LN: A jaký máte na to názor, že byl vybrán Havel teď prezidentem? (Počátkem roku 1993, kdy interview – či pokus o ně – probíhalo, se V. H. stal prezidentem samostatné ČR – pozn. red.)
Je to z nouze ctnost, protože jiného prezidenta jsme neměli, a tím, že je prezident, je prezident, kterého jsme potřebovali: něžnej, lyrickej muž, kterej spíš směřuje k tomu, čemu se říká umění, ne k tomu, čemu se říká politika, on vůbec není politik – podle mě, on je to nádhernej příběh lyrického, poetického, prostě básníka, kterej ale vnáší náboj lyričnosti a poetičnosti do světové politiky, a jestli ta politika toto neuzná – a vona to uznala, jak jsme viděli v Americe a Anglii –, tak je ztracená, protože musí bejt politika i taky poezie, lyrika a v jistém smyslu se vším nábojem v dramatickém sdělení, čili i k výčitce celému světu, jak se to vede, tak to nejde takhle, jak sme to vedli, to vede ke katastrofě – a Havel je obrana proti katastrofě.
LN: A jak se má Cassius a jak se mají kočky?
Cassius sem přišel, a jak přišli reportéři, tak vodešel do své exkluzivní samoty, von nemá rád, ani když jsme natáčeli celé odpoledne a byli tady reportéři, Cassius, jak to nemá rád.
LN: Cassius nemá rád novináře?
Ne, von má rád novináře, ale nemá rád cizí lidi, von se tady narodil, von ale žil v divočině, von má rád jenom mě.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN: A co je s tou kočkou, která v jedné době vyhnala Cassia?
To byl zlej kocour, voni ho vyhnali i ti ostatní, to byl ostrakismus, šli mu tady po krku, pobyt pro něj tu byl tak nepříjemný, že rači odešel na ten smeťák. On tam byl nějaký měsíce, a pak se vrátil. Já to teď všecko místo Dubence vyprávím Cassiusovi.
LN A to vyprávění, které vyprávíte Cassiovi, je o čem? O vašem životě?
Já jsem mistr a vyprávím jim subjektivní příběhy a taky rebus politicus a to může slyšet jen Cassius.
LN: Říkal jste, že nemáte odvahu to říct lidem, nepřišel čas, abyste jim to mohl říct? Aby to mohli vyslyšet? Abyste jim to mohl psát?
Nene, voni jsou naivní a voni to vždycky rádi slyší a oni mají i rádi, když si to říkají mezi čtyřma očima nebo v hospodě mezi šesti očima nebo někde, ale slyšet na veřejnosti ty jisté nehoráznosti, které si říkaj mezi sebou, to kupodivu nejen lidská společnost z celý Evropy a vůbec na celý zemi, nesnáší. Musíte zvážit několik přísnej takových… jakoby desatero.
LN: V kterém okamžiku jste se cítil na to, že musíte psát? Kdy byl ten okamžik?
Musíte jistou sexuální oběť znásilnit, musíte v jistém slova smyslu onanovat a všecko jde a všecko jde na útraty toho, musíte uvolnit, co je ve vás, i ta onanie je důležitá, všecko musí ven. Čili je to k uvolnění osobnosti, aby dosáhla to, co jiný dosáhnout nemůžou, totiž k realizaci sebe sama – a ta končí až smrtí. Čili nejchlípnější jsou ne mladíci, ale starci, tak jako jsem já, moje fantazie vyvolává ve mně erotické a sexuální představy takovým způsobem, že se to blíží k jistému druhu smrti, ovšem to vím jen já, a to mi příští rok bude osmdesát let. Váš časopis, který jste mi sem dali, jak jste sem přišli, tak shovívavý pohled na sebe sama, když mi bylo 20, 30, 40, 50 let, a teď když jsem to doprohlídl, tak jsem viděl, že je to v jistém smyslu, že je to vyšší láska, ta křesťanská a Maďaři tomu rozumějí, účinná láska k bližnímu, čili to, co má býti překonáno. Ještě pozor, závěr: čili všecko to zdánlivě přízemní, to sexuální je náááádherný, ovšem je to odpalovací rampa pro to, aby mohl býti získán prostor pro to erotický a tu něžnou lásku ke všemu tomu živoucímu, odpalovací rampa je vždycky ta kunda, aby to mohlo býti dosaženo zase vrcholně, rebus, kterým jsou ta substanciální a směřující někdy až ten in rebus metafyzicky…
LN: Zpátky k odpalovací rampě: ve vaší knize Obsluhoval jsem anglického krále, kdy mladý kluk šel do bordelu a měl první zážitky, to byly fantastický i erotický zážitky?
To je všecko conditio sine qua non (nezbytná podmínka) . Lidskej život je proces, je to prostě tangenta, síla, která směřuje od začátku ke konci, a to všecko, jestli měl poprvé poluci a jestli tu poluci invektoval do vagíny, která vám porodila vaše dítě, to je … substanciace, je to proměna, která činí z mladíka muže az muže otce. Otec, jak víte, je papa, katolicky je papež k tomu otci a bez otce nemůže žít ženská, ale aby mohli býti i papa, musej bejt kulky a vagína a ty na začátku, aby byl papa, otec celýho lidstva, náš Polák a tak dále…
LN: A jak jste prožíval vašeho společného filmového Oscara, tu slávu s panem Jiřím Menzelem?
Počkat, vůbec ne! Ten Oscar je udělenej režisérovi, ne mně, ovšem já jsem se vnitřně těšil, že to, co jsme spolu udělali jako scénář, že in rebus, já jsem mu to psal, takže já jsem byl jeho takovej duchovní otec a on o tom vždycky mluví, že já jsem jeho takový duchovní otec, já jsem pokorně to otcovství přijímal, já ho miloval, tak jsme to nahráli – a byl to takovej... šoking.
LN: Byla to pro vás velká chvíle na vaší cestě slávy?
Ne, naopak.
LN: Proč?
Totiž já měl za sebou témata ( Někdo zaklepal. Ta osoba: Dobrý večer. Hrabal: Dobrou noc jooo, sedněte si chvilku joo a poslouchejte...) No já měl před sebou témata, který překonávají včecko, to, co jsme vyjádřili v tom filmu. Moje myšlení, to, co jsem udělal, a já měl před sebou další věci, který byly to světlo na mý cestě, abych řekl to, co jsem ještě neřekl. Sedněte si, neotravujte chvilku!
