Nejde ale o eutanazii, kdy sám pacient požádá o usmrcení nebo pomoc při sebevraždě. Řeč je o mase pacientů, kterým jejich stav neumožňuje se k tomu, co se s nimi bude dít, nijak vyjádřit. Lékaři se tím dopouští trestného činu, říkají někteří právníci. „Ukončit nebo nezahájit život zachraňující péči bez projevu vůle pacienta nebo jeho zástupce je protizákonné,“ říká odborník na zdravotnické právo ze 3. lékařské fakulty Karlovy univerzity Ondřej Dostál.
Další podrobnosti
o umírání v nemocnicích
si přečtěte v dnešním vydání deníku
Kdy a komu lékaři v Česku ordinují smrt?
Například člověku po srdeční zástavě, který byl dlouho oživován. Jeho mozek je nedostatkem kyslíku poškozen, ani po několika dnech se neprobral z bezvědomí.
„Můžeme ho veškerými dostupnými technikami udržovat při životě poměrně dlouhou dobu,“ říká lékařka z hradecké nemocnice Renata Pařízková. „Ale když už není žádný reálný předpoklad, že by se z hlubokého kómatu probral, nemá smysl pokračovat dál.“
Škála možností, jak ukončit život „beznadějného“ pacienta, je široká. Lze nenasadit nebo ukončit podávání antibiotik, vysadit léky na podporu krevního oběhu, upravující srážlivost krve, ukončit dialýzu, odpojit pacienta od dýchacího přístroje… Pokrok medicíny totiž přinesl nový problém. Řada pacientů sice může žít, ale jen s podporou léků a přístrojů.