Oscar jako přitěžující okolnost

Česká filmová nová vlna, která je v souvislosti s 60. lety vyzdvihována nejčastěji, byla před čtyřiceti lety součástí širšího filmového dění. V Československu vznikaly koprodukce se západními producenty. Československé filmy dominovaly světovým festivalům a vozily domů Oscary.

V kinech po léta vyhrazených lidovědemokratickým produkcím běžely západní filmy a z festivalu v Karlových Varech se stala platforma pro kulturní i obchodní výměnu mezi východním blokem a ještě nedávno znepřátelenou cizinou. Srpen 1968 byl tak nejen začátkem konce „československého filmového zázraku“, ale dopadl tvrdě na celý filmový průmysl včetně distribuce.

Jedním z klíčovým momentů vedoucích k liberalizaci 60. let a začátku kulturní výměny mezi Východem a Západem byl ženevský summit čtyř mocností v červenci 1955, kde se poprvé sešli Sověti a USA. V následujícím roce získal festival v Karlových Varech od mezinárodní federace producentů FIAPF status kategorie A a českoslovenští komunisté jasně signalizovali, že po letech usilují o kontakt se západními kinematografiemi. Trend je jasný z programu festivalu v následujících ročnících. V roce 1964 se ve Varech objevilo Mlčení Ingmara Bergmana nebo Ameriko, Ameriko! Elii Kazana.

Mezi hosty pak Henry Fonda či Claudia Cardinalová. Podobně hvězdně byl obsazen i ročník 68, kdy na kolonádě oplatky ukusoval herec Tony Curtis a v kinech byli k vidění Bonnie a Clyde. Politické uvolnění se odráželo i v reakci na zavraždění Roberta F. Kennedyho. Ve festivalovém deníku se objevila kondolence senátorově manželce i oznámení o konání mše v Puppu.

Český filmař superstar
Podobně jako byli západní filmaři vítáni ve Varech, byli českoslovenští hvězdami na zahraničních festivalech. V roce 1968 soutěžily v Cannes hned tři československé filmy, Rozmarné léto, Hoří, má panenko a O slavnosti a hostech. Nedokončením soutěže v revolučním roce byl zřejmě jeden z filmů připraven o Zlatou palmu. Silně obsazená soutěž v Cannes byla součástí série předchozích úspěchů.

Částečně jako politické gesto udělila americká filmová akademie v roce 1965 Oscara filmu Obchod na korze. Následující rok byly nominovány Lásky jedné plavovlásky. Následovalo další vítězství s Ostře sledovanými vlaky a nominace pro Miloše Formana za Hoří, má panenko.

Satirická komedie spadala do trendu otevírání se západním vlivům i financím. Film vznikal v koprodukci s italským producentem Carlem Pontim. Do ČSSR pronikli i Američané. V roce invaze natáčeli u Davle válečný snímek Most u Remagenu. Natáčení přeťal právě srpen. V koprodukci s NSR vznikaly ještě po invazi i Menzelovi Skřivánci na niti. Film se do kin už nedostal a později byl použit jako exemplární příklad špatného investování a orientace na Západ. Formana, Menzela nebo Ivana Passera lanařil Hollywood.

Zatímco studia lákala filmaře, v čs. kinech se hrály americké, francouzské i německé filmy: Kleopatra, My Fair Lady... O tom si diváci mohli až do začátku 60. let -a znovu po roce 68 - nechat jen znát. Zástupci české nové vlny sice vozili ze zahraničí ceny, ale srpen je postavil do pozice „přisluhovačů imperialistické propagandy“.

Normalizace ve filmu odstartovala v září 1969 výměnou na postu ředitele Československého státního filmu. Aloise Poledňáka vystřídal Jiří Purš. Filmy putovaly do trezoru, zastavovala se jejich výroba, režiséři dostávali distanc a z kin mizely západní produkce. Čs. film vykročil „Klidem a poctivou prací za další rozkvět země“.