Je to poněkud paradoxní, označovat češtinu za světový jazyk, ale kdybyste byli ve Zlíně, možná, byste tomu alespoň trochu věřili. Ovšem, čeština jako řeč pro Číňany, Hindy, Araby (abych začal hodně exoticky) a ovšem taky pro Američany, Angličany, Francouze a jiné. Čeština poněkud zjednodušená (jen to zkuste někomu vykládat vidy slovesné), ale přece naše, srozumitelná, místy dokonce lahodná.
To je totiž tak: jako se baťovci musí učit anglicky, francouzsky, ale i arabsky, hindu a čínsky, tak se zase exotičtí cizozemští zaměstnanci učí češtině. Mnoho z nich si odsloužilo ve Zlíně povinnou dobu ať v kurzech, v dílnách nebo prodejnách, mnoho se naučilo česky od kamarádů Čechů na prodejnách v zahraničí, mnozí se učili akademicky, ještě než viděli Zlín.
Tak v obchodním domě nakonec prodává Američanka, která ovládá všechny nuance hospodyňské češtiny, v jiném zlínském oddělení sedí Arab, který umí česky se všemi ř a strč prst skrz krk, Angličané se snaží vyslovit stěží a tintítko, čeština se dostává do úst všech národů.
Vy si budete myslit, že je to malicherné, ale představte si tu radost, až potkáte v bangalorských ulicích Inda, který vám řekne: Tož vítejte! – Shledá-li se člověk v cizině s krajanem, je z toho radost. Ale shledá-li se s cizím člověkem, který mluví jeho řečí, je to radost dvojnásobná. A ze Zlína odchází na svá zahraniční působiště desítky a nechybím, řeknu-li stovky takových lidí, kteří budou mluvit ve světě česky.
A není to k smíchu, že se světová čeština rodí u ševců. Angličtinu roznesli psavci do celého světa, čeština má průkopníky snad méně romantické, ale stejně poctivé, houževnaté a na svých místech pevné. Roznášejí s českými výrobky znalost o Československu, a to zrovna mezi ty lidi, kteří tak hned nepřijdou do styku s universitními profesory a docenty na československých stolicích. Je to propagace všedního dne, bez vzájemných slavnostních banketů a řečí, propagace ševcovská, ale důkladná, houževnatá, těžko otřesitelná.