Medek působil jako hudební publicista, teoretik a kritik. Dětství prožil v Národním památníku na Vítkově, který spravoval jeho otec Rudolf Medek. Vystudoval obecnou školu v Karlíně, Akademické gymnázium v Praze (4 ročníky) a pražskou konzervatoř, kterou ale musel po převratu v únoru 1948 přerušit.
Poslechněte si |
Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň
V roce 1977 podepsal Chartu 77 a po útoku StB na svou osobu emigroval v roce 1978 do Rakouska. Zde působil jako jeden z komentátorů Hlasu Ameriky a svými relacemi přispěl k tomu, že činnost Charty 77 i dalších opozičních skupin vešla do širšího povědomí. Jeho odhlášení "Ivan Medek, Hlas Ameriky, Vídeň" se stalo legendární. Medek přitom ani netušil, jak je v rodné zemi populární. Pro lidi za železnou oponou, kteří se "štvavou vysílačku" odvážili naladit, jeho úvahy a komentáře znamenaly přísun nezkreslených informací.
Rok starý rozhovor LN s Ivanem Medkem si můžete přečíst ZDE
"Měl jsem štěstí, že jsem mohl přispět k některým věcem, které se povedly. Nakonec jsem dělal věci, o nichž jsem netušil, že je dělat budu," vzpomínal. Životní peripetie jej zavedly leckam - od mytí nádobí v hospodě až po funkci prezidentova kancléře.
Medka jsem si hluboce vážil, říká HavelBývalého prezidenta Václava Havla Medkova smrt velmi zasáhla. "Ivana Medka jsem znal mnohá desítiletí jako muže pevných názorů a postojů. Byl signatářem Charty 77 a mnozí si jistě dodnes pamatují jeho komentáře z vysílání Hlasu Ameriky. V posledních letech jsem ho několikrát navštívil a vím, že navzdory těžké nemoci dění ve společnosti do poslední chvíle sledoval a komentoval. Jeho smrt mě velmi zasáhla, protože ho znám jako vzácného člověka i spolehlivého spolupracovníka, kterého jsem si vždy hluboce vážil," sdělil Havel. |
Nevěřit komunistům nikdy nic
Jedním z jeho kréd bylo "nevěřit komunistům nikdy nic". Zdůrazňoval, že název KSČM je v rozporu se zákonem a že by z něj mělo zmizet slovo "komunistická". Vyjádřil také přesvědčení, že řada lidí v Česku si na svobodu nikdy nezvykla, jinak by komunisté nemohli mít tolik voličů.
S komunistickou ideologií měl totiž celoživotní negativní zkušenosti. Již jeho rodinný původ sympatie komunistů nevzbuzoval: otec Rudolf Medek byl legionářský generál a spisovatel, dědeček byl slavný malíř Antonín Slavíček. Jeho předčasně zesnulý mladší bratr Mikuláš se také proslavil jako malíř. Medek byl přes babičku Slavíčkovou, která si vzala Herberta Masaryka, nevlastním pravnukem T. G. Masaryka.
Za války Medek, který se narodil 13. července 1925 v Praze, studoval na gymnáziu, ale hlavně se vedle četby věnoval hudbě. Hru na housle brzy vyměnil za komponování a začal chodit na konzervatoř. Po doporučení svého profesora, že "když to nejde, tak ať zkusí psát do novin, to prý může každý", Medek skutečně začal publikovat články o hudbě. Mimo to po válce úspěšně orodoval u prezidenta Edvarda Beneše za dirigenta Václava Talicha; spoluzakládal pro něj a vedl Český komorní orchestr.
Topolánek: Vážil si svobody, vzdal se toho, co měl rádPředseda ODS Mirek Topolánek zaslal kondolenční dopis Heleně Medkové. "Ivana jsem si vážil jako člověka, který si cení svobody natolik, že se kvůli ní vzdal i toho, co měl rád a co uměl, své práce," napsal Topolánek. Zdůraznil také, že se Medek nebál říkat své názory a neměnil své postoje. Topolánek v roce 2008 jako premiér ocenil Medka čestnou plaketou předsedy vlády, bývalý Havlův kancléř byl teprve čtvrtým takto oceněným člověkem. |
Myl nádobí v hospodě
Převrat v únoru 1948 smetl nejen nadějný orchestr. Medek poté pracoval jako koncertní jednatel mimo jiné v České filharmonii. Vážné hudbě se věnoval i po vyhazovu z orchestru v roce 1970. O místo v Supraphonu přišel po podpisu Charty 77. "Můj táta a další z mé rodiny by to podepsali také. Podepisuji to i za ně," nezaváhal tehdy, i když tušil následky.
"Myl jsem celé dny nádobí v hospodě, a když jsem měl volno, další hodiny jsem trávil u policejního výslechu," vzpomínal Medek. Dělal také saniťáka nebo šatnáře a pozvolna poznával, že jediným řešením je emigrace. Poslední kapkou byla policejní akce, kdy ho vyvezli za Prahu a zbitého a omráčeného pohodili ve škarpě. V srpnu 1978 emigroval do Vídně.
Hlava v Praze
Přestože byl nucen opustit vlast, vždy tvrdil, že "hlava mu zůstala v Praze". Proto hned, jak to šlo, spěchal domů. Podle vlastních slov už od poloviny roku 1989 tušil "rychlý konec". Ještě v listopadu četl do éteru spolu s dalšími redaktory seznamy signatářů manifestu Několik vět a v roce 1990 už byl v Praze "k dispozici" Václavu Havlovi.
Medkova nabídka zůstala zpočátku nevyslyšena, spolupracoval tedy dál s Hlasem Ameriky ve Vídni. Časem začal opět radit České filharmonii, v roce 1992 předsedal Federální radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Místo důchodu strávil nakonec šest roků v těsné blízkosti prezidenta Havla, v letech 1996 až 1998 jako jeho kancléř. V srpnu 1999 neúspěšně kandidoval do Senátu.
Medek byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Ljubou Medkovou-Strakovou má tři děti. Za svoji práci i postoje získal řadu vyznamenání, mimo jiné Řád T. G. Masaryka III. třídy (1991), medaili Za zásluhy (1999), čestnou plaketu předsedy vlády ČR (2008) či novinářskou cenu Ferdinanda Peroutky (2009).
