Zapomnělo se už na samizdat? Těžko říct - žádný „průzkum“ nikdo nedělal, ale jisté je, že o českých a moravských samizdatových nakladatelstvích vyšlo v posledních deseti letech jen pár článků. Zasvěcenci a pamětníci možná následující text přejdou jako nezajímavý, ostatním (a Příběhy bezpráví jsou adresovány hlavně mladým lidem) by snad mohl být k užitku.
Samizdat je produkt totalitního systému: publikace, udělaná „na koleně“, bez cenzury, bez dohledu. Vyrobená (v porovnání s moderním nakladatelstvím) s minimálními technickými prostředky, v malém nákladu a se značným rizikem. V oficiální kulturní poušti ČSSR sedmdesátých a osmdesátých let sehrály samizdaty vedle exilové literární produkce zásadní roli: vytvořil se díky nim a navzdory tlaku Státní bezpečnosti paralelní svět svobodné kultury a intelektuální diskuse, samizdat se stal typickým projevem rezistence. Díky knihám a jiným materiálů přepisovaným na stroji, množeným na cyklostylu a v úplně posledním období i na xeroxu se dařilo šířit „nežádoucí“ myšlenky, názory a informace, které se režim usilovně snažil zadusit.
Země původu: Rusko
Jiří Gruntorád, ředitel knihovny Libri Prohibiti, která archivuje mnoho tisíc kdysi zakázaných publikací, říká, že za první „samizdat“ je považován list moskevského patriarchy z roku 1918, v němž protestuje proti bolševickému teroru. Slovo samizdat nicméně v Rusku vzniklo o pár desítek let později a uchytilo se pak ve všech jazycích s výjimkou polštiny, kde se mluvilo o „publikacích druhého oběhu“. V roce 1969 vydává tehdejší šéf KGB J. V. Andropov „zprávu o zrození samizdatu“, určenou zřejmě pro nejvyšší vedení státu, a mezi nebezpečnými autory jmenuje Solženicyna či Sacharova.
V českých zemích se „samizdaty“ dělaly vlastně už za protektorátu a pak znovu, hned po únorovém převratu roku 1948 - viz nedávný článek tohoto seriálu o tiskovinách odbojové skupiny Za pravdu. Skutečný rozvoj ale nastává po sovětské okupaci: nejprve kolovala různá prohlášení a výzvy politického charakteru, během roku 1972 se objevují opisy literárních děl „zakázaných“ autorů: Gruši, Havla, Hrabala, Vaculíka...
Typická samizdatová publikace byla přepsaná na stroji, náklad se pohyboval mezi sedmi až patnácti kopiemi „přes kopírák“, z nichž poslední byla většinou téměř nečitelná. Opisovali sami editoři nebo profesionální písařky za honorář. Jiří Gruntorád připomíná, že velmi brzy vzal do svých rukou „organizaci opisování“ spisovatel Ludvík Vaculík, vydavatel edice Petlice. Do konce roku 1989 v ní vyšlo přes 400 původních titulů české a slovenské prózy i poezie, často i v několika vydáních. V době největšího rozmachu psalo Petlici současně šest písařek. Další samizdatové edice fungovaly podobně: Jan Vladislav vydával Kvart, Jaromír Hořec Českou expedici, Vladimír Pistorius Krameriovu expedici, Václav Havel Expedici, Gruntorád Popelnici.
Co v samizdatu vycházelo? Jednoduchá odpověď zní „takřka všechno“. Československo bylo ve srovnání s Polskem a Maďarskem ideologicky mnohem sešněrovanější, takže to, co se běžně vydávalo tam, nemohlo vyjít tady. Například v Polsku nemusel existovat náboženský samizdat, zato tam byl velmi rozšířený ten historický. Českou zvláštností naproti tomu je množství samizdatu literárního: tolik ryze beletristických knih se prý nenajde v žádné jiné zemi, počet spisovatelů na indexu včetně exilových se pohyboval v řádu stovek. Nejčastěji opisovanou knihou byla zřejmě sbírka Jaroslava Seiferta Morový sloup. Zhruba stejně často - ale to už se dnes dá těžko přesně určit - se šířil román George Orwella 1984. K často vydávaným autorům patřili Havel, Vaculík nebo Kohout, ale také Egon Bondy či Ladislav Klíma, písničkáři a spisovatelé Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák. V nezávislých nakladatelstvích vyšla řada literárních debutů a také překlady snad ze všech cizích jazyků.
Vedle zmíněných knižních edic se později zrodily i časopisy: Kritický sborník, Revolver Revue, Střední Evropa, Vokno, Lidové noviny, Pražské komunikace. K tomu je třeba přidat třeba Informace o Chartě, rovněž pravidelný samizdatový tisk - a pořád to bude jen zlomek. Za samizdat je možné považovat i masově šířené a po domácku kopírované nahrávky zakázaných hudebních skupin.
Riziko samizdatového podnikání
Zásadní podíl na vydávání samizdatu měly již zmíněné písařky, knihvazači, výtvarníci. Ti všichni nesli riziko kriminálu či přinejmenším nepříjemného vyšetřování. Příklady perzekuce kvůli samizdatu uvádíme ve sloupku vpravo, zmiňme zde ale případ Jiřího Gruntoráda - vydavatele edice Popelnice. V prosinci 1980 byl v Praze zatčen a v červnu 1981 nad ním soudce městského soudu Jan Rojt vynesl rozsudek: čtyři roky vězení a tři roky ochranného dohledu. V odůvodnění rozsudku soudce konstatoval, že byly mj. opsány v deseti kopiích i básně Bohuslava Reynka a pokračoval: „Nicméně i nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialistickému společenskému řádu, jak ostatně ukázal i rok 1968. U sbírky Pieta je zejména v úvodní básni líčena krajina a její nálady velmi chmurně, stejně tak ve sbírce Setba samot, v níž lze poukázat na básně Žalář, Krysa v parku a jiné.“
Co se významu samizdatu týká, právě Gruntorád ho v jednom svém textu vystihl přesně: „Paralelní struktury dobývaly a obsazovaly stále větší prostor a soustavným tlakem na režim krok za krokem posunovaly hranici možného od výchozího stavu: co není povoleno, je zakázáno, k cílovému: co není zakázáno, je povoleno. V nezávislé literatuře a publicistice přežil také duch demokracie a tolerance, samizdat v nenormálních poměrech udržoval a rozvíjel kulturní kontinuitu a nepochybně také přispěl k záchraně jazyka, nemilosrdně deptaného v režimních sdělovacích prostředcích. Samizdat měl vliv i na náboženský život v bývalém Československu. Ostatně bez samizdatu by nebyla možná ani existence Charty 77 a dalších nezávislých iniciativ.“
Zpracováno s použitím textu Jiřího Gruntoráda Stručná historie čs.
samizdatu (LtN 15. 7. 2002)