„Později jsem pochopil. To když kluci občas nějakého psa přinesli a upekli. Bylo to vynikající, protože jídla bylo málo a masa ještě míň. A navíc jsem zjistil, že stejně to praktikovali českoslovenští legionáři za první války,“ vzpomínal o víkendu dnes už devadesátiletý Beer, který se vrátil do Buzuluku, aby se zúčastnil odhalení památníku svým spolubojovníkům.
Vojáci dokonce snědli psa veliteli a pozdějšímu prezidentovi Ludvíku Svobodovi. „Před odchodem na frontu jsme cvičili ostrými náboji a předváděli sovětským vojáků, že jsme bojeschopná jednotka. Automatčíci viděli psa, jeden z nich vystřelil a pes byl pryč. Byl z toho nějaký malér, velkej ne, ale byl. Starej, jak jsme mu říkali, byl naštvanej, ale co měl dělat. Přišel ale kapitán Bedřich, který byl považován za ostrého pobočníka a dohlížel na to, abysme toho psa nesnědli. Přikázal ho zakopat. Po nějaké době se Bedřich vrátil a cítil pečené maso. Tak rozkázal, aby psa vykopali, ale našel jen prázdnou díru,“ vypráví se smíchem Beer.
Ne všechny vzpomínky jsou ale úsměvné. „Když jsme stáli na hřbitově a viděl jsem ten opravený pomník a nový pomník legionářům, měl jsem dost času přemýšlet. Byly to jen takové útržky, ale proběhlo mi hlavou všechno. Jak kamarádi umírali na nemoci po návratu z gulagů, na dřinu při výcviku, kdy jsme pochodovali patnáct až dvacet kilometrů denně v plné výstroji. Proto když jsem měl slovo ke slavnostní řeči, jen jsem řekl, že jsem za pomník rád a doufám, že na to, co jsme vykonali, nebude zapomenuto. Měl jsem slzy v očích a nemohl jsem mluvit,“ dodává plukovník ve výslužbě Alexander Beer.
Buzuluk byl bez nadsázky československým městem. Když sem vojáci v roce 1942 přišli, ve městě byly jen ženy, děti a starci. Všichni muži od osmnácti let nahoru byli na frontě. „Pomáhali jsme i při žních, postavili jsme most přes Samaru, který tam vydržel šedesát let. Město bylo naše. Ženské se mohly zbláznit. Stačilo ukázat prstem a měli jsme je,“ vysvětluje Beer. Nevěděli jsme, kdy padneme, tak jsme se řídili heslem carpe diem - tedy užij života,“ dodává.
„Právním podkladem pro vznik československých vojenských jednotek na území SSSR se stala československosovětská smlouva z 18. července 1941 a vojenská úmluva z 27. září 1941. První československý prapor v Buzuluku měl 969 vojáků a záložní pluk a rezervní rota 1969 vojáků, z toho 1411 Rusínů,“ říká Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu v Praze.
V neděli odhalený památník má připomínat osudy československých vojáků v obou světových válkách, kteří prošli Buzulukem a řada z nich v něm zemřela.
Vojáci dokonce snědli psa veliteli a pozdějšímu prezidentovi Ludvíku Svobodovi. „Před odchodem na frontu jsme cvičili ostrými náboji a předváděli sovětským vojáků, že jsme bojeschopná jednotka. Automatčíci viděli psa, jeden z nich vystřelil a pes byl pryč. Byl z toho nějaký malér, velkej ne, ale byl. Starej, jak jsme mu říkali, byl naštvanej, ale co měl dělat. Přišel ale kapitán Bedřich, který byl považován za ostrého pobočníka a dohlížel na to, abysme toho psa nesnědli. Přikázal ho zakopat. Po nějaké době se Bedřich vrátil a cítil pečené maso. Tak rozkázal, aby psa vykopali, ale našel jen prázdnou díru,“ vypráví se smíchem Beer.
Ne všechny vzpomínky jsou ale úsměvné. „Když jsme stáli na hřbitově a viděl jsem ten opravený pomník a nový pomník legionářům, měl jsem dost času přemýšlet. Byly to jen takové útržky, ale proběhlo mi hlavou všechno. Jak kamarádi umírali na nemoci po návratu z gulagů, na dřinu při výcviku, kdy jsme pochodovali patnáct až dvacet kilometrů denně v plné výstroji. Proto když jsem měl slovo ke slavnostní řeči, jen jsem řekl, že jsem za pomník rád a doufám, že na to, co jsme vykonali, nebude zapomenuto. Měl jsem slzy v očích a nemohl jsem mluvit,“ dodává plukovník ve výslužbě Alexander Beer.
Buzuluk byl bez nadsázky československým městem. Když sem vojáci v roce 1942 přišli, ve městě byly jen ženy, děti a starci. Všichni muži od osmnácti let nahoru byli na frontě. „Pomáhali jsme i při žních, postavili jsme most přes Samaru, který tam vydržel šedesát let. Město bylo naše. Ženské se mohly zbláznit. Stačilo ukázat prstem a měli jsme je,“ vysvětluje Beer. Nevěděli jsme, kdy padneme, tak jsme se řídili heslem carpe diem - tedy užij života,“ dodává.
„Právním podkladem pro vznik československých vojenských jednotek na území SSSR se stala československosovětská smlouva z 18. července 1941 a vojenská úmluva z 27. září 1941. První československý prapor v Buzuluku měl 969 vojáků a záložní pluk a rezervní rota 1969 vojáků, z toho 1411 Rusínů,“ říká Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu v Praze.
V neděli odhalený památník má připomínat osudy československých vojáků v obou světových válkách, kteří prošli Buzulukem a řada z nich v něm zemřela.