Na tento Dienstbierův výrok už pár lidí reagovalo (mj. upozorněním, že Literární noviny se začaly projevovat jako reformní list až o pár let později), přesto je dobré se k těm slovům vrátit. Vyjadřují totiž široce sdílený názor, že být členem KSČ v 60. letech není nic, z čeho by člověk měl mít morální problém; a současně posilují představu, že 60. léta byla v československém totalitním systému de facto obdobím svobody, jak ji známe z polistopadových časů, obdobím volnosti, které ukončila až sovětská okupace, respektive nástup Gustáva Husáka.
Jenže ono je to mnohem složitější. Za prvé se o 60. letech nedá mluvit paušálně - svoboda roku 1968 se zcela zásadně odlišuje od „svobody“ roku 1962 (o osmapadesátém lépe nemluvit). A za druhé: řeč je o postupném uvolňování totalitního režimu, který měl právě za sebou nejrigidnější a nejbrutálnější fázi. Co se lidem tehdy mohlo jevit (a jevilo) jako neuvěřitelný posun k lepšímu, je ze současného hlediska pořád ještě pěkná hrůza.
Na svobodu až v roce 1967
Pokud jde o politické vězně-oběti vykonstruovaných procesů, nejprve se dostávali na svobodu komunisté. Politička Marie Švermová byla zatčena roku 1951 a v lednu 1954 dostala doživotí za velezradu. Po roce jí byl rozsudek zmírněn na deset let a o rok později ji propustili. Podobně literární historik a diplomat Eduard Goldstücker: odsoudili ho roku 1951 na doživotí, roku 1955 byl propuštěn.
Nejde o to umenšovat utrpení těchto lidí - nicméně jejich poměrně brzká propouštění možná dodnes deformují pohled bývalých komunistů na vlastní minulost. Drtivá většina politických vězňů-nekomunistů totiž musela čekat na amnestii až do roku 1960. A co je klíčové, i po ní zůstaly v kriminálech stovky nevinných lidí.
Už jsme v seriálu zmiňovali osud historičky umění, katoličky a profesorky University Karlovy Růženy Vackové. Byla odsouzena roku 1952 a v kriminále ji drželi ještě v roce 1967. V archivním dokumentu z 18. dubna toho roku (jde o osobní hodnocení při propouštění) mj. stojí, že Vacková „je silně nábožensky založena. Její náboženské přesvědčení hraničí až s fanatismem a z toho také vyplývá celý její postoj k výkonu trestu Jmenovaná byla do roku 1963 vícekrát kázeňsky trestána, a to proto, že porušovala denní řád tím, že odmítala nastoupit práci v neděli.
V tomto duchu působí i na další odsouzené a snaží se je získat pro víru.“ I toto je jazyk a obraz Československa druhé poloviny 60. let. Věřící a zásadový člověk? Potížista, který právem „sedí“.
A co se týká svobody názorů, dokument o Růženě Vackové konstatuje: „Ve výkonu trestu obhajuje v diskusích s dalšími odsouzenými poměry v bývalé buržoazní republice a během výkonu trestu se podílela na organisaci různých protestních akcí.“ Cynismus komunistického aparátu v oněch liberálních šedesátých letech dokládá poznámka, že v roce 1965 byla Růžena Vacková na dva dny propuštěna, aby se mohla zúčastnit pohřbu svého otce. Pak se musela čtyřiašedesátiletá paní do kriminálu vrátit. A proč ji nakonec pustili? Protože „její převýchova vzhledem k jejímu vysokému věku je problematická“.
Nenašel jsem žádný dokument o tom, že by se tehdejší reformně orientovaní členové KSČ o případu Růženy Vackové někde zmiňovali (přitom šlo o postavu velmi významnou), natož aby něco podnikli pro její propuštění. Podobný osud měla řada nejstatečnějších vězňů režimu: Dagmar Šimková se dostala za brány kriminálu až v roce 1966, poté, co zoufale psala svému advokátovi: „Žiji v nesnesitelných podmínkách a za těchto okolností bych zbytek svého trestu nevydržela.“ Lidí propuštěných až v letech 1964 a 1965 jsou desítky. Samostatnou kapitolu by si zasloužily jejich rehabilitace - a rovněž pokusy stíhat hlavní zločince z 50. let, kteří tehdy ještě byli v plné síle.
...a za mříže těsně před pražským jarem
Ovšem v 60. letech bylo také možné, aby se člověk za protistátní činnost (a z důvodů svědomí) do kriminálu teprve dostal. Platí to pro mnohé vězně, kteří sice vyšli v roce 1960 na svobodu, ale pak byli odsouzeni za drobné přečiny (opět politické povahy), přičemž se jim připočetl zbytek původně prominutého trestu. Takové jsou například osudy odpíračů vojenské služby. A ještě jeden případ nelze nezmínit: odsouzení spisovatele Jana Beneše (zemřel nedávno - v červnu 2007).
V roce 1966 se zjistilo, že Beneš spolupracuje s exilovým časopisem Svědectví, který vydával Pavel Tigrid. Spisovatel byl zatčen, vyslýchán Státní bezpečností a obviněn z velezrady (spolu se studentem FAMU Karlem Zámečníkem). Benešův případ tehdy vyvolal velkou pozornost, a jak píše v jednom ze svých článků historik Petr Koura, „nakonec bylo Benešovo jednání překvalifikováno,pouze‘ na rozvracení republiky“. Prokurátorem v procesu, který se konal v červenci 1967, se stal zločinec, známý z procesů v 50. letech Karel Čížek. Spisovatel dostal pět let natvrdo a vyobcovali ho ze Svazu spisovatelů, přičemž proti jeho vyloučení hlasovali prý jen dva lidé - Hela Volanská a Václav Havel.
Petr Koura píše: „Benešova kauza ovšem zásadním způsobem působila na radikalizaci veřejného mínění v Československu. V jejím důsledku též prokazatelně došlo k odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, což byl začátek pádu tohoto komunistického politika Nástup tzv. reformního procesu přináší každopádně Benešovi svobodu - 22. března 1968 mu Antonín Novotný uděluje milost, což je zároveň poslední akt jeho prezidentského úřadování.“
Když se to celé shrne, byla 60. léta érou mnoha absurdit, postupného oslabování komunistického režimu a zásadního zmírňování represe, ale žádným svobodným obdobím, na které by měl být tehdejší držitel rudé knížky hrdý. Okupace pak všechny snahy zabila - a už v roce 1969 se politické procesy rozjely nanovo.
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.
Jenže ono je to mnohem složitější. Za prvé se o 60. letech nedá mluvit paušálně - svoboda roku 1968 se zcela zásadně odlišuje od „svobody“ roku 1962 (o osmapadesátém lépe nemluvit). A za druhé: řeč je o postupném uvolňování totalitního režimu, který měl právě za sebou nejrigidnější a nejbrutálnější fázi. Co se lidem tehdy mohlo jevit (a jevilo) jako neuvěřitelný posun k lepšímu, je ze současného hlediska pořád ještě pěkná hrůza.
Na svobodu až v roce 1967
Pokud jde o politické vězně-oběti vykonstruovaných procesů, nejprve se dostávali na svobodu komunisté. Politička Marie Švermová byla zatčena roku 1951 a v lednu 1954 dostala doživotí za velezradu. Po roce jí byl rozsudek zmírněn na deset let a o rok později ji propustili. Podobně literární historik a diplomat Eduard Goldstücker: odsoudili ho roku 1951 na doživotí, roku 1955 byl propuštěn.
Nejde o to umenšovat utrpení těchto lidí - nicméně jejich poměrně brzká propouštění možná dodnes deformují pohled bývalých komunistů na vlastní minulost. Drtivá většina politických vězňů-nekomunistů totiž musela čekat na amnestii až do roku 1960. A co je klíčové, i po ní zůstaly v kriminálech stovky nevinných lidí.
Už jsme v seriálu zmiňovali osud historičky umění, katoličky a profesorky University Karlovy Růženy Vackové. Byla odsouzena roku 1952 a v kriminále ji drželi ještě v roce 1967. V archivním dokumentu z 18. dubna toho roku (jde o osobní hodnocení při propouštění) mj. stojí, že Vacková „je silně nábožensky založena. Její náboženské přesvědčení hraničí až s fanatismem a z toho také vyplývá celý její postoj k výkonu trestu Jmenovaná byla do roku 1963 vícekrát kázeňsky trestána, a to proto, že porušovala denní řád tím, že odmítala nastoupit práci v neděli.
V tomto duchu působí i na další odsouzené a snaží se je získat pro víru.“ I toto je jazyk a obraz Československa druhé poloviny 60. let. Věřící a zásadový člověk? Potížista, který právem „sedí“.
A co se týká svobody názorů, dokument o Růženě Vackové konstatuje: „Ve výkonu trestu obhajuje v diskusích s dalšími odsouzenými poměry v bývalé buržoazní republice a během výkonu trestu se podílela na organisaci různých protestních akcí.“ Cynismus komunistického aparátu v oněch liberálních šedesátých letech dokládá poznámka, že v roce 1965 byla Růžena Vacková na dva dny propuštěna, aby se mohla zúčastnit pohřbu svého otce. Pak se musela čtyřiašedesátiletá paní do kriminálu vrátit. A proč ji nakonec pustili? Protože „její převýchova vzhledem k jejímu vysokému věku je problematická“.
Nenašel jsem žádný dokument o tom, že by se tehdejší reformně orientovaní členové KSČ o případu Růženy Vackové někde zmiňovali (přitom šlo o postavu velmi významnou), natož aby něco podnikli pro její propuštění. Podobný osud měla řada nejstatečnějších vězňů režimu: Dagmar Šimková se dostala za brány kriminálu až v roce 1966, poté, co zoufale psala svému advokátovi: „Žiji v nesnesitelných podmínkách a za těchto okolností bych zbytek svého trestu nevydržela.“ Lidí propuštěných až v letech 1964 a 1965 jsou desítky. Samostatnou kapitolu by si zasloužily jejich rehabilitace - a rovněž pokusy stíhat hlavní zločince z 50. let, kteří tehdy ještě byli v plné síle.
...a za mříže těsně před pražským jarem
Ovšem v 60. letech bylo také možné, aby se člověk za protistátní činnost (a z důvodů svědomí) do kriminálu teprve dostal. Platí to pro mnohé vězně, kteří sice vyšli v roce 1960 na svobodu, ale pak byli odsouzeni za drobné přečiny (opět politické povahy), přičemž se jim připočetl zbytek původně prominutého trestu. Takové jsou například osudy odpíračů vojenské služby. A ještě jeden případ nelze nezmínit: odsouzení spisovatele Jana Beneše (zemřel nedávno - v červnu 2007).
V roce 1966 se zjistilo, že Beneš spolupracuje s exilovým časopisem Svědectví, který vydával Pavel Tigrid. Spisovatel byl zatčen, vyslýchán Státní bezpečností a obviněn z velezrady (spolu se studentem FAMU Karlem Zámečníkem). Benešův případ tehdy vyvolal velkou pozornost, a jak píše v jednom ze svých článků historik Petr Koura, „nakonec bylo Benešovo jednání překvalifikováno,pouze‘ na rozvracení republiky“. Prokurátorem v procesu, který se konal v červenci 1967, se stal zločinec, známý z procesů v 50. letech Karel Čížek. Spisovatel dostal pět let natvrdo a vyobcovali ho ze Svazu spisovatelů, přičemž proti jeho vyloučení hlasovali prý jen dva lidé - Hela Volanská a Václav Havel.
Petr Koura píše: „Benešova kauza ovšem zásadním způsobem působila na radikalizaci veřejného mínění v Československu. V jejím důsledku též prokazatelně došlo k odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, což byl začátek pádu tohoto komunistického politika Nástup tzv. reformního procesu přináší každopádně Benešovi svobodu - 22. března 1968 mu Antonín Novotný uděluje milost, což je zároveň poslední akt jeho prezidentského úřadování.“
Když se to celé shrne, byla 60. léta érou mnoha absurdit, postupného oslabování komunistického režimu a zásadního zmírňování represe, ale žádným svobodným obdobím, na které by měl být tehdejší držitel rudé knížky hrdý. Okupace pak všechny snahy zabila - a už v roce 1969 se politické procesy rozjely nanovo.
Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.