Čeho chcete svou misí v Česku dosáhnout?
Pracuji pro Children’s High Level Group, která má celoevropskou působnost. Jejím základním cílem je pomáhat jednotlivým vládám naplňovat podmínky Úmluvy o právech dítěte. Specifičtější cíl je pomoci, aby děti nebyly v ústavech. Počet dětí, které jsou v Česku umisťovány do ústavů, narůstá. To je dost mimořádný jev.
Při vyslovení jména Rowlingová se lidem v Česku vybaví Harry Potter a boj proti klecovým lůžkům...
Paní Rowlingová reagovala na článek v The Sunday Times. Přišlo jí to na pováženou, napsala dopis, který tady vyvolal velkou nevoli. Ale ani ona, ani naše organizace si nemyslí, že to je ten hlavní problém. Problém je celý ten systém, tohle je jen jeden z výstupů toho systému. Naše organizace není o klecových lůžkách. Chceme pomoci na vládní úrovni formulovat koncepci.
Cílem vaší mise je, aby ústavy byly humánnější, či aby zanikly?
Z dlouhodobého hlediska je cílem, aby děti byly u biologických rodičů s dostatečnou podporou té rodiny. Pokud je někdy třeba, aby děti byly mimo rodinu, tak jen v zařízeních, která mají krátkodobý charakter a zároveň pracují s rodinou. Další variantou jsou profesionální náhradní rodiny, které se o dítě po potřebnou dobu postarají.
Co říkáte, není nic nového, o tom se tu mluví léta. Máte za to, že to můžete rozhýbat?
To vám samozřejmě neřeknu, je to naše snaha. Že se o tom mluví, je první krok. Že se začne mluvit o tom, že dětské ústavy nejsou v pořádku, je další krok. Zatím převažuje názor, že s dětskými ústavy je všechno v pořádku. Většina odpovědných úředníků řekne: Vytvářejte si alternativy, ale toto musí zůstat.
LN Napsal jste dopisy ministrům. Už se někdo z nich ozval?
Jednání zatím probíhají na úrovni ředitelů odborů, ne na té úrovni, na které bychom rádi, aby to bylo. Například s ministrem Petrem Nečasem se snažíme se sejít už asi měsíc. Marně.
LN Nechce se s vámi sejít?
Nevím, nechci být paranoidní, věřím, že volba prezidenta politiky hodně zaměstnala, nechci to soudit. Možná to tady takhle chodí.
LN Do čeho byste se rád pustil ze všeho nejdřív?
Je to o tom, co by místní garnitura, vláda, potřebovala a chtěla. Nechceme být paternalisté, kteří přijdou a řeknou: Máte to dělat takhle. Tak se tady dnes pracuje s rodinou. My chceme pracovat tak, jak by se s ní pracovat mělo: Pojďme si říci, co potřebujete, a společně vytvořme nějaký plán. Já mohu mít spousty nápadů, ale jsou to moje nápady a je třeba je konzultovat s nápady a potřebami druhé strany.
LN Co by se muselo stát, abyste si řekl: Končím, to nemá cenu...?
Rozhodně bychom nechtěli odejít a prásknout dveřmi. Třeba pomůže počkat. Jde jen o to, najít správnou strategii.
LN V Británii jste pracoval jako psychiatr. Co konkrétně jste dělal?
Něco jako pražská bohnická psychiatrická léčebna tam dávno není. Lůžková péče je jen krátkodobá, na malých odděleních. Podpora probíhá především v prostředí, kde lidé žijí. Já jsem dělal v asertivním mobilním týmu, který se staral asi o sto klientů, kteří by tady byli na chronickém pavilonu psychiatrické léčebny. Nutno říct, že to byli lidé, kteří nechtěli žádnou pomoc. Nemysleli si, že jsou nemocní. Právě v tom byla dovednost týmu, pracovat s nimi, i když říkali: Jděte pryč.
LN Jak jste to dokázali?
To je něco podobného, o co se tady pokouším s vládou. Člověk musí být trpělivý, laskavý a hledat vždy nějakou cestu. Nebrat odmítnutí osobně, připomínat se a hledat cesty, které partner může akceptovat.