročních období (tedy podzimu/zimy a jara/léta) je jich náhle až sedm (návrháři musejí pracovat i na mezi kolekcích cruise, resort a prefall, někteří k tomu dvakrát ročně představují haute couture modely).
Mezitím začal stále více vzrůstat význam pánských kolekcí, takže jedna módní značka uvádí ročně navíc ještě čtyři pánské kolekce, což znamená už neuvěřitelných jedenáct módních prezentací (každá pak čítá desítky modelů) ročně. Důvodem tohoto růstu je samozřejmě touha vydělat a nabídnout zákazníkům něco nového, co by si mohli koupit. Zkrátka o peníze jde v tomto miliardovém byznysu až v první řadě. Otázkou však je, zda je toto nové směřování pro módní návrháře, kteří pro luxusní značky pracují, únosné.
Padlí géniové
Stejně jako geniální muzikanti nebo malíři i módní návrháři často nejsou schopni unést svůj osud. Jejich kreativita jde často ruku v ruce s bezbřehou citlivostí a tlak, aby produkovali oblečení, jež se bude v první řadě výborně prodávat, je pro ně destruktivní. Vzpomeňme třeba na Yvese Saint Laurenta, jenž trpěl maniodepresivní psychózou. Na Alexandra McQueena, který spáchal sebevraždu jen pár dní před uvedením kolekce na londýnském fashion weeku. Či na Johna Galliana, jenž si stále větší tlak svého zaměstnavatele, módního domu Dior, kompenzoval drogami a alkoholem. Ty mu během jednoho večera v pařížské kavárně od základů změnily život.
  |
Všichni výše jmenovaní se stali oběťmi módy, kterou milovali, a opustili „zahradu v pekle“, jak módnímu byznysu přezdívá další slavný návrhář, Marc Jacobs. Bohužel, buldozer jménem móda, jedoucí na nádrže plné milionů eur, se nezastavil. Naopak. Jeho rychlost se ještě zvýšila. A to kvůli příchodu sociálních sítí, stále silnější vlně globalizace, která módu kdysi dostupnou jen v několika buticích odnáší během jednoho dne zákazníkům až na druhý konec světa, a také kvůli tomu, že většina značek spadá do velkých korporací, jež chtějí investované peníze velice rychle zpátky – a se ziskem.
Nevděk módou vládne
Práce v módním byznysu je stejně tvrdá jako v každém jiném odvětví, kde se točí velké peníze. Návrhář Marc Jacobs pracoval pro Louis Vuitton dlouhých šestnáct let. Značku, která dříve produkovala jen luxusní zavazadla a doplňky, doslova katapultoval na módní vrchol a jím stvořená kolekce oblečení se během pár let zařadila na úroveň takových módních matadorů, jako je Chanel nebo Dior. Byl to právě Jacobs, kdo z LV udělal nejhodnotnější módní značku světa. Například jen jeho kabelky s potiskem umělce Takashi Murakamiho vydělaly skupině 300 milionů dolarů.
Přestože prodeje nebyly malé, nerostly tak, jak si představoval majitel skupiny LVMH Bernard Arnault, a vše završila Jacobsova deprese poté, co hurikán zničil jeho nový newyorský dům. A tak se jednoho listopadového dne roku 2013 stalo, že se Louis Vuitton s Marcem Jacobsem rozloučil. Pro Jacobse – alespoň zpočátku – to nebyl konec světa. I v tiskovém prohlášení tehdy zmínil, že se hodlá soustředit na tvorbu pro vlastní značku, již ale také vlastní korporace LVMH. V nedávném interview pro časopis LOVE tak návrhář rozhodně nepůsobil moc vesele – jeho značka Marc Jacobs má místo dlouholetého byznys partnera Roberta Duffyho nového CEO Sebastiana Suhla, který zavřel levnější Jacobsovu linii Marc by Marc Jacobs.
Muž, jenž si stále drží dva domovy – jeden v Paříži a jeden v New Yorku – a který byl po léta zvyklý na hektický způsob života a tvořil množství kolekcí pro tři značky, tak dnes vytváří mnohem méně modelů. A ty rozhodně nemají takový ohlas jako show připravované pro Vuitton. Marc Jacobs – zdá se – doplatil i na to, že ho příliš nezajímaly finanční aspekty jeho tvorby. Když ukazoval redaktorce LOVE návrh své nové dámské kabelky, její otázka na to, kolik asi bude stát, ho mírně vyděsila. Takové věci neřeší.
Je otázkou, zda je na tom Jacobs lépe než Frida Giannini, kterou postihl podobný kariérní pád u značky Gucci. Luxusní korporace Kering, pod kterou spadá i Gucci, se s Giannini rozloučila velmi rychle a razantně letos v lednu po jedenácti letech. Giannini se však nemohla vrátit do vlastní módní značky – žádnou totiž neměla. A tak se stalo, že její jméno zmizelo z módního světa stejně rychle, jako se v něm objevil její nástupce Alessandro Michele, jenž se stal miláčkem sociálních sítí i světoznámých módních časopisů.
To, že Michelově kolekci patří titulní strany časopisů a podstatná část příspěvků módních bloggerů na Instagramu, však ještě neznamená, že její prodeje budou podstatně vyšší, než tomu bylo v minulosti u kolekcí Fridy Giannini. Jeho unisexové vnímání módy totiž rozhodně není záležitostí pro masy. To, že se Michelovy extravagantní mokasíny vykládané klokaní kožešinou staly hitem a butiky Gucci po celém světě hlásí „vyprodáno“, totiž rozhodně není měřítkem úspěchu. Ten ukáže až čas. A ačkoliv se může zdát, že Michele svůj úkol vyprodukovat osm kolekcí ročně zvládá, po rychlém startu může následovat stejně rychlý pád spojený ani ne tak s neúspěchem kolekce jako spíš s kreativním vyčerpáním.
S vyčerpáním souvisí pravděpodobně nedávný odchod dvou velkých jmen světové módy – Rafa Simonse ze značky Dior a Albera Elbaze z Lanvinu. Oba vzali osud do svých rukou a dříve, než bude pozdě (a než by dopadli podobně jako Marc Jacobs nebo Frida Giannini), dali svým zaměstnavatelům vale.
Peníze, nebo život
V případě Rafa Simonse se rozhodně nedá mluvit o malých prodejích jeho kolekce. Naopak, strnulý Dior díky jeho kreativitě propojené s návratem ke kořenům značky doslova vstal z popela. Potvrzují to i slova Sidneyho Toledana, CEO značky, který pro francouzský tisk zmínil fakt, že od nástupu Simonse v roce 2012 vzrostly prodeje značky o 60 % a jen za poslední fiskální rok se výnosy zvýšily o 18 % na téměř dvě miliardy dolarů.
Nejen úctou k dílu Christiana Diora a oprášením jeho slavné siluety, ale i citlivým přístupem a sympatickým vystupováním se Simons už během první sezony stal miláčkem zákazníků, módních kritiků, ale i spolupracovníků, kteří jeho vize v ateliérech Dior zhmotňovali. Profesionální přístup stejně jako emoce prýštící při přípravách jeho první kolekce zachycuje dokumentární film Dior a já, který měl letos premiéru. Právě v něm bylo jasně vidět, jak Simons stojí mezi dvěma mlýnskými kameny a jak jeho kreativní mysl bojuje s rychlostí dnešního módního světa, který po něm chce stále víc.
Tento stav ve svém článku pro Vogue vystihla jedna z nejuznávanějších módních kritiček světa, Suzy Menkes: „Jedna úspěšná show nestačí. Ten film se musí přetočit a znovu spustit od začátku, znovu a znovu. V lednu je haute couture, v březnu je ready-to-wear, květen patří cruise, červenec zase couture, září se vrací k ready-to-wear a v listopadu je tu resort – nebo je to zase cruise? Přidejte si k tomu reklamní kampaně, osobní vystoupení, slavnostní otevření obchodů, globální návštěvy, prezentace doplňků, vernisáže výstav, rozhovory, Instagram... Je s podivem, že někteří návrháři jsou připraveni – a schopni – udržet takové tempo.“
Když se člověk nad těmito slovy zamyslí, dobrovolný odchod z pozice kreativního ředitele značky, jakou je Dior, najednou dává smysl. „Po dlouhém a pečlivém zvažování jsem se rozhodl opustit pozici kreativního ředitele kolekce Christian Dior Couture. Je to rozhodnutí odůvodněné mou touhou zaměřit se na jiné stránky mého života včetně mé vlastní značky a vášní, které mě pohánějí mimo můj kariérní svět. Christian Dior je mimořádná společnost a bylo mi nesmírnou ctí, že jsem se mohl zapsat na pár stránek této velkolepé knihy,“ stojí v prohlášení Rafa Simonse.
Čas na změnu
Jen pár dní po odchodu Rafa Simonse se módní svět znovu otřásl – podobná zpráva přišla od značky Lanvin. Alber Elbaz se rozhodl spolupráci s francouzským módním domem ukončit po dlouhých čtrnácti letech. Podle všeho to bylo také proto, že Elbaz neunesl rychlost dnešního módního světa. Nejednou vyjádřil svou touhu po návratu ke klasické formě dvou přehlídek ročně, která v módě fungovala desítky let.
„V tomto digitálním světě žijeme své životy prostřednictvím obrazovek našich mobilů, kterými dokumentujeme každou chvíli. Už se nedíváme: filmujeme. Už neposloucháme: nahráváme. Už nemluvíme: postujeme,“ nechal se Elbaz slyšet na dubnové Condé Nast International Luxury Conference ve Florencii.
V souvislosti s událostmi posledních týdnů se tedy nabízí hned několik otázek. Stane se něco zásadního? Vrátí se svět módy zpět ke kořenům a dvěma kolekcím ročně? Budou jména módních návrhářů i nadále na úrovni hvězd stříbrného plátna, nebo se jejich působení v čele módních značek stane jen otázkou několika sezon, než jejich kreativitu vyčerpá rychlost, jakou se módní svět řítí k vyšším ziskům? Na tyto a mnoho dalších otázek nám odpoví čas. Je však jasné, že změna musí přijít. Kdo ví, jaká bude.
Raf SimonS navrhoval ročně až devět kolekcí, počítáme-li i práci pro jeho vlastní pánskou značku. Letos se rozhodl zvolnit a odchází z místa snů – z pozice kreativního ředitele značky Dior. V jednom z rozhovorů pronesl, že na vytvoření jedné kolekce měl se svým týmem pouhé tři týdny. AlessAndro Michele nahradil na pozici kreativního ředitele značky Gucci Fridu Giannini letos v lednu. Zatím sklízí úspěchy u odborné kritiky a závratné tempo několika kolekcí ročně zvládá. Otázka je, na jak dlouho.
