Kratochvil: Krásavica

Jiří Kratochvil: Krasávica

Vlak projížděl zasmušilým krajem, v němž se střídaly mlčelivé hvozdy se zpustlými údolími, kde už bylo obtížné zahlédnout nějaké stopy lidské přítomnosti, a pak už koleje končily v místě, jež se podle jízdního řádu jmenovalo Zvučiny, kde ale zvučel pouze osamělý potůček a celá vesnice se někam propadla, pokud se naopak nevznesla kamsi nahoru. 

Vystoupil jsem z jediného, jinak prázdného vagonu, v němž mě sem lokomotiva dotáhla, a byl jsem hned v pokušení jen si tak protáhnout ztuhlé údy a okamžitě se zas v tomtéž vagoně svézt nazpátek. Ale věděl jsem, že nic takového si nesmím dopřát, protože ta cesta měla být naplněním posvátné povinnosti uvidět kraj, z něhož pocházel můj rod, totiž jedna jeho větev. Máti zde prožila své šťastné dětství, až si ji na konci třicátých let, ještě málem nezletilou dívenku, můj otec, zamilovaný až po uši, odvedl s sebou do Brna. A dobře udělal, protože matčin kraj hned potom padl do chřtánu zvlčilé historie, prožil věru nešťastné časy, které už matčini rodiče nepřežili, a poté, co si je máti ve dvou urnách odvezla, už se sem nikdy nevypravila. Už to ani nešlo, vesnici vystěhovali, jak se to dělávalo tam, kde se potom stavěly údolní přehrady. Ale tady vystěhované území nezaplavili ani nezatopili, nýbrž obstoupili výstražnými cedulemi: byl zde hned po válce vojenský prostor a po "vstupu bratrských vojsk" sovětská posádka s jejich tankodromem a nejspíš i palpostem a cvičákem. Ale mě sem teď přivedla ještě jedna bizarní okolnost, měl jsem zde totiž restituovat domek po matčiných rodičích. A bylo hodně zvláštní, že ten domek, na rozdíl od matčiných rodičů, to všechno přečkal a teď tu snad trpělivě čeká na můj příjezd. 

Strojvůdce se vyklonil z okýnka a upozornil mě, že to, co patrně hledám, je až tam za kopečkem a vydal se na zpáteční cestu poté, co se ujistil, že si to nerozmyslí ma fakt setrvám, a taky poté, co mě ujistil, že se tady zítra zas objeví. Mávl jsem mu, ať klidně jede, já tady mám co do činění, a protože začalo jemně pršet, vylovil jsem z batohu deštník a taky orientační plánek, který mi poslali z ministerstva obrany, pod něž to tady zatím stále ještě spadalo. 

Vylezl jsem na kopeček a uviděl, co zbylo z nebohých Zvučin: vesnici dočista srovnanou se zemí a kostelík, jenž rovněž posloužil za terč kanonům, takže s odstřelenou věží a místo presbytáře jen černý kráter. A v popředí pak dlouhé řady vojenských ubytoven, opuštěných kasáren, jakýchsi betonových krabic, podobných trochu garážím a trochu hrobkám. A stranou potom ten dědečkův domek, tak jak jsem ho znal z fotky v maminčině fotoalbu. Opravdu podivné, že právě majetek někdejšího místního příštipkáře tady všecko zázračně přežil. A pak mi došlo, že se v něm zřejmě usalašil nějaký sovětský lampasák. V domku byly čtyři místnosti, ale ze všeho nábytku tady zůstal jenom jediný stolek a na zdech trůnily nápisy azbukou, ale ty jsem se rozhodl ignorovat. Takže jsem už viděl, co jsem vidět chtěl, a teď už mi jenom zbývá oznámit na příslušný referát, že o restituci nemám zájem. 

Dosti rychle se vyčasilo a dál už to vypadalo na slunný den. Vláček, který si mě zítra odveze, se objeví zas v tutéž dobu, a tak jsem měl celý den na toulku po místních lesích a kopcích. Předpokládal jsem totiž, že sovětští soldáti to tady dvacet roků obsírali svými kanony i prdelemi jen v určitém, vymezeném okruhu, a ten když teď překročím, tak si už přijdu na své. A v batohu jsem měl bohatýrský oběd i večeři a snad i snídani a taky spacák, takže si pak najdu místo pod nějakým skalním převisem a přespím tak pod širákem. Ale bude to ještě pod širákem, když pod skalním převisem? Jsem totiž učitel češtiny a přesné významy slov jsou jakousi mou posedlostí. 

Ještě jsem se ohlédl po těch betonových hrobkách, v nichž tady sovětští vojáčci trávili své mládí, aniž by tu na zdech zůstavili jediný kosočtvereček. (Ale ani chudáci nemohli, protože, jak jsem věděl z poznámky Milana Kundery k jeho hře Ptákovina a jak jsem v tom taky vzdělával své studenty, kosočtverec je totiž výhradně český majeteček, piktogram Rusáčkům nesrozumitelný.) A potom jsem už stoupal do dalšího kopečku, za nimž jsem viděl další kopeček a hned za ním už tušil přírodu málem panenskou, už desetiletí nepřístupnou ani zemědělcům, ani turistům. Ale abych nezapomněl, z dědečkova domku jsem si přece jen něco málo restituoval, totiž takový drobný secesní popelníček, který jsem našel v zásuvce toho stolku na křivých nohách. Předpokládal jsem, že je z dědečkova majetku, nikolizmajetku sovětského oficíra, co pak domek okupoval. Vytřepal jsem z něho vajgla a hodil si popelníček do batohu. Apak už mě příroda přijala do své útěšné náruče. 

Dosud nikdy se nestalo, že by ho nějak zvlášť obtěžovaly sny. Nikdy jim nevěnoval větší pozornost, i když samozřejmě věděl (měl přece solidní vzdělání českého kantora), že sny jsou morseovkou z podvědomí. Ale teď se mu opakovaně zdál jediný, neodbytný sen a jako vypůjčený z nějaké, nejspíš ruské pohádky. Políbil v němošklivou ropuchu a ta se rázem změnila v krasavici, v až nehorázně krásnou princeznu či snad carevičku. Svěřil se s tím kolegovi tělocvikáři, o němž věděl, že původně vystudoval psychologii. Ale ten mu k tomu neměl co říct, neboť současná psychologie se zabývá vztahy mezi lidmi, nikoli relacemi mezi id, ego a superego. Ale když pak při ranním holení seznal, že už má z toho nočního líbání ropuch napuchlé rty, došlo mu, že ten sen je možná míněn jako instrukce, ba přímo příkaz, a že bude každou noc dál a dál nemilosrdně bušit na bránu jeho vědomí a nejspíš tak dlouho, dokud neráčí splnit, co se od něho očekává. A když pak i tohle svěřil tělocvikáři, poradil mu ten blbec psychiatra. 

Povězme si, že tady pravděpodobně sehrálo neblahou roli i to, že po rozpadu svého manželství se Vojta nacházel v jakési proluce. Potřeboval mnohem víc než jen nějakou radu, potřeboval někoho, kdo by s ním sdílel i jeho neklidné noci, potřeboval něžnou zachránkyni, jejíž pokojné sny by běžely hned na dotek jeho divokých snů, ano, potřeboval dvě paralelní promítačky snů, které by celou noc tiše vedle sebe vrčely. Ale jeho život se bohužel zrovna teď ocitl v prázdnu a obrazně řečeno, jen na pozemku se zdupanou trávou, na němž panáčkovaly pouze obludy (a krasavice) z jeho snů. 

Ale pak se to stalo. Vzpomněl si totiž na secesní popelníček a že musí být ještě někde v batohu. I zalovil v něm a popelníček tam opravdu byl. Ale teprve teď si všiml, že ho nějak moc špatně vytřepal. Zůstal v něm přilepený vajglík, nejspíš po tom sovětském oficírkovi. Vydrápl ho ukazováčkem a přidržel si ho, čert ví proč, palcem a prostředníčkem těsně před očima. Ale to už docela zřetelně viděl, že ten zmáčknutý vajgl vypadá jak, no zkuste si to představit, jak zadek maličké ropuchy. Takže hle, dostal snad díky vajglíku šanci zbavit se toho snu? A přestože byl doma, ve svém obývacím pokoji, úplně sám, opatrně se rozhlédl a teprve pak přiblížil rty k té mrňavé ropuše. A pak už to šlo ráz na ráz. Stanul před ním obtloustlý sovětský generál, jak vystřižený z tribuny mauzolea na Rudém náměstí, a dost ošklivou ruskou češtinou, tedy rusko českou makaronštinou, Vojtovi poděkoval, že ho vysvobodil z prokletí. 

Asi vás nepřekvapí, že Vojtovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval, ale pak už generála upozornil, že to, co učinil, učinil opravdu strašně nerad, nesnáší totiž generály a sovětské už vůbec. Nemluvě už o tom, že když už není žádný SSSR, není už ani sovětských generálů. 

Ty ně obižaj! varoval ho generál. A potom se rozhlédl po místnosti, v níž se teď Vojtovou zásluhou octl, a navrhl, aby se posadili, že to musí spolu probrat. I stupaj nalivaj čaj! U těbja koňak? S koňakom, tovarišč! 

Ale to už se Vojta nezmotal na odpor, cítil, že si ho něco zlého docela podmanilo. Jako by prokletí, které z generála sňal, tak automaticky přeběhlo na něho. Ano, tak je to, a velká smůla, hochu, kletba, kterou z někoho sejmeš, si okamžitě hledá náhradní objekt a nezaváhá a skočí hned na toho nejbližšího. Nestačí číst Freuda, měl sis taky přečíst Junga. 

Ty možno neznáješ, vysvětlil mu generál tou svou ohavnou makaronštinou, no kogda někto vysvoboždit kavonibuď, stane se potom jeho čirpákom. A ty plocho ponjal, opravil hned Vojtovy mylné představy, ně ten vysvobožděný, no ten, kto vysvoboždál, bude potom čirpákom. Razvje ty něsčastliv? Tebja kažetsa, eto něspravedlivo, no tak prósto na ruskoj těritorii proischodit. 

A teď by ho zas Vojta rád varoval, že tady už nějaký čas nejsou v žádném ruském teritoriu. Ale to už mu taky došlo, že věci se bohužel mají ještě hůř, než by se kdy nadál. Čirpák totiž v ruském vojenském slangu znamená vojáka té nejnižší kategorie, použitelného ke všemu ponižujícímu, třeba i ke škrabání brambor ve vojenské kuchyni. V jeho případě sice nepůjde doslova o brambory, ale to, s čím má mít co do činění, se bude rovněž dobývat ze země. 

Generál měl plné kapsy zlatých mincí ražených ještě za cara, zřejmě mincí z kremelského zlatého pokladu. A k naplnění svého poslání – a tady nebylo pochyb, že mu bylo svěřeno poslání úctyhodných rozměrů – měl k dispozici nejen to kremelské zlato, ale i obludné bohatství vytěžené – a o tom už taky nebylo pochyb – snad přímo z přízračné moci nesmrtelného Kostěje. 

Podle generálových instrukcí a za pěknou hrst zlatých mincí opatřil Vojta ten nejspolehlivější a nejrychlejší vůz, ale šoféra nikoli, kočírovat si bude sám generál, nechtěl už totiž rozšiřovat okruh zasvěcených. Ale protože ani ve škole nesměl Vojta vyvolat pozornost žádným svým neobvyklým počínáním, neměl si vzít učitelské volno a do Zvučin se vypravili až o nejbližším víkendu. 

Ale navzdory všem nepříznivým okolnostem si Vojta teď, při druhé návštěvě maminčina kraje, náhle a překvapivě uvědomil, že tady by snad v nějakém svém jiném životě chtěl prožít všechno, co dary života přinášejí, ale to by samozřejmě muselo být taky v úplně jiném čase. Byl to vlastně kouzelný kraj, který jen padl do pasti téhle idiotské doby. Ale generál ho rychle vytrhl z těch naivních představ. Kousek za zbořeným zvučinským kostelíkem nahlédl do papírku a odkrokoval vzdálenosti a pak už Vojtu poslal do vozu pro lopaty a rýče a ukázal mu, kde má začít. Z trávy tady trčelo tlusté stéblo, ale bylo přizpůsobené svému okolí, takže když Vojta jen o krok ustoupil, už ho neviděl. Ale generál mezitím dál nahlížel do papírku a dál čile krokoval a pobíhal tam jak velký tlustý chrobák a s jistotou našel i další tři stébla. Byli tam zaživa pohřbeni čtyři vojáci, jakási generálova pohotovostní miničeta, a ta stébla vyvedená z kobek jim sloužila k dýchání. Vevnitř měli k přežití pouze nějaké vojenské suché dávky a zrovna tolik vody. Ale upřímně řečeno, ještě pár dní a už by nepřežili. A na to, aby se dostali ze svých pečlivě uzamčených cel, bylo teď třeba, a za generálova dohledu, několika přesných úderů Vojtovým rýčem, úderů, jež ty kobky odemkly, amolodci se pak už sami polními lopatkami vyhrabali. Vylezli jak krtci, otřepali se jak psi a v prvních minutách si jen chránili oči před slunečními paprsky. Ale čtvrtý z nich bohužel nepřežil. Jeho stéblo totiž ucpal svou mazlavou a lepkavou hovnivou kuličkou nějaký malý chrobák hovnivál, ten docela maličký a čilý generálčik, a podzemní cela se tak stala vojákovým hrobem. 

Budete ho muset zastoupit, rozhodl generál a namířil na Vojtu špacírkou, tedy něčím mezi berlí a špacírkou. A odvedl Vojtu a své tři vojáky k místu, kde pak marně zkoušel špacírkou narýsovat veliký obdélník. Potom špacírku vztekle odhodil a vypůjčil si od Vojty rýč a byl tu hned fešáčky obdélník. Několikrát ho uvážlivě obešel a pak ještě kresbu s mručením upřesnil a obdélník přitom zvětšil a zároveň si ho posunul kousek dál. A stál tam nad ním a lehounce se kýval dopředu dozadu a na hrudi mu prosím zvonily metály jak s prominutím za návsí klekání. Ale pak zas hodil Vojtovi rýč a nechal si přinést špacírku, tu svou maršálskou hůl (vždyť říkejme jí tak), kývl a dal povel, ať se tam všichni pěkně rozestaví. 

Slunce rychle sjelo k obzoru a červánky zalily teď generála a čtyři figuranty v rozích obdélníku čímsi na způsob rajské omáčky. Generál mlčel a bylo to patetické mlčení, při němž i vzduch kolem poslušně kameněl. A poté, co odplynul určený čas, ukázal maršálskou holí na obdélník: Vot maja krasávica! Spí tam. Prichodilo vremja probudit! 

A Vojtovi okamžitě naskočil obrázek spící krasavice, tak jak se s ní setkal na školním zájezdu do Národního divadla, v představení Čajkovského baletu. Tady, pod tím velikým obdélníkem, je tedy pohřbena skleněná rakev a v ní spí a čeká, až ji teď vyzvednou a odklopí skleněné víko. A kdo ji asi probudí polibkem? Kdo asi? 

Generál ještě chvíli čekal a potom už propíchl maršálkou zkamenělý vzduch, a dříve než se soldáti i s Vojtou pustili do práce rýči a lopatami, oznámil, že tou spící krasávicí je mezikontinentální raketa s jadernou hlavicí. Teď ji vyzvedneme a potom už jen budeme ždať želatělnovo vrejma a potom – kššššššššššššššššššššššššššššš a bum! Všichni zradili etu rokovuju zadaču a vy teď budete mít čest vsjo napráviť. Načež dal příkaz zabořit rýče a opřít se do lopat. 

Kisočku mi všichni právem záviděli. Nádherné, andělské vlasy do půli zad, oči, v nichž se zrcadlil celý vesmír i se všemi otáčejícími se galaxiemi, čarokrásná šíje, nožky, které se sem zatoulaly až z antických soch, kouzelná postava a ty nejladnější noblesní pohyby, prostě pohádková kráska a nesmrtelná krasavice, před níž beznadějně bledly reklamní fotografie všech topmodelek. A tak jsem se znova oženil a tentokrát s pocitem, že tenhle svazek na život a na smrt mi byl už od nepaměti souzen a že jsem o něm vlastně odedávna tajně věděl a že bych svou ženu, kdyby přišlo na věc, bez nejmenšího zaváhání poznal jako Jiřík Zlatovlásku i mezi dvanácti dalšími kráskami a nemusela by mi při výběru pomáhat žádná pohádková muška. Když jsem s ní šel po ulici, slyšel jsem, jak se všude kolem rychle otvírají všechna okna a při chodnících hned tiše zastavovala všechna auta a okamžitě zmlkly všechny mobily a všichni jen stáli a zírali: procházeli jsme tak špalírem tiché oddanosti. A když jsme spolu vešli do supermarketu, rázem tam vyhasla chorobná nákupní horečka a místo ní lidi zaplavila nespoutaná něha a supermarketoví zloději, místo aby kradli, tak se z celého srdce celičcí rozdávali. Mám pokračovat? Kdo se s Kisočkou třeba jen náhodou a třeba jen letmo setkal, nesl si potom už navždycky obraz výsostné krásy, jež pak už po všecky jeho dny posvětila všechny jeho počiny…No jo, o. k., už končím. 

S láskou jsem se věnoval taky její řeči. Její náběh k ošklivé česko ruské makaronštině jsem pilně vyeliminoval a její češtinu jsem pak vybrousil do opravdového jazykového klenotu. Ale přitom jsem Kisočku nepřipravil o nic z toho, co bylo nejen v jejím vzhledu, ale i v každém jejím pohybu a ve všech jejích skutcích kouzelně ruské. Teprve setkáním s Kisočkou jsem se totiž dokázal zbavit té štítivosti ke všemu ruskému, již mi přinesla sovětská okupace v srpnu 1968. Znova jsem našel zalíbení v Buninových a Andrejevových povídkách a znova se ve mně rozsvítilo panoramatické okýnko, v němž znova bloudily Gogolovy postavičky petrohradskými ulicemi. 

Rychle za sebou se nám narodily dvě dcery, Michaela a Melinda, a rodinný život mě zaplavil štěstím, o jakém se mi nikdy ani nesnilo. Ave škole jsem udělal kariéru, dá li se to tak nazvat, stal jsem se zástupcem ředitele a pak už rychle i ředitelem toho proslulého gymnázia na Křenové ulici. Ba vypadá to, že už mi nic neschází, a že jsem tak dosáhl onoho blaženého stavu, jehož se na tomhle světě dobrali jen někteří výjimeční jedinci, ano, právě ti, kteří nám pak v panoptiku madame Tussaud ukazují zdviženým palcem, že cesta životem je jen procházkou růžovým sadem. Ale prrr a bacha, má to totiž jednu nezbytnou podmínku: musíte přebývat ve voskových tělech! A nasadit si nehybný voskový ksicht! Přesně tak, vidíte, lhal jsem vám. Za vším tím zdánlivým štěstím, za vší klamavou fasádou, již jsem navenek tak ochotně předváděl, vězela ve skutečnosti má bytostná a bytelná úzkost, strach z každého nadcházejícího dne. 

Fjodor, Ivan a Lev, ti tři vojáci, co strávili část života v podzemních kobkách dýchajíce jen dutými stébly, si mě teď tady hlídali. Anebo jsem si to pouze sugeroval? Ale nepopřu, že to tak vypadalo. Obstoupili mě totiž v nevelkém okruhu: Fjodor prodával v blízkém kiosku tabák a noviny, Ivan seděl tady hned za rohem jako pokladní v supermarketu a Lev, ano, Lev, brázdil brněnské bulváry jako pouliční muzikant a každou chvíli jsem ho slyšel, jak trýzní tu svou garmošku přímo pod okny mé školy na Křenové. 

Má krasavice, Kisočka, totiž byla ve skutečnosti, aniž to sebe míň tušila, jen přeludnou schránou té generálovy přízračné krasávice. Ukryl si tu svou krasávicu záludně do tohoto líbezného pouzdra a kdesi už jen čeká na příhodnou chvíli a každým dnem se zas může objevit, nastaví si azimut a Kisočku pak odpálí daleko přes oceán. Kolikrát jsem si říkal, že je to všechno jen nesmysl a že už nemám a nesmím takhle uvažovat, protože svět je přece už dávno jiný a volant dějin už přece není v rukách nesmrtelných Kostějů. A Ivan s Fjodorem a Lvem se tváří, že tomu taky věří. Ale možná tomu opravdu věří. Jsou to přece mí nejlepší přátelé. Scházím se s nimi při různých příležitostech: tak spolu jezdíme do Jundrova hrát kuželky a zdánlivě těžkopádný Lev je kuželkářský mistr a Fjodormě zase zasvěcuje do jógy a do trochu už vystydlého zen buddhismu a Ivan mi zas půjčil svou čtečku, kam si nasysloval všechny romány Philipa Rotha. Jsou to mí nejbáječnější kumpáni. Ano, děláme, že generál už neexistuje. Představuju si, že už se někde rozplynul jak pára nad jedovatým močálem či snad bytuje v podobě tasemnice v něčím nebohém střevě. A že vlastně vůbec nikdy nebyl a jen mi tak omylem vyklouzl z ošklivého snu a zase si ho tam škvírkou vmáčknu. A samozřejmě nemá ale vůbec nic společného s mou Kisočkou. Ale přitom zároveň moc dobře vím, že teď může být doslova kdekoli na světě. A kdoví, kde všude ještě má své další krasávice! A to mou vinou. Hrůza – a to jsem ho ještě napájel svým svátečním koňakem! Přesně tak: je zároveň mým paranoickým snem, ale přitom i tou nejstřízlivější daností. Skutečnost je bohužel odedávna a vždycky dvojdomá. Zároveň je tady má betálná Kisočka a mí tři báječní kumpáni, ale zároveň je tady, no, radši nebudu jmenovat… 

Už dávno nesleduju televizní zprávy, nedívám se na internet, naschvál nečtu noviny a neposlouchám Radiožurnál, dělám, že svět mně může být ukradenej, ale nakonec mi to nedá a klátivým krokem, a jako že se nic neděje, se vydám ke kiosku a postavím se tam do dlouhé a dychtivé fronty na Lidovky, a když mi Fjodor podává noviny, vrtí přitom hlavou a usmívá se, všechno je fakt v pořádku, ne, nic se neděje, generála už sežral čert a svět je to nejkouzelnější místo k životu, tož neboj, Vojtíšku. 

Ještě neklidně listuju Lidovkama a pak už je zmuchlám a jdu ke sborovně, když na šachových dlaždicích uvidím něco, leknu se, strnu, couvnu, ale potom udělám dva kroky a už se pro to shýbám a v poslední chvíli ucuknu – 

Vojta v poslední chvíli ucukl, a tak vypravěči příběhu, který moc rád happy endy, nezbude, než tam zaskočit, obléct si školnickou vestu a jít a sebrat ze šachových dlaždic toho vajgla. Podržím si ho mezi palcem a prostředníčkem, teda asi takhle, a vyjdu s ním na ulici a tam potkám Lva, i nakloním hned hlavu na stranu, jak to znám z loga společnosti Metro Goldwyn Mayer, a opravdu procítěně zařvu a Lev Sergejevič mi radostně odpoví. Pak si už přidřepnu ke kanálu a vhodím tam toho vajglíka. Ať si brněnští potkani pochutnají na generálském masíčku. A svět je, aspoň pro dnešek, zas zachráněn.

KONEC