Rozdíl zde ale je. Ve třídě totiž není jen jeden dospělý, ale dva. Učitelka a její asistentka Lenka Křivánková. Dalším rozdílem od většiny škol je, že mezi žáky je i nevidomá dívka Stázina. A právě kvůli ní je ve třídě asistentka Lenka.
Děti ve dvojicích skládají na lavici lístečky se slovy, tak jak jim určila paní učitelka, Stázka dělá to samé. Nikoliv však se spolužačkou, ale s asistentkou. Slova na lístečcích má navíc v Braillově slepeckém písmu. „Jak poznáš, že je slovo dvojslabičné?“ ptá se asistentka Lenka Stázky. „Podle toho, kolikrát si tlesknu. Když dvakrát, je dvojslabičné,“ vysvětluje dívka. Bere do ruky jeden z lístečků, prsty přečte slovo a při tom třikrát tleskne. „Tak slovo jablko není dvojslabičné, ukliď ho prosím,“ říká Lence a podává jí slovo. Ta lísteček otočí a podle nápisu na lístečku zkontroluje, zda odpověděla správně.
To samé dělají i Stázčini spolužáci. Ve třídě se ozývá tleskání, za chvíli se paní učitelka dětí ptá, kolik našly dvojslabičných slov.
„Tak a teď jděte všichni dozadu na koberec a vezměte si knížku Z deníku kocoura Modroočka, budeme si číst,“ pobídne děti Monika Sujová. Jedna z dívek okamžitě stojí u Stázčiny lavice. „Tak pojď Stázi,“ říká jí. Ta ji vezme za ruku a do druhé jí Lenka podává knížku o kocourovi. Přepsanou do Braillova písma.
„Nejsem asistentka Stázky, ale paní učitelky. Pracuji sice hlavně s ní, ale pomáhám i ostatním dětem, když se paní učitelka zase věnuje Stázce,“ popisuje svou práci Lenka Křivánková.
Mezi tím si všechny děti posedají a polehají po koberci a jedno po druhém čte text. Lenka uklízí po dívence lístečky z lavice a zasunuje židle u ostatních lavic.
Bez její pomoci si Monika Sujová výuku neumí vůbec představit. „Lenka je nenahraditelná. Bez asistenta se výuka ve třídě, kde je třeba handicapované dítě, nedá téměř zvládnout,“ říká.
Na výuku se obě ženy připravují dvojím způsobem. Třídní učitelka nejdřív vymyslí, co bude s dětmi probírat, pak se se svou asistentkou musí domluvit, jak výuku přizpůsobí Stázce a jaké pomůcky budou zapotřebí. „Voláme si, píšeme e-maily nebo se domlouváme před vyučováním. Je to náročné, ale ne zas tolik, abychom to nezvládly,“ dodává Monika Sujová s tím, že se obě ženy musely například naučit slepecké písmo.
Pedagogických asistentů mají na zdejší škole hned několik. Chodí sem totiž dohromady čtrnáct dětí, které jejich pomoc potřebují. První chlapec, který je na invalidním vozíku, sem byl přijat před devíti lety. „Máme tady děti s tělesným i mentálním postižením. V současné době k nám chodí například dvě děti s Downovým syndromem,“ popisuje ředitelka školy Jana Matoušová. O tom, zda je pro postižené dítě integrace vhodná, musí vždy rozhodnout odborník.
Podle jejích slov většina pedagogů vzala možnost vzdělávat zdravé a handicapované děti dohromady jako výzvu. „Je to užitečné a obohacující pro nás všechny – děti i učitele. Tím, že děti vídají postižené spolužáky ve škole, nejsou pro ně tito lidé žádnou atrakcí a dokážou jim pomoci,“ vysvětluje Matoušová.
Když má škola k ruce asistenta
„Jaký je protiklad slova rychle?“ Ptá se třídní učitelka Monika Sujová druháků v pražské základní škole Červený vrch. Nad hlavu vyletí několik rukou. Vyvolaný žák odpovídá, že to slovo je pomalu. Ve třídě probíhá hodina českého jazyka. Na první pohled vypadá stejně jako na většině škol.
