Je deštivá noc, diverzant, placený a úkolovaný západními imperialisty, střílí. Trefí psa, ozývá se kňučení. „Tak tohle ne!“ - špitne hošík před televizí. Pohraničník zvedne samopal a předpisově zvolá: „Stůj, nebo střelím!“ Diverzant odpoví střelbou. Strážce je nucen vypálit krátkou dávku. Diverzant se hroutí, dostal, co zasloužil. Pes je pomstěn, pohraničník dekorován. Děti si oddechnou. Při návštěvě muzea SNB jim pak ukážou psa (oficiální termín zněl „samostatně útočící pes“), vycpaného za statečnost na věčnou památku...
Západní hranice Československa, oddělující svobodný svět od „koncentráku“, železná opona, vybavená brzy hlídacími „aparáty“ (elektrifikovaný drátěný zátaras, signální stěny, nástražná osvěcovadla), byla ve skutečnosti místem velkého utrpení obyčejných lidí. Tisíce zoufalců se pokoušelo uprchnout, zachránit se před kriminálem či před okradením, dostat se k příbuzným. Byli za to pronásledováni a stříleni jako králíci. Seznam lidí, kteří prokazatelně zemřeli při pokusu o ilegální přechod hranic v letech 1948-1989, obsahuje 174 jmen - to jsou zastřelení, utopení, ti, kteří zahynuli na následky zranění a v několika případech spáchali sebevraždu. V elektrických zátarasech umřelo v letech 1952-1965 celkem 88 osob. Jak už to ale bývá s podobnými údaji z komunismu, skutečný počet je zřejmě o dost vyšší.
Zmíněná „obyčejnost“ narušitelů hranic platí dokonce i pro legendární agenty-chodce z 50. let. Tedy pro muže, kteří utekli na Západ, kteří nebyli zločinci ani nájemní zabijáci, jen odmítali totalitní režim, chtěli přispět k jeho pádu, a vstoupili tedy do služeb cizích rozvědek, nejčastěji americké. S velkou odvahou a rizikem se pak vraceli do Československa, odkud nosili zprávy, převáděli nešťastníky v nouzi a hledali další spřízněné duše. V devadesáti procentech skončili v rukou StB a poté s vysokými tresty v lágrech.
Diverzantem z lásky
František Zahrádka, ročník 1930, dostal minulý týden Masarykův řád. V roce 1949 byl odsouzen k dvaceti letům odnětí svobody, za to, že se zapojil do výroby protistátních letáků a jako mladý skaut převáděl lidi „přes čáru“. Spisovatel Karel Pecka byl zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic. Spisovatel Ota Rambousek byl chycen jako agent-chodec. Otto Neumann byl zatčen 30. října 1949, když se snažil o přechod do Německa, za velezradu a pokus o vraždu dostal 18 let. Právě Neumannův případ je příznačný.
|
Přečtěte si také článek Když StB hrála divadlo pro uprchlíky |
Pocházel z česko-německé rodiny a z Československa chtěl z jediného důvodu: měl známost a jeho láska (Němka) odešla s rodiči odsunovým transportem. Neumann měl československé občanství a povolení k vystěhování nemohl získat. Sehnal si tedy mapu, do kapsy dal pistoli, kterou našel po válce v lese, a vyrazil do Aše. Byl naivní - neměl jasný plán, nikoho neznal a v Chebu se svěřil taxikáři. Ten mu navrhl, že ho odveze za kamarádem převaděčem. Taxikář byl podle všeho konfident - zavezl Neumanna přímo k stanovišti hlídky v pohraničním pásmu.
Otto Neumann vypráví: „Řekli mi, ať si vystoupím. Stál tam voják se samopalem, zavedl mě dovnitř a přikázal mi, abych otevřel chlebník. V něm jsem měl mapy. Prohlížel si to a najednou řekl ,ruce vzhůru!‘. Věděl jsem, že je zle. Vlevo stál další voják se samopalem a naproti mě policajt. Nic jiného mi nezbylo. Začal jsem zvedat ruce, ale teď jsem si říkal buď, anebo. Sáhl jsem do kapsy pro pistoli. Pistole se mi zadrhla v kapse za mušku. Policajt ke mě přiskočil a srazil mě k zemi.“ Neumanna ztloukli, skončil v uranových dolech. Svou milou už nikdy neviděl.
Bratranec pohraničník
Ještě „drsnější“ je vzpomínka letce Miloslava Komínka. Utíkal už v březnu 1948. Chtěl do Ameriky, šel z Československa pěšky se skupinou studentů přes Mariánské Lázně. „Bohužel, kilometr nebo dva od hranice jsem dostal průstřel břicha a zůstal jsem ležet. Študáci mě potom, když viděli, že přeci jen ještě dýchám, odnesli do jedné selské usedlosti a tam jsem se probudil, to už byly asi dva dny za mnou.“ Aby neohrozil majitele usedlosti, vydal se Komínek v plískanici a v zimě znovu na cestu.
Chytila ho hlídka a odvedla na služebnu: „V té kanceláři, tam mě dotloukli, tam mě dobili. Když jsem ležel na zemi ve zvratkách, a ve všem, co prostě z člověka jde vrchem spodkem, tak najednou stál nade mnou kapitán. Dával mi otázky, které padaly jenom v rodině, tzn. diskrétní otázky. A já si říkám: Co to je za chlapa? A pak najednou, když mi dal ještě poslední ránu, když mě zkopal, tak najednou si vzpomínám, říkám si: Pane Bože, vždyť to je tatínkův bratranec! Ano, to byl on.“ Komínek šel do vězení, ale kupodivu byl propuštěn na amnestii za pár týdnů. Přidal se pak k ilegální protikomunistické skupině a ještě týž rok skončil ve vězení s dvacetiletým trestem.
Útěky a zabíjení na hranicích nepatří jen k 50. letům. Lidé utíkali na Západ do konce komunismu. A nebyli to jen Čechoslováci, prchající na důmyslných vynálezech, od amatérsky zhotoveného tanku až po stroj na jízdu po drátech vysokého napětí - zdokumentovány jsou případy mnoha zadržených občanů NDR či Polska. Na hranicích pochopitelně umírali v přestřelkách i pohraničníci (a někteří z nich při pokusu o útěk, zastřelení vlastními kolegy). Ovšem kdo byl za jejich smrt zodpovědný? Ti, kdo se chtěli dostat na svobodu? Anebo totalitní aparát, který se snažil hranice neprodyšně uzavřít? V mnoha případech byla za smrtí pohraničníků jednoduše jejich služební horlivost.
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
