Evropské dějiny probíhají v této chvíli mimořádně zrychleným tempem. Nemine týden, aby nepřišla nějaká nová zneklidňující, ne-li přímo katastrofická zpráva - právě když píšu tyto řádky, je na všech internetových serverech poslední takovou aktualitou faktický krach belgické banky Dexia, kterou - v evropském kontextu trochu paradoxně - vede známý eurokrat, bývalý ministerský předseda Belgie Jean-Luc Dehaene, se kterým jsem se v názorech na evropská témata opakovaně velmi ostře střetával. Stejně by asi bylo lepší, kdyby zůstal v politice.
Nemine týden, aby nedošlo k setkání dvojice Sarkozy-Merkelová, která za nás a bez nás - s ustaranými tvářemi, ale i s profesionálně nacvičenými slibnými úsměvy -"řeší“ budoucnost našeho kontinentu.
Nemine týden, aby se někde v Evropě nevynořilo a při volbách překvapivý úspěch nezískalo jedno nové populistické seskupení (právě poslouchám v rádiu zprávy o výsledcích polských parlamentních voleb a o nové politické straně, která jako svou první iniciativu chce z polského parlamentu odstranit kříž).
Nemine týden, nebo spíše den, aby vrcholní představitelé Evropské unie nevydali nějaké velmi nevěrohodně znějící, ale veřejnost navenek uklidňující prohlášení s ujištěním, že mají situaci pevně pod kontrolou. A to se nebudu vměšovat do právě vzniklé vládní krize na Slovensku, kde se slovenská premiérka stala obětí evropské dluhové krize.
Přes různá prohlášení evropských politiků je současná ekonomická stagnace a s ní spojená všeobecná rozpačitost lidí-občanů z posledního vývoje v Evropě nezpochybnitelnou realitou. Stejně tak jsou realitou trvalé a hluboké politické rozpory uvnitř zemí i mezi nimi, dojde-li na otázku, kudy a jak v Evropě dále jít.
Dalším nepřehlédnutelným prvkem reality je narůstající počet veřejně a oproti minulosti velmi silně formulovaných projevů nesouhlasu s vývojem evropské integrace, která podle mnohých evidentně zamířila do slepé uličky. Veřejná kritika se však trochu mylně soustřeďuje na nejviditelnější nefungující integrační projekt, kterým je společná měna euro (a trochu se mimo jiné zapomíná na jiný problematický velký evropský projekt, kterým je Schengen). Evropská krize současnosti je samozřejmě daleko širší než tyto dva projekty.
Pokus vynulovat národní státy
Kromě zájmové koalice, která je na EU existenčně závislá (politici EU, úředníci EU, zájmové - mediální, byznysové, vědecké, umělecké -skupiny napojené na EU a na evropských projektech parazitující lidé v jednotlivých členských zemích), už skoro nikdo jiný vývoj v Evropě nehájí. Snad kromě snílků o sjednoceném lidstvu (a když už to nejde celosvětově, tak alespoň v Evropě), kteří spolu s Karlem Marxem už více než 150 let sní o chvíli, kdy stát konečně odumře. Na rozdíl od Karla Marxe však tito lidé nevěří, že spása přijde od dělnické třídy či proletariátu, ale "skromně“ naznačují, že spása přijde od nich samotných. Kritika, kterou slyšíme, je však příliš opatrná, většinou to bývá jen kritika vnějších, povrchových jevů či dílčích věcí. O podstatě se nemluví, ta zůstává nedotknutelná.
Posvátná mantra eurokratů už více než půl století přetrvává nedotčena: evropská integrace je dobro, ať se v ní děje cokoli, ať se věci daří, nebo nedaří, ať je kritiků více, nebo méně, ať se Evropská unie jako instituce lidem jakkoli vzdaluje a odcizuje, ať jsou náklady na udržování jednotlivých integračních projektů jakkoli vysoké, ať se původní přísliby efektů evropského integrování jakkoli odlišují od reality. Zvláště půvabné je to s eurem: všichni jako by zapomněli na veřejně a obzvláště autoritativně (vůči nám pochybovačům) vyslovované, více než deset let staré výroky eurokratů, že kdo si ponechá svou vlastní měnu, bude za to těžce platit! Dnes je zcela zřejmé, že žádná evropská země, která si ponechala svou vlastní měnu, dluhovou krizí podobnou té řecké neprochází. (Lotyšsko si takovou krizi prodělalo ještě před globální finanční a měnovou krizí, ač nemělo euro, ale mělo na euro pevně nafixovaný měnový kurz svého latu, což je skoro totéž.)
Takto to nemůže pokračovat, i když řešení není a nebude jednoduché a určitě nebude jednorázové. Půjde o dlouhodobější proces. Nemluvím také o řešeních ideálních, o řešeních proveditelných "ve vzduchoprázdnu“ či na šachovnici, kde budou figurky, a ne živí lidé, ale o řešeních v realitě. Tato řešení proto nemohou mít teoretickou krásu a čistotu, ale směr řešení čistý, zřetelný a v tomto smyslu "krásný“ být musí. Je evidentní, že jedno takové řešení je dnes evropským establishmentem - přes všechnu odlišnost rétoriky jeho jednotlivých zástupců - prosazováno: přejít od unie měnové k unii fiskální (transferové, přerozdělovací) jako smluvně zakotvený institucionální posun. Celý můj následující text je střídavě explicitní, střídavě implicitní polemikou s tímto pokusem o další prohloubení evropské integrace, s tímto dalším (teď už - z podstatných hledisek -téměř definitivním) vynulováním veškerého významu národních států, s tímto povýšením EU do role základní entity našich životů.
Dnes už nemůžeme zůstat na půl cesty. Tato "řešení“ je třeba rezolutně odmítnout, nikoli pouze tu odvážněji, tu méně odvážně kritizovat či zpochybňovat. Chtěl bych předeslat, že můj postoj (pro někoho snad málo evropsky solidaristický pohled) nevylučuje řešit dnešní situaci v Řecku (a případně i v dalších zemích) jednorázově, a proto nestandardně, a snad i v rozporu se všemi Maastrichtskými a Lisabonskými smlouvami (které jsou konec konců také jen časově podmíněným "lidským“ výtvorem). Toto "nečisté“ řešení bych jako jednorázovou cenu za nevytvoření "Svazu evropských postdemokratických republik“ akceptoval. Skoro se mi chce začít razit symbolickou zkratku SEPDR, anglicky EUPDR.
Jediné dlouhodobé a úspěch nabízející řešení evropského problému vidím i nadále v zachování dominance států (národních států ve většině případů, států Portugalců, Finů, Španělů, Irů a dalších národů, čímž se samozřejmě vůbec nemyslí etnicky čisté státy) a v druhořadosti či odvozenosti čehokoli kontinentálního a státy komunitarizujícího a "globalizujícího“. Musím se vrátit ke svému návrhu z roku 2005, kdy jsem po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku v rámci úředně organizované "reflexe“ nad evropskou integrací nabízel vytvořit OES, Organizaci evropských států ("Vytvořme jinou Evropskou unii“, Lidové noviny, 16. 7. 2005). Říkal jsem v něm, že "smyslem členství v OES nesmí být snaha o realizaci jakýchkoli ideologických nebo ideových cílů, nýbrž pouze společná víra v to, že jsou členské státy schopné - v jistých oblastech - jednat společně“. V případě Řecka by muselo jít o jednorázovou pomoc a po uplynutí akutní krize v této zemi o jeho vlastní rozhodnutí ve směru případného klidného opuštění eurozóny (nebo o jeho rozhodnutí o radikální změně domácích poměrů).
Starat se o své zájmy
Aby mi bylo dobře rozuměno - a následující stránky to vysvětlují blíže - nebojuji proti Evropské unii či panu van Rompuyovi nebo Barrosovi, ale bojuji proti nešťastnému vývoji Evropy, jehož problematičnost je už dnes zcela evidentní. Osud českého národa a jeho státu na racionální sebereflexi Evropy velmi závisí. Nevěřím, že jsme - osudově či svým geografickým umístěním - určeni být jen pouhými figurkami na evropské šachovnici (kdesi mezi Moskvou a Bruselem). Jsem si naopak jist, že máme právo a povinnost starat se s vlastní neopakovatelnou zkušeností o své vlastní zájmy. Chce to od nás všech jistou odvahu. Příklady v historii jsou. Ronald Reagan ve složité situaci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let také odmítl kapitulovat před intelektuálními trendy tehdejší doby. Udělejme to také. Čtu si právě vydanou knížku Josepha Rotha "Filiálka pekla na zemi“ (Academia, Praha, 2011) a i on měl pocit, že Evropa -v září 1933 - kapituluje. "Kapituluje ze slabosti, z lenosti, z lhostejnosti, z bezmyšlenkovosti“ (str. 38). Proto následující text.