Valerie Andělová se tak přiřadila k dalším šesti rodičům - pěti otcům a jedné matce, kterým dal soud za pravdu zčásti - jejichž právo na rodinný život bylo podle Evropského soudu pro lidská práva v Česku pošlapáno.
Dalších třináct rodičů uspělo ve Štrasburku se stížností, že jejich spor o dítě se táhl příliš dlouho. Léta trvající spory o dítě mají neblahé následky. „Ten, kdo má dítě u sebe, má neuvěřitelnou moc,“ říká prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa.
„Znám případy, kdy rodič po letech vysoudil styk s dítětem. Když ho vidělo, mělo z toho amok. Řadu let bylo jedním rodičem vychováváno v tom, že ten druhý je čert.“
Odborníci tento jev, popsaný v 80. letech minulého století Američanem R. A. Gardnerem, znají jako syndrom zavrženého rodiče. Dítě závislé na jednom rodiči a popouzené jím proti druhému toho druhého nakonec zavrhne. Nechce zklamat důvěru „hodného“ rodiče třeba tím, že bude udržovat vztahy s tím druhým.
Soudci přitom mají dostatek nástrojů, jak zasáhnout proti rodiči, který kontakt bojkotuje. Za každý zmařený kontakt mohou uložit pokutu až 50 tisíc korun, mohou pro dítě poslat exekutora nebo zahájit řízení o tom, že dítě bude svěřeno do výchovy druhému z rodičů. Používají jich ale jen málo. „Pokutu odnese dítě, protože ji bude platit rodič, který ho má ve výchově. Exekuce je zase tak drastický zásah, že se k němu přistupuje jen zřídka,“ vysvětluje postoj soudců Jirsa. Dobrým řešením podle něj není ani změna výchovy: „Myslíte, že tomu dítěti prospěje, když se najednou ocitne v naprosto cizím prostředí u cizího člověka?“
„Chyba není v zákoně, ale v lidech, kteří mají na sobě taláry,“ říká Luboš Patera ze sdružení Spravedlnost dětem a jeden z otců, kteří si na nemožnost kontaktu s dítětem stěžovali ve Štrasburku. „Soudci nemají úctu k vlastnímu rozsudku.“
