Aby se domluvili, musejí nejdříve absolvovat intenzivní kurz češtiny. Kellerovi jsou kazašští Češi a mají za sebou prvních deset dnů ve Zlíně. Jsou jednou ze 43 rodin, které letos využily možnosti opustit Kazachstán a vrátit se do země, kde žili jejich předci.
„U nás je hlavně písek, tady je zeleň, na stromech jsou bělky, jak se to říká – ano, veverky,“ svěřila se LN šestatřicetiletá Natalya Kellerová. Jako jediná z rodiny umí alespoň trošku česky. „Maminka byla Ruska, tatínek Čech, ale mluvili jsme česky,“ dodává. Její o rok starší manžel Sergey je na tom hůř. Pochází z německo-české rodiny, která ale také žila desítky let v Kazachstánu. Česky rozumí, ale komunikuje hlavně v ruštině. „V pondělí nám ale začíná kurz češtiny,“ říká. Češtinu potřebuje, stejně jako manželka, aby získal práci.
Zlín je jedním z 28 měst, která letos poskytla zázemí kazašským Čechům. Radnice pro ně opravila polovinu cihlového dvojdomku, které pro své zaměstnance postavila firma Baťa. Jméno světoznámého obuvníka paradoxně Kellerovi ani neznali. „Vůbec nic nám to neříkalo, stejně jako Zlín,“ říká Natalya. Přiznává, že nikdo z nich nikdy ani nebyl v České republice, znali ji jen z knih, internetu a dopisů.
Děti Kellerových, patnáctiletá Maria a o rok starší Takhir, už začaly chodit do školy. Ani ony to ale nemají kvůli jazyku jednoduché. „Vybrali jsme jim církevní školu na sídlišti Jižní Svahy, je tam učitel, který mluví rusky a vychází jim vstříc,“ doplňuje mluvčí zlínské radnice Marie Masaříková. Zatímco Maria se s vrstevníky domluví alespoň anglicky, Takhir by musel najít vrstevníky mluvící rusky. „Česky už rozumí, jen ještě nemluví,“ říká jeho matka.
V Kazachstánu zůstalo Kellerovým několik přátel, s nimiž si posílají textové zprávy. „Tam už ale pro nás nebyla budoucnost, skončila i činnost krajanského sdružení,“ shoduje se rodina Kellerova. Situaci jim usnadní i to, že jejich příbuzní byli mezi těmi, kteří využili nabídky a přestěhovali se do České republiky v druhé polovině devadesátých let. Na setkání s nimi se velice těší – například Takhir a Maria viděli svou babičku naposledy před šesti lety, potom před dvěma týdny krátce na letišti. Teď uklízejí, protože k nim přijede na víkend.
Kazašští Češi mají ještě po deset let bez větších formalit možnost se vracet do míst, kde strávili celý život. Kellerovi s tím však už nepočítají. Více než tisíce kilometrů vzdálené bydliště jim nyní připomíná hromádka fotografií na stolku v čerstvě vymalovaném obývacím pokoji.
„U nás je hlavně písek, tady je zeleň, na stromech jsou bělky, jak se to říká – ano, veverky,“ svěřila se LN šestatřicetiletá Natalya Kellerová. Jako jediná z rodiny umí alespoň trošku česky. „Maminka byla Ruska, tatínek Čech, ale mluvili jsme česky,“ dodává. Její o rok starší manžel Sergey je na tom hůř. Pochází z německo-české rodiny, která ale také žila desítky let v Kazachstánu. Česky rozumí, ale komunikuje hlavně v ruštině. „V pondělí nám ale začíná kurz češtiny,“ říká. Češtinu potřebuje, stejně jako manželka, aby získal práci.
Zlín je jedním z 28 měst, která letos poskytla zázemí kazašským Čechům. Radnice pro ně opravila polovinu cihlového dvojdomku, které pro své zaměstnance postavila firma Baťa. Jméno světoznámého obuvníka paradoxně Kellerovi ani neznali. „Vůbec nic nám to neříkalo, stejně jako Zlín,“ říká Natalya. Přiznává, že nikdo z nich nikdy ani nebyl v České republice, znali ji jen z knih, internetu a dopisů.
Děti Kellerových, patnáctiletá Maria a o rok starší Takhir, už začaly chodit do školy. Ani ony to ale nemají kvůli jazyku jednoduché. „Vybrali jsme jim církevní školu na sídlišti Jižní Svahy, je tam učitel, který mluví rusky a vychází jim vstříc,“ doplňuje mluvčí zlínské radnice Marie Masaříková. Zatímco Maria se s vrstevníky domluví alespoň anglicky, Takhir by musel najít vrstevníky mluvící rusky. „Česky už rozumí, jen ještě nemluví,“ říká jeho matka.
V Kazachstánu zůstalo Kellerovým několik přátel, s nimiž si posílají textové zprávy. „Tam už ale pro nás nebyla budoucnost, skončila i činnost krajanského sdružení,“ shoduje se rodina Kellerova. Situaci jim usnadní i to, že jejich příbuzní byli mezi těmi, kteří využili nabídky a přestěhovali se do České republiky v druhé polovině devadesátých let. Na setkání s nimi se velice těší – například Takhir a Maria viděli svou babičku naposledy před šesti lety, potom před dvěma týdny krátce na letišti. Teď uklízejí, protože k nim přijede na víkend.
Kazašští Češi mají ještě po deset let bez větších formalit možnost se vracet do míst, kde strávili celý život. Kellerovi s tím však už nepočítají. Více než tisíce kilometrů vzdálené bydliště jim nyní připomíná hromádka fotografií na stolku v čerstvě vymalovaném obývacím pokoji.