„Všichni dělali, jako by se nic nestalo, jako by se ani nic nenarodilo,“ vzpomíná žena. „Ale ona to nebyla pravda. Cítila jsem se jako matka. Vztah k dítěti si přece budujete už v těhotenství.“ Jako s matkou, i když mrtvého dítěte, s ní nejednali ani zdravotníci, ani příbuzní. Co považovali za šetrný přístup, ji trápilo: „Okamžitě se to uťalo. Nikdo se mnou o tom nechtěl mluvit, já jsem o tom ale mluvit potřebovala, jak jinak se s tím vyrovnat?“
Popovídat si o svém zážitku mohla až na slovenské webové stránce Anjeliky, založené ženou, které se narodila mrtvá holčička. Tady si vyměňují zkušenosti ty, které porodily mrtvé dítě či potratily. K zážitkům z porodnice se Eva Leinerová vrací nerada: „Personál není na takovou situaci připravený. A rodiče samozřejmě také ne.“
Paní Leinerová upínala k dítěti velké naděje. Měla problémy otěhotnět, už jednou potratila v začátku těhotenství, podruhé přišla do jiného stavu až po umělém oplodnění a bylo jí už přes čtyřicet. „Věděla jsem, že je to moje poslední šance mít vlastní dítě,“ říká.
Jenže přišly komplikace. „Začala jsem se otevírat, když mě šili, začala odtékat plodová voda,“ vypráví.
V tu chvíli ji lékaři přitlačili ke zdi: „Nutili mě ukončit těhotenství.“ Šetrní v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě zrovna nebyli. „Řekli mi: Vypadá to špatně, to dítě neudržíte. Tady nám podepište, že můžeme těhotenství přerušit.“
|
Nikdo se mnou o tom nechtěl mluvit, já jsem o tom ale mluvit potřebovala, jak jinak se s tím vyrovnat?
Eva Leinerová se vzepřela. „Neměla jsem dost informací, nechtěla jsem rozhodovat narychlo a pod takovým tlakem.“ Od oné chvíle uplynulo šest let, porodní asistentka (nechce zveřejnit jméno), se kterou byla Eva Leinerová v kontaktu, si na ni ale dobře pamatuje. „Volala mi celá zděšená, že na ní při vizitě z ničeho nic chtěli takové rozhodnutí,“ vzpomíná.
Asistentka si dodnes myslí, že porodnice jednala překotně. „Připadalo mi to předčasné. Obávali se zánětu nebo krvácení, ale v tu chvíli se nic ohrožujícího nedělo,“ říká. „Paní Leinerová dodržovala velice pečlivě předepsaný režim, ležela, není vyloučené, že ten klíčový měsíc by dítě udržela.“ Podolští lékaři se ale rozhodli prosadit svou. „Z oddělení pro těhotné mě přeložili na gynekologii. Nikdo mi nic nevysvětlil, prostě přijel zřízenec s vozíčkem a odvezl mě o dvě patra níž,“ vzpomíná Leinerová. „Dali mi jasně najevo, že mě odepsali. Viděla jsem, že oni už mé těhotenství sami pro sebe ukončili a čekají, až podlehnu a podepíšu. Ten nátlak byl ošklivý.“
Nakonec po konzultaci s manželem, který se obával o její zdraví, podepsala. „Lékaři se asi báli, že může dojít ke spontánnímu potratu, provázenému komplikacemi,“ přemýšlí. Jenže právě s faktem, že to byla ona, kdo rozhodl o smrti dítěte, se dlouho nemohla vyrovnat. „Mockrát jsme o tom spolu mluvily,“ říká porodní asistentka. „Opakovala jsem: Na tom nemáte ani tu nejmenší vinu.“
Nemocnice brzy po zákroku poslala za Evou Leinerovou psycholožku. „Poslala jsem ji pryč,“ vzpomíná. „Byla nepříjemná. Jen opakovala, že se to přece může stát a že to zveličujeme.“ Spíš by byla uvítala nějaké rozloučení s děťátkem. „Ani jsem ho neviděla. Řekli mi, ať ho raději vidět nechci, a odnesli ho pryč,“ vzpomíná. „Uvítala bych, kdybych se mohla sama rozhodnout, zda ho chci vidět. Ne hned po porodu, to je člověk dezorientovaný, ale během několika dalších hodin bych chtěla mít možnost rozhodnout, zda ho chci vidět, zda na něj chci mít nějakou památku.“
Se smrtí děťátka se Eva Leinerová vyrovnala až o tři roky později, když rodina adoptovala tříletou Kačenku.
