Sestra Reconciliatrix Špringlerová je jednou z nich. „To byla moje cesta, tak to dopustil Pánbůh a mě to obohatilo. Nic mi to neubralo. Svůj život považuji za bohatý.“
Komunistická moc vstoupila do jejího života rázně a důsledně na konci srpna roku 1950. Reconciliatrix bylo dvaadvacet. Spolu s ostatními novickami Římské unie Řádu svaté Voršily se v klášteře ve slovenských Batizovcích přímo pod Tatrami jako absolventka učitelského ústavu chystala na práci s dětmi.
K životu řádové sestry se rozhodla pět let před tím. Přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století byl pro české a slovenské katolíky dobou velké zkoušky. Historik Karel Kaplan zaznamenává slova pronesená generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským na poradě krajských tajemníků strany v roce 1949. Slánský si tehdy pochvaloval: „My i zde jsme udělali velký pokrok(…) My jsme vzali biskupům půdu. Vzali jsme církvi všechen tisk(…) Zavřeli jsme církevní školy(…) Teď postupně jim bereme kláštery. Zavíráme kněze.“
V únoru 1950 přijalo předsednictvo ÚV KSČ usnesení, v němž se výslovně mluví o chystané akci „proti klášterům“. V noci z 13. na 14. dubna byly v tzv. „Akci K“ obsazeny mužské kláštery a řeholníci přemístěni do „sběrných“ klášterů, což byl jen jiný výraz pro koncentrační tábory. Dvacátého devátého srpna 1950, na svátek svatého Augustina, přijela do batizovského kláštera StB. Její příslušníci jménem zákona vyzvali novicmistrovou, aby poručila sestrám nastoupit do připraveného autobusu. Sestry odmítly. V nestřežené chvíli zavřely bránu a odmítly s nezvanými hosty komunikovat. „Shromáždily jsme se v kapli, zpívaly jsme, modlily se a čekaly.“ Příslušníci StB přeřezali mříže oken v přízemí, vyrazili dveře a k nástupu do autobusu je přinutily. Reconciliatrix s ostatními sestrami nežily v předcházejících měsících v izolaci a tušily, že něco podobného musí přijít. „Ani jsme si s sebou nebraly moc věcí, protože jsme si myslely, že nás zavezou do lesa a tam nás postřílejí.“ Autobus ale nezastavoval, po celonoční jízdě dorazily voršilky do zrušeného kláštera sester uršulinek v Modré u Trnavy, kam úřady soustředily několik stovek jeptišek.
| Jak se zbavit řeholnic |
| Zásah proti klášteru ve slovenských Batizovcích spadal do rozsáhlé, komunistickými orgány připravené a organizované Akce vyklízení ženských klášterů. Jejím cílem bylo řeholní řády oslabit, oddělit jeptišky od sester představených a umístit je do malých, snadno kontrolovatelných prostor, a získat budovy vlastněné ženskými řády pro potřeby státu, zejména jeho správních orgánů, pro armádu, ministerstvo vnitra atd. První část plánu se uskutečnila v období srpen až říjen 1950. V té době působilo v Čechách a na Moravě 34 ženských řádů a kongregací se 7 728 řeholnicemi. Ve druhé části plánu, nachystané na listopad až březen 1951, se měla snížit vnitřní disciplína v řádech, přičemž se očekávalo, že jeptišky začnou odcházet do civilu. V poslední části, která měla skončit také do března 1951, měl klesnout počet nemocnic a sociálních ústavů, ve kterých jeptišky ošetřovaly pacienty a chovance. Snahy o centralizaci řeholnic byly úspěšné. Téměř tři tisícovky sester se z 252 objektů nuceně přemístily do zhruba čtyř desítek soustřeďovacích klášterů, ale také do budov patřících vznikajícím státním statkům, JZD nebo průmyslovým podnikům. Před koncem roku 1950 státní orgány výrazně omezily volnost pohybu řeholnic. Pokud chtěly opustit stanovené místo pobytu, musely podat žádost s udáním cíle a důvodem cesty. Žádosti vyřizoval podle délky pobytu buď okresní nebo krajský církevní tajemník, u trvalejších změn pobytu pouze Státní úřad pro věci církevní (SÚC). Pracovníci státního dozoru nad církvemi získali také právo rozhodovat o přijímání dorostu, což v praxi znamenalo, že se až na pár výjimek vstup mladých žen do řádů přestal povolovat. Tehdejší novicky měly zakázáno skládat sliby a představené řádů dostaly příkaz vyvázat je z kongregace. Na jaře roku 1953 se chystalo komunistické vedení zrušit všechny ženské řády a přinutit sestry k nucenému odchodu do civilního zaměstnání. Akce B, jak se plán jmenoval, měla začít 1. 7. 1953. Po Stalinově smrti a následujících změnách v SSSR a po protikomunistickém povstání ve východním Německu ale českoslovenští komunisté od svého záměru upustili a soustředili se na jejich postupné vytlačování ze společnosti. Řeholnice tak čekal poněkud jiný osud než řeholníky, s nimiž se komunistická moc vypořádala jednorázově (Akce K). Musely pracovat na místech jim přikázaných v zemědělství či průmyslu, ocitaly se jako ošetřovatelky v pečovatelských ústavech a domovech a vesměs čelily šikaně směřující k rozbití řádových struktur a komunit. Už v první polovině padesátých let se uskutečnily i první procesy s jednotlivými řeholnicemi. Počet těchto procesů ve druhé polovině desetiletí dále rostl. Výše trestů se u odsouzených většinou pohybuje v rozmezí 2-5 let, ale především na počátku padesátých let padaly i přísnější rozsudky. Generální představená boromejek Žofie Bohumila Langrová byla odsouzena na dvacet let odnětí svobody, představená rajhradského kláštera sester těšitelek S. Marie Vintrová na sedmnáct let (obě v monstrprocesu Mádr a spol.), provinční představená sester Řádu německých rytířů S. Antonie Anežka Witková na patnáct let. S použitím knihy Ženské řehole za komunismu 1948-1989 |
Dlouho odkládaný návrat
Těžká fyzická práce sice byla pro řádové sestry vysilující, ale život ve společenství mladé ženy posiloval. „Držely jsme pohromadě,“ vzpomíná sestra Reconciliatrix, „byly to krásné chvíle.“ Voršilky prožívaly všechen čas společně. Neustále hledaly způsoby jak se vrátit ke svému původnímu úkolu, práci s dětmi v křesťanském duchu. Když mohly, hrály dětem v pracovních přestávkách loutkové divadlo. Na církevní svátky, tehdy vymazané z kalendáře, nenastupovaly do práce a braly si dovolenou. Státní bezpečnost, alespoň podle vzpomínek sestry Reconciliatrix, nedokázala žádnou z nich přesvědčit k tajné spolupráci. Těžký úděl, který měl podle komunistických představ jeptišky zlomit, je spíš posiloval. „Deprese jsme neznali. Ani nevím proč.“
K vytoužené práci s dětmi se Reconciliatrix dostala až v roce 1966. V psychiatrické léčebně v bývalém augustiniánském klášteře v Ročově u Loun pracovala až do roku 1986. Mezitím, v letech 1972 – 1978, byla provinciální představenou řádu sv. Voršily v Československu. (Stejná funkce jí připadla znovu v devadesátých letech.) Před pádem komunistického režimu se voršilkám podařilo vybudovat domov pro starší sestry v Jiřetíně pod Jedlovou. Po celou dobu nesvobody se snažily udržovat tajný kontakt s generelátem řádu v Římě. Vycestovat do Říma mohla Reconciliatrix, samozřejmě za cenu výslechů a důkladných prohlídek, až v sedmdesátých letech. Poslední cestu do Říma podnikly voršilky v listopadu 1989, aby se zúčastnily svatořečení sv. Anežky České. V Československu jim osud mezitím nachystal důstojné uvítání. Když si po příjezdu pustily v televizi zprávy, zjistily, že na shromáždění na pražské Letné se do té doby pronásledovaný kněz Václav Malý modlí společně se zástupy demonstrantů otčenáš! Nastala doba dlouho odkládaného návratu. Pro sestru Reconciliatrix se naplnila slova žalmu: „Naše ústa byla plná jásotu…“ Už v roce 1990 získaly voršilky zpět část kdysi zestátněného majetku. Otevřely školy v Praze, Kutné Hoře a Olomouci, přišly další, už nesledované cesty do Říma…
Přinutit sestru Reconciliatrix dnes, sedmnáct let po listopadové revoluci, ke vzpomínkám na komunisty a na křivdy, které jí způsobily, není snadné. „Vždyť byli tak slabí, tak ubozí…“ O těžké chvíle neměla v životě nouzi, ale to neznamená, že neodpustila. Milujte své nepřátele, říká se v Písmu svatém.
| Příběh vychází z práce studentky Arcibiskupského gymnázia v Praze Anny Polákové |
