Totéž bohužel platí, pokud jde o vyjadřování. Každý britský poslanec, i kdyby byl sebeproletářštějšího původu, v okamžiku, kdy se rozhodne vstoupit do politiky s ambicí být členem parlamentu, dělá, co může, aby se způsob jeho vyjadřování přiblížil způsobu vyjadřování jeho budoucích kolegů poslanců. Bez ohledu na jejich politickou příslušnost - mám tím na mysli, že příslušnost k Labour Party - česky straně práce - nikoho neopravňuje k tomu, aby se v parlamentě vyjadřoval jako dělník z doků. Ten by v dokařské hospodě s oxfordskou výslovností taky neuspěl.
Tím je dáno, že od každého, kdo v Británii přichází do styku s veřejností, se očekává nejen dokonalá znalost mateřského jazyka, ale i povědomí o všech jeho schopnostech a možnostech. Což se týká nejen televizních a rozhlasových moderátorů, ale - a to především - novinářů vůbec. Neboť - podle latinského litera scripta manet neboli co jest psáno, je dáno - všechno, co napíší či řeknou, je usvědčujícím důkazem proti nim samým.
A abych politikům pořád jen něco nevyčítal: některé své „zvláštní“ způsoby vyjadřování opisují především při svém obcování s novináři ve všech druzích sdělovacích prostředků. Jak od nich, prokristapána, můžeme chtít, aby ještě měli i smysl pro humor, pro nadhled, pro sebeironii, pro které je v našem jazyce neustále dobře přichystáno.
Měl bych teď asi připomenout E. E. Kische, Karla Čapka, Eduarda Basse a další, ale to asi nemá ani cenu, ani smysl. Jen mě trochu mrzí, že se ony tři podmínky vyjadřování na školách víc a důkladněji nevyučují. Sám jsem pár let učil a bezpečně vím, že tyto tři smysly studenti mají, jen jim ukázat, co s nimi.
I proto si nemyslím, že na úpadku našeho jazyka se jako první podílejí učitelé. Dodnes do škol chodím a jezdím, abych generaci svých vnoučat na vlastním příkladu i vlastními slovy dokresloval ony příběhy bezpráví z let 1948-1989, které jsou pro ně stejně daleko jako třicetiletá válka. Na rozdíl od svých rodičů a ještě mnohem víc prarodičů však o tom chtějí vědět co nejvíc. Jedno mohu dosvědčit: ptají se kultivovaně a mnohdy i poučeně. Pokud jsou takoví i jejich pedagogové. Ani si nemyslím, že náš jazyk kazí způsoby vyjadřování prostřednictvím SMS či chatování na internetu. Napsat „pře100“ místo „přesto“ uměl už Vavřinec Lebeda, kritýgr přes divadlo Ignáta Hermanna v předminulém století. Že jsou současným studentům směšné naftalínem zapáchající způsoby přechylování (až po absurdity typu Nataša Krylova = Krylovová a mužatka George Sand = Sandová), je pochopitelné - už si svobodně jezdí po světě a můžou srovnávat.
Nebojím se o směr, jímž se ubírá náš jazyk. Spíš bychom se měli bát těch, kdo se ho snaží zbavit samočisticích schopností.
