Blízká však Pavlu Janákovi, který působil také jako profesor pražské umprum, byla krom těchto oblastí i památková péče. Na počátku minulého století se proto stal členem
Pavel Janák v roli dvorního architekta Edvarda Beneše Klubu Za starou Prahu. Angažoval se pak v bojích o záchranu cenných staveb v asanační oblasti a zároveň se pokoušel zachovat cenný barokní Braunův důmv e Vodičkově ulici nebo Píseckou bránu v enklávě hradčanských bastionů. Dodejme, že úspěšný byl – bohužel – jen v posledním případě (viz text Sen o zdravém bydlení v minulém vydání Orientace).
O něco později, když vytvořil svérázný expresivní kubismus v architektuře a designu, navrhoval zase v tomto stylu úpravy historických domů v Pelhřimově, Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a Pardubicích. Na prahu let dvacátých pak upravoval barokní Julišův dům na Václavském náměstí (pravda, později jej zboural a nahradil funkcionalistickou novostavbou). Významně se ovšem zasloužil o záchranu radničního bloku na Staroměstském a Malém náměstí.
Nejen „domeček“. V okolí navrhl Janák ještě kuchyni v sousedící menší stavbě.
Jako jeden z prvních začal používat viditelné sondy na průčelích, kde jsou pod novější omítkou vidět odkryté středověké nebo renesanční fragmenty (viz domy na Malém náměstí). Uvnitř těchto domů ovšem najdete i moderní funkcionalistické prvky (například schodiště a vstupní dveře), protože Janák neměl rád repliky a domníval se, že je lépe nedochované partie nahradit soudobými, nikoli napodobeninami něčeho, čehož původní podobu ani neznáme. To jsou ostatně i principy dnešního přístupu k rekonstrukcím památek, Pavel Janák byl v tomto směru tedy předchůdcem moderních metod péče o ně.
V polovině dvacátých let vyhrál soutěž na rekonstrukci těžce poničeného barokního Černínského paláce na Hradčanech.
Z mimořádně cenné stavby architekta Franceska Carattiho se měla stát rezidence ministerstva zahraničních věcí. Janák během deseti let stavbu citlivě rekonstruoval, přirozeně v souladu s výše zmíněnými principy. Odstranil vestavěné patro, obnovil sallu terrenu, navrhl nové, monumentální schodiště a obnovil původní sály. Jednotlivé detaily jsou však opět soudobé ve stylu moderního klasicismu a funkcionalismu. Mezitím jeho kolega architekt Otakar Fierlinger rekonstruoval Černínskou zahradu. Protože velké sály nebyly vhodné pro kancelářský provoz, přistavěl Janák na západní straně k paláci moderní křídla s kancelářemi, ale tak chytře, že nejsou téměř odnikud vidět.
Dva v jednom
Dlouholetý ministr zahraničí Edvard Beneš byl s Janákovou prací nadmíru spokojen, a není proto překvapením, že po rezignaci slovinského architekta Jožeho Plečnika na post hradního architekta a poté, co byl Beneš zvolen druhým československým prezidentem, povolal Pavla Janáka na Pražský hrad. V té době zde působil někdejší Plečnikův žák a asistent Otto Rothmayer, a proto bylo nejprve nutné vymezit kompetence obou osobností. Nakonec Janák přímo v prostorách Nového královského paláce na styku jižního a středního křídla upravoval jen halu v prvním – reprezentačním – patře, která dnes nese jeho jméno.
Janák rovněž opravil hradní Jízdárnu a na střeše nově vybudovaných garáží vytvořil zahradu.
Hlavní doménou nového hradního architekta se stalo severní předpolí Pražského hradu, hlavně v období mezi roky 1945 a 1956. Janák tak postupně opravil Letohrádek královny Anny a obnovil renesanční giardinetto se Zpívající fontánou v jeho sousedství, dále se věnoval požárem poničené rovněž renesanční Míčovně, kde navrhl nové horizontální konstrukce i moderní zázemí v suterénu.
Dalším významným objektem, jemuž se věnoval, byla barokní Jízdárna, která se proměnila ve výstavní a koncertní sál. Současně byly na její jižní straně postaveny nové hradní garáže, maskované jako tereziánské opevnění, a na jejich střeše vznikla takzvaná Janákova zahrada s trojicí nových kašen. Její tvůrce tak navázal na svého předchůdce a pokračoval v jeho projektu úprav letohrádku a obory Hvězda v Liboci, které tehdy patřily Pražskému hradu.
Vyřešil také letitý problém s rezidencí prezidenta Edvarda Beneše v areálu Hradu. Ten totiž nechtěl využívat z pietních důvodů někdejší byt TGM ani lánský zámek a letní sídlo v Sezimově Ústí bylo přece jen trochu z ruky. Volba nakonec padla na pozůstatek Dientzenhoferova barokního skleníku v Královské zahradě, k němuž Janák přistavěl dvě symetrická křídla ve stylu moderního klasicismu s funkcionalistickými detaily.
V sousedním domečku pak navrhl moderní kuchyni. Beneš se však již dokončených úprav nedožil, a tak se prvními nájemníky v následujících dekádách stali až „dělničtí“ prezidenti. Řada prvků z Janákových úprav výše zmíněných staveb na Hradě se zachovala a během novodobých rekonstrukcí platí za jeho nedílnou součást. Týká se to i připravované opravy interiérů výše zmíněné rezidence, která sloužila po sametové revoluci jako zázemí nadací, prostor pro různá jednání a tiskové konference či pro krátkodobé ubytování hradních návštěv.
