Bellová: Pro otce

Bianca Bellová: Pro otce

Jenda Šilhavý připravoval sobotní snídani, když telefon zazvonil; na stole měl nachystaná vajíčka na měkko v barevných kalíšcích, topinky, máslo a dva druhy džemu. Přístroj na espresso tiše bzučel, že je připraven, a z čajové konvice se kouřilo.

            Pohlédl na displej mobilu, trochu podrážděně a komisně se představil.

            „Ovšem…dneska?…to myslíte vážně?…zrovna jsem vám včera psal, ať mi vrátíte zálohu, že ruším zakázku…jste dva měsíce v prodlení… jak jako na cestě?…v tom sněhu?“

            Zakryl mikrofon telefonu a rozčíleně si odkašlal. Nikola seděla za stolem v županu, po chlapsku rozvalená, natáčela si vlasy na prst a hleděla na Jendu s povytaženým obočím.

            Kývl na ni: „To jsou ty dřevostavby. Že maj připravenej ten domek pro tátu, teda pro dědu. A už ho vezou.“ „A co jako?“ „No teď hned. Právě vyjeli z Ústí, takže tam tak do hodiny budou. Musíme jet odházet sníh, aby to mohli smontovat.“ „Musíme?!“ opáčila Nikola a významně si poklepala na hrudník.

Jenda si povzdechl: „Máš pravdu, dojedu tam sám.“ Pak řekl do sluchátka: „Tak já teda jedu.“ V rychlosti si udělal kávu a ještě rychleji ji vypil.

„Hele, neměl děda narozeniny už v říjnu?“ řekla Nikola vzdorovitě.

„No vždyť. Měl to dostat už v říjnu. Ale pak se dodavatel zpozdil, prej že objednávali dřevo až z Kanady nebo nevím co, prostě to dřív nestihli. Nepamatuješ si, jakej trapas byly dědovy sedmdesátiny?“

            Nikola pokrčila rameny, namočila topinku do vejce a rozmazala ho po celém talíři.

„Proč s tím děláš ty prasárny, Nikolo?“ „Proboha, tati,“ zvedla oči v sloup.

„S jídlem se neblbne. Chováš se jak tříletá. Děda dostal na to konto k sedmdesátinám jen flašku whisky a byl z toho pěkně rozhozenej, však ho znáš.“ „Děda je ze všeho pěkně rozhozenej.“ „Hm. Hele, tak já jedu. Kdyby něco, volej.“ „Dyť je tam nějakej blizard venku nebo co.“ „Nepřeháněj, Nikolo.“ Pohlédl zběžně z okna. Na včerejší sníh napadlo dalších deset čísel a pořád padalo. Předstíral, že hledí do dálky, ale do dálky vůbec nebylo vidět.

            „Já se ti divím, že je nevyfakuješ,“ zamračila se Nikola: „Ať to přivezou v nějakou normální roční dobu, ne? To jsou nějaký hochštapleři. Šlendrián, jak by řek děda.“ Jenda se zamračil: „Je to pro tátu. Nemám problém si kvůli němu udělat výlet a trochu si protáhnout tělo. Ani ten nejmenší.“

            „Jasně, jasně,“ zašklebila se Nikola a potřásla hlavou v gestu, jakým se jedná s choromyslnými.

„Chceš říct, že ty bys to pro svýho tátu neudělala.“ „Tak tos upad.“ Jenda rozladěně zavrtěl hlavou, sáhl na věšák po bundě a na botník pro klíče od auta a vyrazil vstříc sněhové vánici.

*** 

Cestou v autě to bylo lepší; měkký pohyb kol po sněhu a hlas Niny Simone, kolísající mezi altem a tenorem, ho uklidnily tak, že ani opakované telefonování řidiče, který vezl dřevostavbu a několikrát špatně sjel z dálnice, jeho dobrý rozmar nedokázalo zmařit. Teď už sněžilo jen tak trochu a malebně a na silnicích bylo málo aut. Chvíli s tím bojoval, ale nakonec se tomu poddal; začalo se ho zmocňovat podobné plíživé vzrušení, jaké si pamatoval ze Štědrého dne, když byl ještě dítětem.

            Od chvíle, kdy ho to napadlo, věřil, že teď budou všechna nedorozumění mezi ním a otcem ne snad zapomenuta, ale snadno překročena; otec konečně pochopí, že je Jenda dobrý syn, i když se mu nepodařilo dosáhnout stejné prestiže jako otci a manželství se mu rozpadlo…Jak lépe otci dokázat, co v synovi skutečně má, než vzít si ho na důchodek na chalupu? Teď, když už konečně opustí práci a primariát na přední porodnické klinice… Všichni věděli, že se zaslouženého odpočinku docent Šilhavý děsí, že když zkoušel opustit práci poprvé před pěti lety, tak to vydržel dva týdny, a pak ho pocit vlastní nepostradatelnosti a nuda přivedly zpátky na kliniku, kde mu kolegové a personál říkali „pane docente“ a „pane primáři“ a jediným protivníkem jeho rigidních postojů byly mediální „divoženy“, jak jim říkal, které se domáhaly přirozených a přátelských porodů a chápajícího zdravotnického personálu a docent Šilhavý jim blahosklonně radil, ať si jdou rodit třebas do jehličí, že je to takové přírodní a přátelské…

            A Jenda se tomu smál a jeho matka paní Šilhavá taky, takový nány pitomý, co si neuvědomujou, jaký riziko na sebe berou, si nic jinýho ani nezasloužej, ať si teda klidně roděj hlavou dolu…Poslední dobou už se ale panu docentovi nedostávalo sil a občas si musel na odpočívadle na schodech kliniky chvíli odpočinout, aby nikdo neviděl, a taky mu teď občas něco vypadlo, jednu rodičku to málem stálo život, naštěstí byl po ruce jeho zástupce, který zasáhl a diskrétně to přešel, ale přece jen, pan docent si byl vědom své zodpovědnosti.

            Celá rodina měla popravdě trochu strach z toho, co bude, až otec skutečně odejde do důchodu, a matka Jendovi často volala a konzultovala s ním budoucí plány, dovolené, členství a abon má, které by pro otce přicházely v úvahu, aby se s ním dalo vydržet. A pak Jendu napadl ten srub! Společné soužití ve stavení by samozřejmě nikdo nepřežil, ale když mu Jenda pořídí vlastní dřevěný domek, postaví mu ho na pozemku kus od lesa, bude mít otec své soukromí, rybaření i houbaření v dosahu, rodina ho nebude obtěžovat a zároveň mu bude nablízku, bude-li ji otec potřebovat v tzv. nenadálých případech. Matka ten nápad schválila, ano, dokonce se radovala, a když Jenda zjistil, kolik ten srub bude stát, dokonce mu přidala na zálohu. Jenda byl cenou popravdě dost překvapen, ale když domek pro otce objednával, došel k závěru, že to k tomu patří. Samozřejmě, že chce kvalitnější dřevo z Kanady, přece nebude šetřit na vlastním otci. Ano, nejméně dvě okna na každé straně, do údolí i do lesa. Terásku taky objednáme, samozřejmě (kde jinde by si otec četl noviny a pil kávu?). Čím pochybovačněji nabízel prodejce na telefonu Jendovi všechny zbytné doplňky, tím víc si na nich Jenda trval.

            „A tohle všechno opravdu chcete pro otce?“ volal mu znovu operátor zákaznické linky, aby si potvrdil Jendovu rozmařilost.

            „Ano,“ řekl Jenda chladně. Telefonické spojení bylo kolísavé, a to ho vždycky pekelně rozčilovalo: „A už mi prosím nevolejte.“

 A pak mu tedy volali až za měsíc, že se dodávka zpozdí, a pak ještě jednou a pak už mu přestali volat dočista. Tak se stalo, že otec svou dřevostavbu nedostal k sedmdesátinám, posměšně se podíval na láhev whisky, kterou Jenda neohrabaně svíral v ruce, když mu gratuloval („jojo, tuhle značku mi nosili otcové dětí, který jsem odrodil“), a pak ji nedbale pohodil na hromadu dárků od známých a kolegů, kterou si shromažďoval na křesle.

            Jenda se doslova vařil touhou otci prozradit, jak je to s opravdovým překvapením, ale vydržel to. Sedl si vedle své sestry Blanky, která už tou dobou byla trochu podnapilá (měla vždycky trochu problém s muži a pitím) a poradil jí, ať již nepije.

            „Ať již nepiji?!“ vytřeštila Blanka oči: „Přeskočilo ti? Jo a jo vlastně, já zapomněla, že ty vždycky mluvíš spisovně, když jsi nervózní!“ vykřikla a ťukla se do čela.

            „Pšt!“ napomenul ji Jenda. Ale otec je stejně nevnímal. Cosi si mumlal pro sebe, ale kadence i síla jeho hlasu narůstaly jako blížící se povodeň. Jenda si uvědomil, že otec recituje Dědovu mísu. Nejdříve se pochybovačně usmál, ale jak otcův hlas nabýval na hřmotnosti, bylo zřejmé, že to otec myslí vážně. Jenda pohlédl na matku; ta se mlčky přidržovala područek židle a klouby prstů měla zcela bílé. Otec si teď stoupnul, aby jeho poselství lépe rezonovalo.

Dřevo ukradl jsi v panském lese – komu děláš z něho koryto?

„Dědovi; – již se mu ruka třese, nádobí už všechno rozbito.“ „Nauč mne to!“ – „Vida toho kluka, nač by tvá to ruka uměla?!“ „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!“ V kamnech praská, dědek shrben pláče, svadlé ruce syn mu zulíbá, kolo mlčí, vnouče kolem skáče – „Táto, proč se kolo nehýbá?“ Otec si odkašlal do dlaně, pokýval hlavou a ještě jednou zopakoval: „Táto, proč se kolo nehýbá?“ a hlas mu přeskočil. Zavládlo mlčení. Matka byla bledá jako stěna. Sestra Blanka se potichu chichotala do sklenice s vínem. Nikola byla v koutě naštěstí zaneprázdněna svým mobilem. Otec se uklonil, posadil se a sklonil hlavu.

            Jenda zvedl z klína lněný ubrousek a hodil ho na stůl. Rázně odstrčil židli a odešel z pokoje.

*** 

A teď byla konečně příležitost vztahy zase normalizovat.

Když dorazil na chalupu, přestalo sněžit. Ticho čerstvě napadaného sněhu zaléhalo krajinu. Jenda slyšel jen vlastní kroky a krátké zaštěkání psa odkudsi ze vsi. Rozhlédl se kolem; sníh byl nedotčený, bez jediné stopy. Na stromech ležely nadýchané polštáře a z okapů visely nablýskané rampouchy. Až to otec uvidí, určitě ho ta krása taky dojme. Musí ho sem přivézt ještě dneska.

            Z přístěnku vylovil hráblo a lopatu a hned začal na vyhrazeném místě odhazovat sníh. Brzy se zahřál a sundal si bundu. Uvědomil si, že si píská; byla to jedna z těch prací, které člověka fyzicky uspokojují. Když konečně dorazil náklaďák s díly dřevostavby, byl už skoro hotov. Dokonce chabě vysvitlo slunce a Jenda jen mávl rukou, když řidič náklaďáku urazil poštovní schránku.

            „Tak jsme tady s tim domečkem, mistře!“ vykřiknul tělnatý řidič bodře. Ze sedačky spolujezdce seskočil zachmuřilý závozník a začal močit na vrátka.

            „Tak my se do toho pustíme. Ukažte nám, kam to chcete, a běžte někam do tepla. Přijďte si to převzít za dvě za tři hodinky.“

            To bylo celé? Takhle jednoduché že by to bylo? Jenda se zasmál a ze samé vděčnosti chytil řidiče za ramena a zatřásl s ním. Řidič se usmíval, potřásal hlavou a voněl dřevem.

„Zajedu pro tátu!“ vykřikl a utíkal k autu.

*** 

Byly dva momenty v Jendově životě, kdy na něj byl otec pyšný, a Jenda z toho pak ještě dlouho žil. Jednou po promoci, kdy zřejmě na otce v aule Karolina dolehl sentiment vyvolaný slavnostními taláry a řetězy, patosem Gaudeamus igitur a vzpomínkou na vlastní promoci před třiceti lety: to k Jendovi neobratně přiskočil a bleskově ho objal, pak zase rychle odstoupil a nezúčastněně poznamenal něco o gobelínu se svatým Václavem na čelní stěně. Druhá vzpomínka byla ještě dávnější: to se Jenda, snad ani ne vlastním přičiněním, popral s klukem z vyšší třídy, postaru si to vyřídili v parku za školou, Jenda se tomu snažil vyhnout, ale parta kluků je už za vzrušeného pokřikování doprovázela a uniknout nebylo jak. Jenda využil okamžiku překvapení a první ranou toho blbce knokautoval tak, že chvíli ani nemohl vstát. Ozval se hurónský řev a v tu chvíli Jendu zasypala uznalá poplácání po zádech; když se podíval na svého protivníka, jak mu z nosu valí krev, ucítil na okamžik pach alfasamectví a zatnul pěst na znamení vítězství. Když pak přišel domů s ředitelskou důtkou, otec si nechal celou příhodu opakovaně vyprávět a pak s neznatelným úsměvem pokýval hlavou a řekl: „Tak jednou ranou, říkáš?“ a prohrábnul Jendovi vlasy. Tehdy si byli za celý život asi nejblíž. Pak o tom incidentu otec často vyprávěl svým známým. Jenomže to bylo před třiceti lety.

            Vezl teď trochu rozladěného otce autem, otec říkal „ztlum ten kravál, prosim tě“ a „sundej občas tu nohu z plynu, dyť jedeš, jako bys nás ukrad“, matka seděla na zadním sedadle jako pěna a tiskla v ruce kapesník. Cosi v Jendově sebevědomí ale otce nakonec přimělo, aby zmlknul, a cesta nakonec proběhla vlastně docela příjemně.

            V jednu chvíli otec autoritativně požádal Jendu, aby zastavil; na louce u lesa se páslo stádo srnek. Když Jenda přibrzdil, sudokopytníci zvedli hlavy a tázavě hleděli jejich směrem. Otec se napřímil a otevřel okno, matka řekla, že to je krása, a Jenda, ten se při tom jen usmíval s rukama opřenýma o volant. Pak na sebe všichni tři pohlédli trochu spiklenecky, srnky vyhodnotily situaci jako hraniční a několika ladnými skoky zmizely v lese. Netrvalo to celé víc než tři minuty, ale stačilo to, aby se na okamžik začali všichni tři cítit dobře. Matka se usmívala na otce, a otec dal dokonce k dobru vtip o nadrženém medvědovi a ježkovi a Jenda se smál, až mu tekly slzy. Ne snad, že by mu to připadlo tak vtipné, ale nervozita a nečekaný výbuch dobré nálady v něm daly vybuchnout nahromaděným emocím jako ty příslovečné poslední kapky; hráz se protrhla a všechno muselo ven.

To už přijížděli k vratům chalupy.

„Co kdybychom teď tatínkovi zavázali oči?“ navrhla matka a preventivně se pitomosti vlastního nápadu zasmála.

„Co to na mě chystáte?“ zeptal se otec a už byl zase ve střehu.

„Neboj, tati, takový překvapení. Udělej to pro mě. Pro nás.“ Otec vzdorovitě pohodil hlavou: „To je tak infantilní!“ Jeho chvilkové dobré naladění bylo pryč, ale přistoupil na hru. Zatímco mu matka zavazovala oči, šel Jenda napřed zkontrolovat stav stavby. Už zdálky bylo vidět, že stojí; oba pracovníci seděli na terásce srubu, závozník kouřil a řidič si ukrajoval tlusté kroužky z čabajky. Na sněhu ležely hobliny z čerstvého borového dřeva a už zdálky voněly.

            „Buďte zdráv, mistře!“ halekal řidič už zdálky: „Tak to máte hotový, poďte si to převzít.“

            „To je krása,“ řekl Jenda při pohledu na domek z tlustých klád kanadské borovice. Čím déle na něj hleděl, tím víc se ho však zmocňoval nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.

„Můžu?“ ukázal na dveře.

„Samo sebou, vy jste tady pan domácí!“ zasmál se řidič.

Jenda vstoupil a srdce se mu sevřelo. Srub nebyl uvnitř nijak rozdělen stěnami, pomineme-li nízké příčky, které ho dělily na jakési boxy. Uvnitř každého boxu byl krmelec naplněný senem a koryto na vodu. Podlaha byla vystlaná slámou.

„Co to je?“ „Tohle je, mistře, nejluxusnější ovčín ve střední Evropě!“ plácnul ho řidič jemně do zad: „Tu slámu a seno máte od nás grátis.“

            „Jakej ovčín? Jaký seno? Tohle je strašlivý nedorozumění. Já si žádnej pitomej ovčín neobjednal!“

            Jendovi trochu přeskočil hlas. Položil si dlaň na čelo a zhluboka dýchal. Řidič se trochu zamračil, poodstoupil dva kroky vzad a pak si do přední kapsy montérek sáhnul pro dodací list.

            „Jak to neobjednal? Tady v objednávce jasně stojí: DOMEK PRO OVCE.“

            „Tak co?“ ozval se zvenčí otcův podrážděný hlas: „Už si tu kravinu můžu sundat z obličeje?“

KONEC