Ústavní soud nemůže zavřít oči, říká soudce Zdeněk Kühn

Je podle vás reakce politiků na rozhodnutí Ústavního soudu o stížnosti poslance Melčáka nepřiměřená?

Politici mohou to rozhodnutí kritizovat, ale součástí bontonu v právním státě je to, že to rozhodnutí musí být respektováno. Soudy nevynášejí rozhodnutí, která zasahují do politiky, proto, že by soud sám sebe aktivoval, ty věci soudům zpravidla nosí jiní politici. A ten soud nemůže říci, mně se ta věc nelíbí, to je příliš politické, o tom nebudu rozhodovat. Z bontonu vybočilo, když se tady ozvalo, že tento verdikt by neměl být respektován, protože je mimo pravomoc Ústavního soudu. Ale přece nemohou politici sami rozhodovat, co je v pravomoci Ústavního soudu. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale finálním arbitrem toho, co je, či není v pravomoci Ústavního soudu, je Ústavní soud sám.

A když politici mluví o tom, že připraví takové řešení, které je nenapadnutelné, tak to je jejich právem?

Nezpochybnitelné je asi to správné slovo. Když připraví řešení, které odstraní pochybnosti, které tady od začátku byly - že je to ad hoc zákon, který říká: Pardon, ústava je sice obecná norma, ale ona na chviličku neplatí. Pokud připraví zákon, který se takovýmto pochybnostem vyhne, tak je to absolutně v pořádku. Kdyby to chtěli udělat tak, aby byl Ústavní soud obejit, to by bylo něco zcela jiného. Ale já se domnívám, že současné diskuse vedou k tomu, že se zvolí řešení ústavně zcela neprůstřelné v tom, že bude zcela korektní.

Když mluví pan Kalvoda o tom, že napadne jakékoli řešení, se kterým teď politici přijdou ve snaze uskutečnit předčasné volby, není to taky účelové?

Nerad bych tu vyvolal dojem, že Ústavní soud může posuzovat ústavnost jakéhokoli ústavního zákona či jakékoli ústavní procedury. Takhle to určitě není. Nejde o to, že by protiústavní byly samotné předčasné volby. Jde jen o to, že k předčasným volbám musíme dospět ústavně korektní procedurou.

Jak byste vysvětlil laikovi, že ústavní zákon nerovná se cokoli, co parlament odhlasuje příslušným kvorem?

Ústavu lze samozřejmě měnit. Ale ústava v článku 9, odstavec 2 říká, že některé základní zásady, "podstatné náležitosti demokratického právního státu", tedy určité jádro ústavy, změnitelné není, a to ani formou ústavního zákona. Můžeme se ptát: Je ten zákaz změny jen deklarací, je to rétorika, která nemá žádný větší význam - nebo to je něco, co skutečně zavazuje ústavodárce? Vždyť jinak by to v ústavě asi nebylo.

A pak je druhá otázka: může tuto normu v extrémním případě vynucovat též ÚS, pokud ji ústavodárce poruší a zasáhne do tzv. tvrdého jádra ústavy, tedy do těch podstatných náležitostí? Má ÚS zavřít oči a říci, já nemám pravomoc? Řada právníků si myslí, a říká to i ustálená judikatura ÚS od počátku devadesátých let, v podstatě již od svého vůbec prvního nálezu, že ÚS takovouto pravomoc má. Takže nemůžeme být teď nějak zásadně překvapeni. Úplně stejná diskuse proběhla v padesátých letech v Německu, kde je úprava velmi podobná. Dnes je tam víceméně konsenzus, že německý ústavní soud může výjimečně tuto pravomoc vykonávat. A už několikrát rozhodoval o ústavnosti ústavních zákonů a za obdobné situace jako u nás - podotýkám ale, že nikdy nedovodil protiústavnost "ústavního" zákona. To, co bude dělat ÚS ve čtvrtek, není nic jiného než to, co se stalo v Německu již v řadě případů, naposledy, když projednávali ústavnost provedení eurozatykače. I náš soud od svého prvního nálezu opakuje, že článek 9 odstavec 2 nemá pouze rétorickou funkci, že ústavodárce nemá absolutní libovůli v tom, co může v ústavě změnit. Právě Ústavní soud má pravomoc toto omezení ústavodárce v extrémním případě kontrolovat.

To jsou dvě rozdílné věci.

Jistě. Ale pokud by nebylo nikoho, kdo by ústavodárce zastavil, tak článek 9, odstavec 2 zůstává pouhou rétorikou.

Nemůže to být lid?

To je pravda, Listina základních práv a svobod stanovuje právo občanů na odpor. Jenže Listina současně říká, že toto právo je realizovatelné teprve v okamžiku, kdy je činnost státních orgánů znemožněna. V situaci, kdy je tu Ústavní soud, se musíme obrátit ještě na něj, než se pustíme do občanského odporu.

Může si Ústavní soud počínat politicky v tom smyslu, že se zalekne toho, že určité jeho kontroverzní rozhodnutí by mohlo vyvolat tak silnou reakci politických protihráčů, že by do budoucna omezili jeho pravomoci?

Existují příklady z historie, že ústavní soudy, když poprvé vynášely takto dalekosáhlá rozhodnutí, tak jimi přímo nezasáhly do politiky. Byly většinou opatrné a můžete to vykládat třeba jako otázku soudcovského sebeomezení nebo uvážlivosti.