Lidovky.cz: Proč jste si vybral k dokumentaci právě šumperák?
Když jsem se na prvopočátku jako historik umění věnoval architektuře, překvapilo mne, jak málo informací se dalo k rodinnému domu typu „V“, jak se šumperák oficiálně jmenuje, najít v odborné literatuře a pokud bylo něco publikováno, tak s řadou nepřesností. Kromě toho jsem už před 15 lety spolupracoval na knize o chatařství a už tehdy jsme si říkali, že by bylo dobré zpracovat také šumperák.
Ve dvacátém století to byl v českém prostředí pravděpodobně nejčastěji stavěný dům. Už to si zaslouží pozornost. Kromě toho na něm můžete dobře sledovat, jak byl stále stejný dům realizován na rozdílných místech. A do třetice mne zajímalo, jak ten stejný plán různí stavebníci pochopili a vytvořili tak různé realizace.
Lidovky.cz: Kolik jich v republice je a kolik jste jich nafotil?
Fotograf a historik umění Tomáš Pospěch
Celé tři roky, co jsem na projektu pracoval, jsem se snažil zjistit, kolik jich vlastně je. Samotný pan Vaněk si evidoval, že prodal asi 2700 plánů, podnik Kovostav jich později prodal 2100, ale dostal jsem se jen k evidenci do roku 1974. Při hovorech se stavebníky jich část ani netušila, že dům navrhnul Josef Vaněk, někdo jim plány půjčil nebo jim je nakreslil známý. Uvádí se, že šumperáků bylo postaveno 4800, ale jistě jich bude mnohem více. Navíc některé domy, které dnes většina lidí běžně zařadí mezi šumperáky bylo postaveno ještě dříve, před vznikem Vaňkova projektu. S Martinou Mertovou jim osobně říkáme „litovelák“, navrhnul jej architekt Vladimír Kalivoda a projektant Josef Vaněk se jimi inspiroval, když koncipoval svůj „šumperák“. Navíc mnohdy vznikaly natolik volné variace, že je obtížné zjistit, co všechno je ještě šumperák. Osobně jsem pro knihu zdokumentoval kolem 450 domů, ale i nadále se nedokážu ubránit, abych je fotografoval, když někam jedu, takže v archivu jich mám už přes pět set.
Fotil jste je jen zvenku, nebo i zevnitř? A neměli majitelé problém s tím, že fotíte jejich domovy?
Původně měly být v knize jen fotografie vnějšího vzhledu, ale interiér, s mnoha prvky, jako je prosklení mezi jídelnou a obývacím pokojem nebo otvor mezi ním a ložnicí je pro šumperák natolik charakteristický, že jej nešlo pominout. S tím přirozeně souvisí, že projekt by nemohl vzniknout bez velké pomoci majitelů domů. Byli skvělí. Všechny, kdo vlastní šumperák, něco spojuje. Většinou ví o všech, kdo jej v okruhu desítek kilometrů také mají, byli se u nich podívat, poradit. Stačilo znát v lokalitě jeden dům a hned mi poradili další, včetně detailů, jak jsou dochované v interiéru.
  |
Pustili Vás bez váhání dovnitř? Setkal jste se s nějakým odmítnutím?
Setkal jsem se s jedním odmítnutím a paní jsem chápal. Většina domů byla postavena asi před padesáti lety. Dnešní majitelé jsou tedy staršího věku a musí být opatrní.
Jaký je váš nejkurióznější zážitek spojený s fotografováním šumperáků či jejich majiteli?
Vedle dějin umění jsem vystudoval fotografii, dlouho jsem se věnoval dokumentu, byl jsem zvyklý fotografovat na vesnicích, ve věznicích, mezi mnichy i bezdomovci. V tomto ohledu byly výlety za šumperáky, které jsem někdy podnikal i s dvouletou dcerkou, která ráda jezdí autem, příjemným odpočinkem. Většinou to byla přínosná setkání s lidmi, kteří chtěli bydlet trochu jinak, museli si domy postavit svépomocí, obstarat nedostatkový materiál a zručné řemeslníky na některé atypické detaily a dalších padesát let si pak tento dům zakoušeli vlastním tělem. Bylo velice zajímavé slyšet, jak tento dům hodnotí.
Dokázal byste nějak charakterizovat obyvatele těchto domů?
Občas nám někdo říkal, že si je postavili většinou komunisté. Snažili jsme se nějak určit, kdo je obvyklý majitel, ale nic takového se nepotvrdilo. Tak jak byl stavěn ve městě i na vesnici, stavěli si jej také lidé s různým vzděláním. Nedalo se, jak je tomu dnes, najmout firmu, která vám dům postaví, takže kdo chtěl šumperák, musel být alespoň do určité míry organizačně schopný a manuálně zručný. Většina majitelů v rozhovorech zdůrazňovala, že chtěli něco moderního, odlišit se od toho, co měli jejich rodiče, chtěli žít jinak. Pokud jste byl intelektuál ve velkém městě, buď jste na stavbu domu neměl čas, nebo jste měl nějakého známého architekta, který vám navrhnul dům na míru.
Šumperák se začal stavět v druhé polovině šedesátých let. Žijí v nich stále původní majitelé, nebo došlo ke generační obměně?
Šumperákům jsme se věnovali právě ve chvíli, kdy bohužel generace původních stavebníků a majitelů dožívá a domy se dostávají do rukou lidí, kteří už k němu nemají osobní vztah nebo hledají, jak jej přizpůsobit svým potřebám.
Dům navrhl projektant Josef Vaněk, který zemřel na konci 90. let. Setkal jste se již předtím s ním nebo posléze s jeho rodinou?
S panem projektantem Vaňkem jsem se bohužel nesetkal. Rodinu jsem kontaktoval až v roce 2014, velkou oporou mi byla projektantova dcera Jarmila Kozáková, která mně a autorce úvodní studie Martině Mertové poskytla materiály z pozůstalosti a byla všemožně nápomocná.
Tomáš Psopěch nafotil po ČR více než 500 domů, vytvořil z nich stejnojmennou knihu Šumperák, která vypráví příběh legendárního domu.
Žije Vaňkova rodina v šumperáku či nějaký vlastní?
Bohužel ne, ale bylo by to kouzelné, kdyby tento legendární dům postavil i pro sebe. Pan Vaněk zrekonstruoval pro svou rodinu historickou budovu v centru Šumperku, shodou okolností bývalou městskou věznici, kde byli mimo jiné vězněny také oběti ze známých čarodějnických procesů ve Velkých Losinách. Kromě něj postavil dům pro svého syna a v devadesátých letech také rodinný penzion.
Má šumperák nějaká úskalí či chyby?
Kolují legendy o tom, co všechno je na šumperáku špatně. Poznal jsem ale jen pár lidí, kterým se v průběhu let objevily nějaké problémy se stavbou. Většinou proto, že něco zanedbali, třeba špatně udělali betonovou desku patra. Ale jak třeba tito majitelé zestárli, obtěžuje je neustálé chození do schodů. Dalším problémovým prvkem je otevřená vstupní terasa, tu si lidé často zasklívali nebo zastavovali a potom také úzká lodžie. Když jsme natáčeli o šumperáku pořad pro televizi, řekl nám jeden majitel, že teprve, když jsme s ním na lodžii natáčeli rozhovor, poprvé v životě ji vlastně využil. Mně osobně by vadilo především velké množství malých místnůstek a chodbiček a pak také složité propojení obytné části se zahradou. Domy stojí většinou v pěkném prostředí, ale donést si na zahradu kávu vyžaduje dlouhou cestu bludištěm hospodářským zázemím domu.
Má naopak něco opravdu dobře a chytře vymyšlené?
Dům ve své době shrnoval řadu progresivních prvků – přes krotké rozvíjení odkazu meziválečného funkcionalismu a bruselského stylu až po princip Raumplanu: propojení kuchyně, jídelny s obývacím pokojem a ložnicí. Lidem v době, kdy většina domů měla sedlovou střechu, vyhovovala šikmá, ale jakoby rovná střecha moderního domu s veškerým dobovým komfortem, vzdušnost a světelnost. Působil výrazně jinak, než domy, ve kterých vyrůstali. Výhodou také bylo, že projektant Vaněk byl původně zedníkem, uměl si dobře představit, s jakými problémy se budou potýkat často neškolení stavebníci, kteří si budou stavět dům svépomocí. Plány byly rozpracovány do nejrůznějších detailů, třeba včetně návrhů zábradlí.
