Lidovky.cz

Sen o zdravém bydlení u Pražského hradu

Pohled Zdeňka Lukeše

  7:40
V prvních dvou dekádách 20. století získávalo v západní architektuře na síle přesvědčení, že moderní zdravá sídla by měla být tvořena menšími rodinnými domy v zahradách. V Praze se podařilo tento ideál realizovat na území někdejšího hradního opevnění.

U sv. Ludmily... Skupina řadových domů na jedné z bývalých bašt. Dům od stavitele Františka Schlaffera z roku 1911 zdobí fresky připomínající vojenský život na baštách v polovině XVIII. století. Autorem byl snad malíř Láďa Novák. foto: Zdeněk Lukeš

Na třech baštách v sousedství Písecké (nebo také Bruské) brány se tehdy začaly stavět řadové domy, dvojdomy a vily podle projektů významných architektů, jako byli Jan Kotěra a jeho žáci Josef Gočár, František Kavalír nebo František Janda. Dále pak Alois Čenský, Rudolf a Jaroslav Stockarovi, František Roith, Emil Králíček, Theodor Petřík a Karel Roštík, Antonín Ausobský, Ladislav Skřivánek, Friedrich Ohmann a další.

K nim můžeme připočíst i známého mystika, sochaře, grafika a malíře Františka Bílka, který si tam postavil vlastní dům s ateliérem a navrhl i sousední stavbu – Procházkovu vilu. Historie tohoto unikátního stavebního souboru je zajímavá. Severní opevnění Pražského hradu již dávno ztratilo svůj význam a jednotlivé bašty měly být rozebrány, cenné území pak zastavěno bloky činžovních domů, tak jak je tomu o kousek dál při ulici Na Valech.

Podobně byly bašty zbourány i směrem na západ, kde na jejich místě vyrostl městský sirotčinec a c. & k. kadetní škola (dnes ministerstva kultury a obrany). Proti tomu však protestoval Klub Za starou Prahu a další osobnosti kulturní scény. Zejména s poukazemna půvab této enklávy a její specifický charakter. Díky jejich tlaku se podařilo zachránit barokní Píseckou bránu, dílo Františka Vogota a Giovanniho Battisty Alliprandiho z roku 1721. A také drobnou kapli, která stojí dodnes v jejím sousedství (nedávno byla ovšem přestavěna na rodinný dům).

Tam, kde stávaly bašty. Detail a celek Procházkovy vily od Františka Bílka v Mickiewiczově ulici.

Město v zeleni

S dalším návrhem přišli mladí architekti a urbanisté Vlastislav Hofman a Vladimír Zákrejs. V jejich představách měly být čtyři bastiony v severovýchodní partii – pojmenované po svatých Máří Magdaléně, Tomášovi, Ludmile a Jiřím – zachovány a na nich vystavěno malé zahradní město. Šlo o tehdy velmi populární formu, která vycházela z anglických tradic, hnutí Arts and Crafts a z přesvědčení, že moderní zdravá sídla by měly tvořit menší rodinné domy v zahradách, které je možno sdružovat do skupin, což je ve výsledku levnější.

„Město v zeleni“ bylo ideálem i pro vůdčí osobnost české architektonické scény té doby Jana Kotěru (1871- 1923), který se s podobnými principy seznámil jako student profesora Otty Wagnera ve Vídni. Se zahradními městy se setkával také v Německu a Nizozemsku, kam rovněž často zajížděl, a konečně i v USA, kde v roce 1904 navrhl expozici českých zemí v rámci Rakousko-uherského pavilonu. Kotěra navrhoval zahradní města, nebo alespoň kolonie dělnických domů v zeleni v Králově Dvoře, Baťově Zlíně, Rožnově a v Lounech.

On a jeho žáci pak získali zakázky na pražských baštách. Dalšími výraznými propagátory tohoto stylu stavění byli Loosův žák Rudolf Wels, projektant poněkud utopického městečka pro válečné sirotky ve Vídni a rovněž autor brožury o anglických zahradních městech. A také Rudolf Stockar, který napsal článek na stejné téma do časopisu Styl, vydávaného spolkem Mánes. Ten si v britském stylu postavil se svým bratrem Jaroslavem domek na baště sv. Tomáše.

Tak byly v letech 1910 - 1913 zastavěny tři bašty, většinou řadovými takzvanými „kotážovými“ (z anglického „cottage“) domy a vilami či dvojdomy. Spolu s nimi se nové zástavby dočkaly i přilehlé ulice, které dnes nesou názvy Gogolova, Mickiewiczova,U Písecké brány,U Letohrádku královny Anny a Tychonova.

Efekt prostých nenáročných budov narušil jen známý politik Karel Kramář, který celý systém ignoroval, skoupil pozemky na posledním a vůči městu nejlépe situovaném bastionu sv. Máří Magdalény a navzdory protestům kotěrovců si tam postavil rezidenční honosnou neobarokní vilu dle projektu Friedricha Ohmanna (dnes je k dispozici jako rezidence premiéra).

Dům arch. Františka Roitha tamtéž (obě stavby 1910–1911).

Krásně, ale draze

K nejzajímavějším stavbám enklávy patří dvě vily profesora pražské techniky Aloise Čenského a dvojdům bratří Stockarových na baště sv. Tomáše, pozdně secesní dům arch. Emila Králíčka s kubistickým portálem na baště sv. Ludmily, kotěrovsky pojatá vilka architektů Theodora Petříka a Karla Roštíka na bastionu sv. Jiří. Dále vila s ateliérem Františka Bílka v pozoruhodném stylu, kombinujícím racionální modernu, plečnikovský neoklasicismus a Bílkův osobitý symbolismus, v Mickiewiczově ulici a dva domy Jana Kotěry tamtéž. Celý soubor uzavírá ze západní strany Tychonova ulice, v níž stojí i kubistický dvojdům Josefa Gočára.

Na výtvarné výzdobě staveb se podíleli kromě Bílka také Stanislav a Vojtěch Suchardovi, Jan Štursa a další známí výtvarníci z okruhu Mánesu. Stavebníky byli většinou představitelé vyšší střední třídy – právníci, lékaři, architekti, výtvarníci. Mnozí z nich ovšem poněkud přecenili své možnosti, zadlužili se a později museli své domy opustit. Ostatně na hradních baštách platí to, co mnohdy dnes v případě takzvaně ekologického bydlení: žije se tu krásně, ale draze.

Jako prototyp moderního zahradního města se však systém osvědčil a stal se o něco později inspirací pro obdobné pokusy ne nedaleké střešovické Ořechovce, dejvické Hanspaulce či záběhlickém Spořilově. Tam všude vznikly za první republiky stavební soubory kombinující řadové domy, dvojdomy i sólové vily v zeleni. Sen o zdravém bydlení v metropoli, který postupně vytěsní nehygienickou blokovou zástavbu s činžáky, však zůstal jen snem. Zahradní čtvrti nebyly ekonomicky výhodné, protože zabíraly rozsáhlá území s nízkou hustotou osídlení.

Postupně také došlo k vytlačení sociálně slabších obyvatel (snad s výjimkou skutečně úsporného Spořilova) a dnes je bydlení na Ořechovce, Hanspaulce a samozřejmě i Hradčanech doménou zámožných vrstev.

Procházku po hradních bastionech lze zkombinovat s prohlídkou interiérů Bílkovy vily a návštěvou nedávno opravené Písecké brány, v níž je dnes kulturní centrum a příjemná kavárna.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.